Judikáty - strana 6

10 Ads 224/2021 – 40 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: MUDr. T. P., Ph.D., MBA, zastoupeného advokátem prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., Revoluční 1546/24, Praha 1, proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu, Jindřišská 967/34, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, čj. MV–75560–2/OSK–2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, čj. 3 Ad 13/2018 – 62, takto:I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, čj. 3 Ad 13/2018 – 62, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, čj. MV–75560–2/OSK–2018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta prof. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce působil na Ministerstvu zdravotnictví ve služebním poměru jako představený – náměstek pro zdravotní pojištění. V systemizaci služebních a pracovních míst na rok 2018 bylo jeho služební místo zrušeno. V návaznosti na to dne 2. 1. 2018 státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví žalobce odvolal ze služebního místa představeného a dne 10. 1. 2018 jej zařadil mimo výkon služby z organizačních důvodů. [2] Žalobce v mezidobí požádal státního tajemníka o převedení na služební místo představeného – náměstka pro ekonomiku a zdravotní pojištění. S ohledem na větší počet odvolaných kvalifikovaných státních zaměstnanců vyhlásil státní tajemník na toto služební místo výběrové řízení. V něm žalobce uspěl, neboť získal 34 ze 40 možných bodů, kdežto druhý nejúspěšnější uchazeč získal o 10 bodů méně. Výběrové řízení však bylo zrušeno, aniž bylo služební místo obsazeno. Nebyla totiž uzavřena dohoda podle § 28 zákona č. 23

1 As 115/2022 – 35 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Spolek Pro Hanspaulku, se sídlem U Beránky 2033/7, Praha 6, zastoupen Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Úřad městské části Praha 6, se sídlem Československé armády 601/23, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2021, č. j. MCP6 321251/2021, sp. zn. SZ MCP6 123183/2021, OV/Mj, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j.11 A 13/2022 – 22. takto:Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 11 A 13/2022 – 22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a usnesení městského soudu [1] Žalobce podal u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2021, č. j. MCP6 321251/2021, sp. zn. SZ MCP6 123183/2021, OV/Mj. Tímto rozhodnutím žalovaný schválil stavební záměr „Novostavba RD „VELKÁ PACHMANKA“ včetně napojení na technické infrastruktury, v katastrálním území D., Praha 6 (v místě odstraněného objektu č. p. X, U V. X, Praha 6)“ na pozemcích v katastrálních územích D. a N.“, ve společném územním a stavebním řízení vedeném podle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). [2] Žalobce je spolkem, jehož předmětem činnosti je ochrana přírody a krajiny, neurbanizovaných ploch, zachování a rozvoj mimo jiné také přírodního parku „Šárka–Lysolaje“. [3] Městský soud v odůvodnění uvedl, že podle § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv pouze po vyčerpání opravných prostředků, které připouští zvláštní zákon. Podle § 68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, nevyčerpal–l

III.ÚS 1435/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2022 č. j. 10 Afs 169/2021-35, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2021 č. j. 22 Af 46/2020-45, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. dubna 2020 č. j. 15611/20/5300-21444-709739 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 29. června 2018 č. j. 2698381/18/3212-50523-800167, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 6. 2018 č. j. 2698381/18/3212-50523-800167 doměřil stěžovatelce DPH za zdaňovací období červenec 2016 ve výši přibližně 34 mil. Kč a penále ve výši 6,8 mil. Kč, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka se vědomě podílela na daňovém podvodu, a neměla proto nárok na odpočet DPH. Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 23. dubna 2020 č. j. 15611/20/5300-21444-709739 zamítlo. 3. Rozhodnutí finančního ředitelství napad

