Když dítě mlčí

Anička přestoupila na naši školu na začátku 2. ročníku. Po třech týdnech mě - jako školní psycholožku - kontaktovala paní učitelka s tím, že Anička nemluví. Je prý sice šikovná a snaží se, ale s paní učitelkou nemluví a nezapojuje se do kolektivní práce. Paní učitelka se nejprve domnívala, že její nesmělost a plachost souvisejí s tím, že je ve třídě „nová“ a potřebuje nějaký čas na to, aby se adaptovala na nové prostředí, poznala nové spolužáky i paní učitelku a získala k nim vztah. Když ale ani po třech týdnech nezačala s paní učitelkou komunikovat, začala paní učitelka tušit, že něco není v pořádku, a požádala o radu.

„Anička se mnou prostě nemluví,“ konstatovala paní učitelka. Když se Aničky v hodině při práci na něco zeptá, zarytě se dívá do lavice a mlčí. Stejně tak o přestávce, kdy na ni paní učitelka promluví zcela neformálně. Vždy sklopí zrak a mlčí. „Ona mi to snad dělá schválně, vždyť o přestávce se spolužáky mluví normálně, někdy je ji slyšet přes celou chodbu a musím ji napomínat!“ líčí paní učitelka barvitě. Problém nastává ale i při společné práci v hodinách, kdy děti pracují v kruhu nebo chodí postupně plnit úkoly k tabuli. Anička vždy vstane a jde k tabuli, tam však ze sebe nevydá ani hlásku. Stejně tak když děti pracují v kruhu a dojde na ni řada. Zase mlčí. „Nevím, zda trvat na odpovědi, nebo ji nechat být. Stojí tam a mlčí, a i když ji povzbuzuji a pomáhám jí, nic neřekne a stojí jako zařezaná.“

Stejně tak Anička reaguje v situacích, kdy si neví rady se zadaným úkolem. Paní učitelky se nezeptá a začne bezradně plakat. Nedokáže ale paní učitelce slovy sdělit, co se stalo, zda pláče proto, že si neví rady s úkolem, nebo z jiného důvodu. „Nikdy nevím, v čem je problém, na čem se zasekla. Ani jak jí pomoct,“ znějí zoufalá slova paní učitelky. Další reálný problém pak nastává při hodnocení dítěte. „Když mi nic neřekne, v hodině se neprojevuje, a ani nenapíše úkol, protože brečí a neřekne mi proč, nevím, co umí a jak ji mám hodnotit.“ To vše v paní učitelce nutně vyvolává frustraci a pocity marnosti. A není se co divit - rozvíjet a vzdělávat mlčící dítě je opravdu nelehký úkol. Ale zcela určitě to není nemožné. Vhodně zvolenými postupy je možné nejen dítě učit a hodnotit, ale dokonce mu pomoci překonávat další obtíže, které se s nemluvností pojí (například zapojení se do kolektivu).

V případě naší Aničky jsme spolu s paní učitelkou řešily mnoho „nestandardních“ situací. V následujících řádcích bych se ráda podělila o naše zkušenosti a odpovědi na otázky, které nutně napadnou každého, kdo se s dítětem s elektivním mutismem ve své třídě setká.

V tomto případě není trvání na odpovědi žádoucí. Jedná se o psychický blok, který dítě samo nedokáže překonat. Jak tedy reagovat? Nejlépe Aničku slovně povzbudit, například tím, že ještě jednou zopakujeme zadání úkolu a počkáme chvíli, zda se neosmělí. Pokud i přesto nemluví, přejdeme plynule k dalšímu dítěti, které je na řadě. Situaci nemusíme nijak komentovat, prostě „přejdeme dál“. Upozorňování na skutečnost, že Anička neodpověděla, by jen zvýšilo její napětí v dalších situacích. V žádném případě není žádoucí dítě ze společné aktivity vylučovat. I zúčastněné pozorování a aktivní naslouchání je pro dítě velkým přínosem. Tedy jednoznačně z aktivity neomlouvat, ale naopak ho v maximální možné míře do těchto aktivit stále zapojovat, a to i přesto, že nebude schopno pracovat stejným způsobem jako ostatní děti. Děti s elektivním mutismem jsou často sociálně izolovány právě kvůli této poruše. Další vyčleňování z kolektivu - byť v dobré víře, abychom dítě nestresovali - by celou situaci naopak zhoršilo.

Podobným způsobem je třeba postupovat i v případě dalších společných aktivit, například práce na tabuli. Pro tyto děti je mnohdy obtížné zapojit se i do aktivity a k tabuli dojít. Pokud tedy máme dítě stojící u tabule, je to pro nás důkazem zájmu dítěte o aktivitu, a to i přesto, že v konečném důsledku mlčí. V případě Aničky jsme s paní učitelkou upravily tyto společné aktivity tak, aby je bylo možné plnit i bez slovní odpovědi, například přiřazením kartičky, zapsáním na tabuli apod. Ale to ne jen pro Aničku, ale naopak pro celou třídu. Anička tak mohla být součástí společných aktivit ve třídě a plnit stejné úkoly jako její spolužáci.

