Gabriela Tomečková

S trochou štěstí v květnu ukončím čtyřleté studium na gymnáziu. S ním i třináct let ve školství. Při této příležitosti jsem si sepsala pár bodů, kde tato léta shrnuji.

Jak mění téma očkování atmosféru ve školách? A jak spolu dokážou vyjít studenti, kterým zemřeli rodinní příslušníci, a ti, kteří věří videím z TikToku?

Rozdělená společnost, základní školy a víceletá gymnázia. Tyto pojmy (na první pohled natolik odlišné) posledních pár let slyšíme odevšad. Co má ovšem rozdělená společnost společného s českým školstvím?

Je to každoroční tradice, že odpověď na otázku „A těšíš se do školy?“ je rázné „NE!“. Co tedy udělat pro vzájemnou pohodu učitelů a žáků? Jak pomoci žákům, aby jejich dětství či dospívání nebylo plné stresu a obav ze školy? A jak umožnit pedagogům, aby jejich práce byla i po dlouhé roky spíše zábava než povinnost?

„Školní řád vychází z platné legislativy, především ze zákona č. 561/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů...“ slyším během zdlouhavého čtyřhodinového výkladu školního řádu. Sedím uprostřed zaplněné třídy a tuto větu slyším po třinácté. Už třináct let sedím ve zkostnatělém českém školství. Z toho jsem dva roky seděla doma. Upoutaná u počítače, závislá na silné wifi síti. Moc bych si přála, aby se školství po pandemii od základu změnilo. Ale nevím, jestli je na to připravené.