8 Afs 272/2020–46 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: UNOCOM spol. s r.o., se sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zastoupená Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2020, čj. 8412/20/5100–41453–711866, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, čj. 11 Af 20/2020–44, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 7. 8. 2019, čj. 6659983/19/2005–80542–806357, podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, stanovil žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 2 551 859 Kč. Správce daně úrok přiznal v návaznosti na zrušení zajišťovacích příkazů, kterými zajistil žalobkyni finanční prostředky. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou. Poukázala na to, že zajišťovací příkazy byly uhrazeny z kauce, kterou měla jako registrovaný distributor pohonných hmot složenou u celní správy. Správce daně tedy vymohl (exekvoval) tyto finanční prostředky, dostaly se plně do jeho dispozice a zamezil žalobkyni, aby s nimi disponovala. Žalobkyně převod kauce správci daně nemohla nijak ovlivnit. Úrok měl být proto žalobkyni přiznán ve dvojnásobné výši podle § 254 odst. 2 daňového řádu. V té byl žalobkyni přiznán i ve dvou předcházejících řízeních. Odlišný postup v této věci považovala za nepředvídatelný. [3] Městský soud v Praze v záhla

10 Afs 133/2021 – 48 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Fashion TH s. r. o., Na Harfě 935/5d, Praha 9, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Chlaněm, Točitá 1964/34, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2018, čj. 5868/18/5300–21443–708394, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, čj. 11 Af 12/2018 – 46, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V této věci jde o posouzení, zda měl být žalobkyni přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z přijatého zdanitelného plnění za nákup osobního automobilu Mercedes–Benz GL 350 cdi. Žalobkyně tvrdí, že vozidlo koupila od dodavatele TOP CLASS CAR s. r. o. v prosinci 2012 a následně je v únoru 2013 prodala. Na začátku ledna 2013 byla však v registru vozidel jako první majitel v ČR vedena fyzická osoba (T. Ř.). Správce daně tak pojal pochybnosti, zda ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (20. 12. 2012) vlastnil vozidlo deklarovaný dodavatel. [2] Správce daně tedy zjistil mimo daňovou kontrolu skutečnosti, které žalobkyně netvrdila v řádném daňovém přiznání k DPH za duben 2013, v němž uplatnila nárok na odpočet DPH. Vyzval ji proto, aby podala dodatečné daňové přiznání. Žalobkyně v něm přiznala daňovou povinnost ve stejné výši jako v řádném daňovém přiznání. Po provedeném dokazování správce daně žalobkyni sdělil, že jí vyměří DPH ve výši 260 008 Kč. Na základě žádosti o pokračování v dokazování zahájil správce daně daňovou kontrolu za zdaňovací období dubna 2013. Vyzval žalobkyni, aby prokázala, že od dodavatele TOP CLASS CAR přijala zdanitelné plnění v podobě nákupu vozidla. Po ukončení daňové kontroly vydal správ

3 As 333/2020 – 22 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupeného advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., se sídlem Praha 1, Panská 895/6, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 15 A 125/2017 – 42, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Magistrát města Ústí nad Labem, stavební odbor (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 6. 6. 2016 pod č. j. MM/SO/S/46244/2016/Dvo ve společném územním a stavebním řízení společné povolení pro stavbu „Rodinný dům na části p. p. č. 244/55 k. ú. Habrovice“ (dále také jako „stavební záměr“). [2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce, jako občanské sdružení, jehož hlavním účelem dle stanov je ochrana přírody a krajiny, odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2017, č. j. 682/UPS/2016–6, podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl jako nepřípustné. Žalovaný vycházel z toho, že žalobci v daném řízení nesvědčilo účastenství, neboť nebyly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. V rámci řízení si stavební úřad vyžádal stanovisko Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru životního prostředí (dále jen „Odbor ŽP“), který se dne 23. 12. 2015 ke stavebnímu záměru vyjádřil pouze z hlediska ovzduší, vodního a odpadového hospodářství, přičemž konstatoval, že z ostatních hledisek chráněných zákonem v jeho kompetenci nemá ke stavebnímu záměru připomínek. Obsah tohoto vyjádření následně Odbor ŽP na žádost žalovaného potvrdil a doplnil ve