Jednoduše nezkoušet u tabule. I když je „psáno“, že by se znalosti dítěte měly ověřovat jak ústně, tak písemně, v tomto případě by zkoušení u tabule opravdu význam nemělo. Dítě s efektivním mutismem vyžaduje stejně speciální přístup jako děti se speciálními vzdělávacími potřebami, ať už je to „dáno papírově“, nebo není. U Aničky se paní učitelka zaměřila na hodnocení písemných projevů, zkoušení ústní formou bylo možné až mnohem později a nikdy ne před třídou, ale v (s rodiči předem smluvených) hodinách navíc.

Je třeba si uvědomit, že děti s elektivním mutismem bývají často introvertní, nejisté a emočně nestabilní. Zde se zpočátku osvědčilo zkusit „napovědět“. Ve své podstatě musela paní učitelka vždy tipovat, jaká by mohla být příčina, a tu se pokusit eliminovat. V podmínkách našich tříd je to však poměrně náročný úkol, protože ve třídě s 30 dětmi jsou i další děti, které potřebují pomoc, pozornost nebo dohled paní učitelky. My jsme měly to velké štěstí, že jsme mohly využít práci asistenta pedagoga. Toto „tipování“ je však pouze krátkodobým řešením, a to nejen proto, že je časově náročné, ale především proto, že zde ve své podstatě „pracuje“ učitel/asistent za dítě a to pak není motivováno k dalším krokům v překonávání svých obtíží. Z toho důvodu jsme při podpůrných psychologických sezeních s Aničkou „vyrobily“ komunikační systém pomocí barevných pastelek, kdy jednotlivé barvy znamenaly nejčastější příčiny pláče, například červená pastelka znamená „neznám odpověď“, modrá pastelka „jsem nejistá“, žlutá pastelka „nerozumím zadání úkolu“ apod. Významů pastelek by však nemělo být více než 5-6. V opačném případě by se celý tento náhradní komunikační systém stal nepřehledným a neužitečným.

Elektivní mutismus je vázaný právě na určité osoby nebo situace. Paní učitelka, přestože je dětmi v tomto věku ve většině případů zbožňována, je pro ně zároveň také autoritou. Ale právě tento ve své podstatě zdravý vztah může být příčinou toho, proč dítě není schopno s paní učitelkou mluvit, přestože k ní má kladný vztah. Paní učitelka je pak také spojena převážně s výkonovými situacemi a to je další oblast, kde dítě často mívá psychický blok. Elektivní mutismus není vázán na inteligenci dítěte. Často vzniká jako odezva na traumatický zážitek nebo stresovou situaci. Spouštěcím faktorem pak může být nevhodně volený nebo nepřiměřený trest, změna prostředí (například stěhování), nové neznámé prostředí, nucené zapojení se do nové sociální skupiny (mateřská škola), dlouhodobé konflikty mezi rodiči, ale i pocity viny, opakovaná selhávání v komunikaci, příliš přísná výchova, strach z potrestání apod. Není to tedy volba dítěte, že s námi nebude komunikovat. Je třeba si připomínat, že to, že s námi dítě nemluví, nám nedělá naschvál. Jeho psychický blok při komunikaci má svou příčinu. Namístě je tedy úzká spolupráce s rodiči dítěte, poskytnutí podrobných a relevantních informací, aby bylo možné zajistit odbornou psychologickou nebo psychiatrickou péči.

Nedělá. Anička, stejně jako my všichni, má své lepší a horší dny. Jelikož byla vedena citlivě, paní učitelka ji stále zapojovala do společných aktivit, avšak netlačila na ni, když se „neodvážila“ k odpovědi, byla po určitém čase schopna se do společných aktivit nejen fyzicky zapojit, ale i verbálně (i když šeptem) vyjádřit a odpovídat. To pro nás, kteří jsme s Aničkou pracovali, bylo velkou odměnou. O to těžší pak byl moment, když se Anička opět vrátila ke svému obvyklému „tichému mlčení“. Jedná se ale o zcela běžný jev. To, že dítě jednou určitou věc (v našem případě promluvit) dokáže, neznamená, že od této chvíle již bude schopné danou dovednost používat (v našem případě, že již bude komunikovat). Svou roli zde hraje mnoho faktorů a je třeba si uvědomit, že na dítě nepůsobíme pouze my a to, co se v něm odehrává (a může být příčinou jeho nemluvnosti), není přímo závislé na našem působení. Tak se může snadno stát, že přestože je náš přístup správný, dítě svůj blok k mluvení jednou překonat dokáže, a jindy ne. Záleží i na jeho vnitřním nastavení i na dalších životních událostech.

Jak je z uvedené kazuistiky zřejmé, dítě s elektivním mutismem je možné vzdělávat v běžné třídě, dokonce i stejným způsobem, jako jsou vzděláváni jeho spolužáci. Je však zapotřebí citlivého a dobře informovaného přístupu a celkové úpravy metod. „Nevylučování“ z kolektivu je pak jedním z důležitých stavebních kamenů. Přestože se na počátku vzdělávání dítěte, které s námi nemluví, může zdát trochu jako „sci-fi“, již samotné porozumění této problematice nám může významně pomoci v tom, abychom nalezli cesty, jak dítě nejen vzdělávat a hodnotit, ale i začlenit do třídního kolektivu. Na učitele to však klade nemalé nároky, a proto je namístě nejen odborná pomoc a podpora (například formou spolupráce se školním psychologem nebo školským poradenským zařízením), ale i podpora ze strany vedení školy (například zajištěním asistenta pedagoga).