Pavlína Hlaváčová

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) vznikla v 70. letech 20. století a v současné době představuje jeden ze základních a nejrozšířenějších přístupů v léčbě psychických potíží. Jak již název napovídá, KBT pracuje především s našimi myšlenkami (kognicí) a naším chováním (behaviorální složkou), které jsou ve velmi úzké vazbě a vzájemně se ovlivňují.

Elektivní mutismus by se do češtiny dal přeložit jako „výběrová němota“. Dítě jednoduše přestává mluvit a komunikovat v určitých situacích či s určitými osobami. Z psychologického hlediska se jedná o poruchu sociální adaptace či sociálních vztahů, kdy dítě fyzicky mluvit může, ale kvůli mentálnímu bloku mu to „nejde“. Tato porucha, která se vyskytuje převážně v dětském věku, není příliš častá. Přesto pokud máme takové dítě ve třídě, práce s ním může být opravdu oříšek. O zkušenosti s prací s dítětem s elektivním mutismem se s vámi podělím v následující kazuistice.

Téma poruch příjmu potravy již není v dnešní době tabuizované. Veřejnost tak má určité povědomí o tom, co si pod tímto termínem představit. Přesto se však stále setkáváme s poměrně malou informovaností ohledně podstaty tohoto onemocnění, s předsudky, s odsuzováním, nesprávným pochopením a uchopováním tohoto duševního onemocnění. To se pak odráží i v přístupu k těm, kteří některou z forem poruch příjmu potravy trpí. Nesprávným přístupem můžeme velmi snadno zhoršit průběh onemocnění, a to i přesto, že se nemocnému snažíme upřímně pomoci. To by měli mít na paměti všichni ti, kteří pracují s „rizikovými“ skupinami, tedy především s dospívajícími a mladými dospělými.

Spolupráce a komunikace mezi rodiči a školou jsou nedílnou součástí každodenní práce pedagoga. Na její kvalitě do jisté míry závisí průběh vzdělávání a výchovy žáka a v případě dobře kooperujícího vztahu může být přínosná jak pro školu, tak pro rodiče i žáka samotného. V řadě případů je však navázání takového vztahu nemožné a komunikace se tak stává obtížnou. Učitelé jsou pak stavěni do situací, se kterými si nevědí rady. Kontaktu se pak často snaží vyhýbat nebo ho omezit na nutné minimum, například pouze na třídní schůzky.

Školní zralost je jedním z důležitých předpokladů pro úspěšný vstup dítěte do procesu vzdělávání. Orientačně se zralost ověřuje při zápisech v základních školách, v ordinacích dětských lékařů i v mateřských školách. Existují ale i další faktory, které spolurozhodují o tom, zda bude dítě při vzdělávání úspěšné, či nikoli. Do hry zde vstupuje jak vliv rodinného prostředí, tak škola samotná. Školní zralost je tedy „jen“ jedním, byť důležitým faktorem pro úspěšnost dítěte ve škole.

Záškoláctví je dnes jedním z vážných problémů, kterému je třeba věnovat pozornost. Nejedná se totiž pouze o problém, který ztěžuje práci pedagogů, ale znamená poměrně velké riziko pro žáka samotného. Již proto bychom měli jako škola věnovat tomuto tématu pozornost, a to jak v oblasti prevence, tak v oblasti nápravy a následné intervence. Záškoláctví je pro dítě vždy psychickou zátěží. Platí tedy, že čím dříve se nám podaří záškoláctví odhalit a řešit, tím lépe, a to zejména z hlediska negativních dopadů, možností nápravy a dalšího směřování dítěte. Z praxe je však zřejmé, že pouhé postihování záškoláctví není pro účinnou nápravu dostačující. Je třeba se více zaměřit na oblast prevence.