5 As 2/2021 – 40 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: O. O., proti odpůrci: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 3 A 17/2019 – 86, takto:I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 3 A 17/2019 – 86, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. II. Navrhovateli se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5000 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se navrhovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byl zamítnut návrh navrhovatele na zrušení nařízení hl. m. Prahy č. 19/2017 Sb. hl. m. Prahy ze dne 26. 9. 2017, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy (dále též „nařízení“). Nařízení bylo vydáno usnesením Rady hl. m. Prahy na základě § 23 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vydání nařízení (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a to s účinností od 1. 2. 2018. [2] Návrhem na zrušení nařízení navrhovatel především brojí proti zákonem zvolené formě nařízení pro regulaci dopravy na území obce dle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; přitom má za to, že materiálně se jedná o opatření obecné povahy. Dále namítá, že nařízení zasahuje do jeho veřejného subjektivního práva užívat místní komunikace bezplatně na základě § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Navrhovatel má za to, že přílohy č. 1, 2 a 3 napadeného nařízení jsou v rozporu s § 23 odst. 1 písm. a) a c) citované

Správní trestání: poskytování mzdy za práci přesčas ve stanoveném termínu Pracovní právo: dohoda o splatnosti mzdy za práci přesčas k § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce k § 141 odst. 1 zákoníku práce Zaměstnavatel, který se zaměstnancem dohodne splatnost mzdy za práci přesčas později, než stanoví § 141 odst. 1 zákoníku práce, za měsíc, v němž má zaměstnanec čerpat náhradní volno za práci přesčas, se nedopouští přestupku dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, neboť zákoník práce takovou odchylnou dohodu o splatnosti mzdy za práci přesčas nezakazuje. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2022, čj. 6 Ads 138/2022-37) Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 16/2005 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 252/04). Věc: LOXXESS Bor s.r.o. proti Státnímu úřadu inspekce práce o přestupku, o kasační stížnosti žalovaného. Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj rozhodnutím ze dne 21. 10. 2020 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce, kterého se dopustila tím, že svým zaměstnancům neposkytla vždy do konce měsíce následujícího po vykonání práce část mzdy za vykonanou práci, čímž porušila § 141 odst. 1 zákoníku práce. Za přestupek oblastní inspektorát uložil žalobkyni pokutu 50 000 Kč. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 14. 1. 2021 uvedené rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. Krajský soud v Plzni rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, čj. 57 A 66/2021-40, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Klíčová pro posouzení věci byla otázka, zda má § 141 odst. 1 zákoníku práce kogentní, nebo dispozitivní povahu. Krajský soud přitom na rozdíl od správních orgánů dospěl k závěru, že povaha ustanovení je dispozitivní a s ohledem na § 4a odst. 1 a 2 zákoníku práce se od něj lze odchýlit smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Tuto argumentaci podpořil také odkazy na judikaturu

6 Ads 138/2022 – 37 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: LOXXESS Bor s.r.o., IČO 27975321, sídlem Nová Hospoda 20, Bor, zastoupená JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, sídlem Petrovická 283, Domažlice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. ledna 2021 č. j. 7904/1.30/20–3, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2022 č. j. 57 A 66/2021 – 40, takto:I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jany Kopáčkové, advokátky, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) rozhodnutím ze dne 21. října 2020 č. j. 9102/6.30/20–9 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, kterého se dopustila tím, že svým zaměstnancům neposkytla vždy do konce měsíce následujícího po vykonání práce část mzdy za vykonanou práci, čímž porušila § 141 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Za přestupek oblastní inspektorát uložil žalobkyni pokutu 50 000 Kč. Žalovaný pak rozhodnutím označeným v návětí uvedené rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. [2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného k žalobě žalobkyně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Klíčová pro posouzení věci byla otázka, zda má § 141 odst. 1 zákoníku práce kogentní, nebo dispozitivní povahu. Krajský soud přitom na rozdíl od správních orgánů dospěl k závěru, že povaha ustanovení je dispozitivní a s ohledem na § 4a odst.

2 Ads 163/2021 – 44 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. V. Š., zastoupen JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Generální ředitelka Generálního finančního ředitelství, se sídlem Lazarská 7, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 1. 2020, č. j. 6671/20/7400–11196–100493, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 43 Ad 1/2020 – 64, takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované ze dne 30. 1. 2020, č. j. 6671/20/7400–11196–100493 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 9. 12. 2019, č. j. 102897/19/7421–20290–209052 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým byl žalobce podle § 61 odst. 1 písm. b) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“), převeden na jiné služební místo v důsledku odvolání ze služebního místa představeného. [2] Žalobou se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedl, že pro jeho převedení nejsou splněny zákonné podmínky, neboť uvedené služební místo není volné a vhodné v souladu se zákonem o státní službě a metodickým pokynem náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 1/2016. V případě, že nebylo na služebním úřadu, kde byl žalobce zařazen ke službě, vhodné volné místo, měl služební orgán posoudit, zda takové existuje v rámci jiného služebního úřadu, případně pak žalobce podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě zařadit mimo

7 As 167/2022 – 23 USNESENÍNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobce: J. D., zastoupen JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, č. j. 20 A 1/2022 – 26, takto:I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2021, č. j. MSK 123235/2021, ve věci přestupku. Žalovaný tímto svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Odry ze dne 1. 9. 2021, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť porušil povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. (nebyl za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem). [2] Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval její přijatelností ve smyslu § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). [3] Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS (k uplatnitelnosti zde vyslovených názorů na současnou úpravu srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 – 28). Podstatný přesah bude dán pouze v případech, kdy se kasační stížnost (1) týká právních otá

6 As 79/2021 – 38 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: A. F., zastoupená Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti: I) J. K., II) V. M., III) M. P., zastoupený JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1, IV) MgA. T. M., týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2016, č. j. MHMP 289981/2016, sp. zn. S–MHMP 1493347/2015/STR, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 18. 3. 2016, č. j. MHMP 457120/2016, sp. zn. S–MHMP 14963347/2015/STR/Ca, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 6 A 98/2016 – 93, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 6 A 98/2016 – 93, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Dne 18. 1. 2013 požádali stavebníci Ing. arch. M. P., J. K., V. M., T. M., M. P. a E. K. o dodatečné povolení „změny stavby – bytového domu č. p. X na pozemku parc. č. X v kat. území X v rozsahu: výměna technologie stávající kotelny v přízemí ze stávajícího výkonu 260 kW na 70 kW, čímž vznikla technologická místnost s odběrným plynovým zařízením, spočívající v osazení dvou plynových kotlů o celkovém výkonu 70 kW s odkouřením stávajícího tělesa a osazení zásobníku TUV při celkové roční spotřebě 14 500 m3/rok, a to pouze pro bytové jednotky č. XA, XB, XC, XD, XE a XF“. Úřad městské části Praha 4 (dále jen „stavební úřad“) stavbu realizovanou ve společných částech bytového domu (s vymezenými bytovými a nebytovými jednotkami) dodatečně povolil rozhodnutím ze dne 4. 6. 2015, č. j. P4/073956/15/OST/LAXA, sp. zn. P4/005902/13/OST/LAXA. Žalobkyně (jako vlastnice bytové jednotky, která není vytápěna novou techno

I.ÚS 1978/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti V. J. Rott s. r. o., sídlem Malé náměstí 142/3, Praha 1 - Staré Město, zastoupené prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 7 As 327/2021-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 odst. 2 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Úřad městské části Praha 1 (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 1. 3. 2019 č. j. UMCP1 070738/2019 sp. zn. UMCP/149310/2018/VÝS-Zi-1/301 vydal stěžovatelce společné povolení pro stavbu. Městská část Praha 1 (dále jen "městská část") proti uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu jako účastnice správního řízení brojila odvoláním. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019 č. j. MHMP 917935/2019 sp. zn. S-MHMP 795570/2019/STR zrušil uvedené rozhodnutí stavebního úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka následně brojila proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že odvolání městské části bylo opožděné. 2. Městský soud usnesením ze dne 20. 10. 2021 č

II.ÚS 1974/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Hrdiny, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. 9 Af 20/2018-79 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022 č. j. 4 Afs 296/2021-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, celními orgány ve Spolkové republice Německo bylo zjištěno, že stěžovatel dne 26. 8. 2011 převážel hotovost ve výši 470 700 EUR z České republiky přes Německo do Švýcarska, aniž by vývoz těchto platidel celním orgánům oznámil. Na základě této skutečnosti a následné daňové kontroly správce daně dovodil, že jde o nezdaněné prostředky stěžovatele, kterému proto byla doměřena daň. Odvolací finanční ředitelství odvolání zamítlo, proto stěžovatel podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2021 č. j. 9 Af 20/2018-79 žalobu zamítl. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 5. 2022 č. j. 4 Afs 296/2021-34. Správní soudy se zabývaly zejména otázkou důkazního břemene. Stěžovatel tvrdil, že převážené peněžní prostředky patřily jeho známému, a proto je nemusel uvádět ve svém daňovém přiznání.

3 Afs 24/2021 – 75 ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Podravka – Lagris a. s., se sídlem Dolní Lhota 39, zastoupená Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL.M., advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2020, č. j. 30 Af 101/2018 – 93, takto:I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2020, č. j. 30 Af 101/2018 – 93, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. 38702/18/5300–22443–701226, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 20 342 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Bc. Jana Spáčila, LL.M., advokáta. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018, č. j. 38702/18/5300–22443–701226, (I) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) – platební výměr ze dne 25. 7. 2017, č. j. 1571492/17/3305–52524–709444, kterým správce daně žalobkyni vyměřil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 2 964 351 Kč za zdaňovací období prosinec 2014; a (II) změnil tři dodatečné platební výměry ze dne 25. 7. 2017, č. j. 1547263/17/3305–52524–709444, č. j. 1572633/17/3305–52524–709444 a č. j. 1572726/17/3305–52524–709444, kterými správce daně doměřil žalobkyni DPH v celkové výši 1 302 120 Kč za zdaňovací období listopad 2014, leden 2015 a únor 2015, a to tak, že ve vztahu k těmto zdaňovacím obdobím zrušil penále dle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu a ve zbytku tyto dodatečné platební výměry potvrdil. [2] Důvodem doměření daně bylo vyloučení nár

III.ÚS 2081/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 000 00 205, sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 9. 2021, č. j. 14 C 86/2018-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 23 Co 391, 392/2021-197, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, č. j. 21 Cdo 1148/2022-210, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Kristýny Matysové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá po Ústavním soudu zrušení shora vymezených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva ústavně zaručená v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Vedlejší účastnice jako žalobkyně podala u nalézacího soudu na stěžovatele žalobu, jíž žádala, aby nalézací soud určil, že zrušení jejího pracovního poměru ze dne 23. 4. 2018 je neplatné, aby konstatoval, že se stěžovatel vůči ní dopustil nepřípustné diskriminace z důvodu těhotenství, aby mu uložil povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, jakož i povinnost nahradit jí náklady řízení. 3. Spor mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem se zakládal na následujícím skutkovém stav

II.ÚS 1840/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hromka, zastoupeného Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2109/2021-101 ze dne 27. 4. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel a společnost PED Academy Group, s. r. o. dne 18. 3. 2019 uzavřeli smlouvu o zajištění vzdělávání, na základě které mělo být synovi stěžovatele poskytnuto úplné základní vzdělání na základní škole X. Stěžovatel ve smlouvě mimo jiné prohlásil, že jeho dítě bude počínaje školním rokem 2019/2020 žákem uvedené základní školy, a zavázal se za první školní rok zaplatit odměnu 72 000 Kč. Součástí platebních podmínek bylo ujednání o závdavku. Závdavek ve výši 15 000 Kč byl splatný ve lhůtě 10 dnů od podpisu smlouvy s tím, že pokud dítě stěžovatele nebude zapsáno ve školním roce 2019/2020 jako žák základní školy X, bude tento závdavek vrácen zákonnému zástupci. Pokud dítě po přijetí na školu nenastoupí, závdavek vrácen nebude. Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let s možností výpovědi ze strany stěžovatele. Stěžovatel závdavek uhradil, později však protistranu informoval, že upřednostnil jinou školu, a jeho dítě proto na základní školu X nenast

III.ÚS 1712/22 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Edvarda Petříka, zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem, sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. dubna 2022 č. j. 4 Ads 320/2019-78, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2019 č. j. 29 Ad 4/2017-256, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 9. února 2017 č. j. 4356/1.30/16-13 sp. zn. S9-2015-189 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 7. 4. 2016 č. j. 13322/9.30/15-47 sp. zn. S9-2015-189, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Státního úřadu inspekce práce a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "oblastní inspektorát") rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016 shledal, že se stěžovatel coby podnikající fyzická osoba dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), tím, že umožnil výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1 a 2 téhož zákona, n

5 As 37/2020 – 46 Obnova řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je – na rozdíl od úpravy přezkumného řízení dle § 94 téhož zákona – určena k nápravě skutkových nesprávností. Případná změna či ustálení judikatury Nejvyššího správního soudu spadá do oblasti právního posouzení věci a není skutečností či důkazem, z něhož by bylo možné dovodit konkrétní skutková zjištění podstatná pro objasnění skutkové stránky případu. Česká republikaRozsudekJménem republikyNejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, se sídlem Klášter 137, Vyšší Brod, zast. JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2019, č. j. 51 A 34/2019 – 42,takto:I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 15. 8. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR20550, byly žalobci dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), vydány pozemky v katastrálních územích Zadní Výtoň, Kapličky a Herbertov. Povinnou osobou dle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání byla v této věci Česká republika – Státní pozemkový úřad. Rozhodnutí o vydání pozemků nabylo právní moci dne 24. 8. 2016. [2] Vrchní soud v Praze ve

Veřejné zdravotní pojištění: náhrada nákladů vynaložených na zdravotní péči v zahraničí k § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (v textu jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) k § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu Žádost o náhradu nákladů vynaložených na neodkladnou zdravotní péči, jejíž potřeba nastala během pobytu pojištěnce v cizině (§ 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), je oprávněn podat pouze pojištěnec, nikoli jiná pojišťovna, která měla s pojištěncem sjednáno cestovní pojištění. Její žádost je proto zjevně právně nepřípustná a řízení o ní je třeba podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavit. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2022, čj. 6 Ads 77/2022-42) Prejudikatura: č. 2854/2013 Sb. NSS. Věc: Direct pojišťovna, a.s. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté v zahraničí, o kasační stížnosti žalobkyně. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2020 rozhodčí orgán žalované zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení žalované ze dne 2. 3. 2020, kterým podle § 14 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění a § 45 odst. 3 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, zastavila řízení o žádosti žalobkyně o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté pojištěnci žalované na území Bulharska. Podle žalované totiž žalobkyně nebyla oprávněná k podání žádosti o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby v zahraničí, neboť tu je oprávněn podat pouze pojištěnec, který náklady na léčení v zahraničí skutečně nesl. Náklady za pojištěnce přitom hradila asistenční služba žalobkyně (Europ Assistance s.r.o.) z titulu soukromoprávní smlouvy o cestovním pojištění. Proti rozhodnutí rozhodčího orgánu žalované podala žalobkyně žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, čj. 17 Ad 10/2020-11