Právní domněnky v novém občanském zákoníku a jejich rizika

Vydáno:

Každodenní život s sebou přináší variaci všech možných událostí a skutečností, na které by měl být právní řád připraven a schopen každou takovou událost a skutečnost právně posoudit. Vzhledem k nespočetné kombinaci všech možných životních situací však nelze vytvořit pro každou životní alternativu právní normu, a proto si právní řád musí v některých případech vypomáhat tzv. právními domněnkami. V tomto článku se věnuji vybraným právním domněnkám, zakotveným v novém občanském zákoníku, které mohou mít v případě jejich aplikace negativní dopad do majetkové sféry nejen školy, ale obecně jakékoliv osoby, pokud je v pozici věřitele.

Právní domněnky v novém občanském zákoníku a jejich rizika
Mgr. Bc.
Adam
Hlaváč
 
právník v advokátní kanceláři v Pardubicích
CO JE TO PRÁVNÍ DOMNĚNKA
Právní domněnku lze definovat tak, že se jedná o konstrukci v právním předpisu, která s existencí určité právní skutečnosti spojuje rovněž existenci jiné skutečnosti, o níž však není zcela jisté, zda skutečně nastala. Např. dle ustanovení § 7 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), pokud někdo jedná určitým způsobem, má se za to, že jedná poctivě a v dobré víře. S existující skutečností jednání je tedy spojena „nejistá“ existence skutečnosti, že osoba jedná poctivě a v dobré víře.
Právní domněnky se nejen v právní teorii, ale i v NOZ dělí na tzv. vyvratitelné a nevyvratitelné. Zatímco u
vyvratitelné domněnky
lze předpokládanou skutečnost vyvrátit tím, že se prokáže opak, tak u
nevyvratitelné domněnky
žádný důkaz opaku uplatnit nelze.
Nový občanský zákoník, usilující o jednotnou terminologii, se snaží domněnky vyvratitelné a nevyvratitelné rozlišit i samotným zněním ustanovení, a to tak, že domněnka vyvratitelná se uvozuje větou:
„Má se za to, že...“
a domněnka nevyvratitelná:
„Platí, že...“
Příkladem vyvratitelné domněnky je tedy např. ustanovení § 31 NOZ, dle kterého:
„Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.“
A příkladem nevyvratitelné pak např. ustanovení § 124 NOZ, v němž se uvádí, že:
„Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je ustavena na dobu neurčitou.“
Vedle vyvratitelných a nevyvratitelných domněnek zná NOZ také tzv.
právní fikci.
Jedná se o konstrukci, která oproti právní domněnce nepředvídá, ale úmyslně finguje existenci určité právní skutečnosti, ačkoliv je zřejmé, že reálně k ní nemůže dojít, a spojuje s ní existenci jiné skutečnosti. NOZ právní fikci uvozuje větou
„Považuje se za ...“
nebo
„Hledí se na...“
a příkladem může být ustanovení § 25 NOZ:
„Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům.“
Ačkoli NOZ obsahuje velké množství právních domněnek a fikcí, které by bylo možné dále citovat, v tomto článku se dále zaměříme pouze na některé vyvratitelné právní domněnky, které mohou vyvolat při své aplikaci v každodenních – finančních – vztazích problémy pro osoby v pozici věřitele.
DOMNĚNKY VZTAHUJÍCÍ SE K VRÁCENÍ DLUŽNÉ ČÁSTKY
Pro osoby v pozici věřitele – tedy toho, komu jiný subjekt dluží finanční prostředky – jsou za určitých podmínek nevýhodné domněnky zakotvené v ustanoveních § 1949 až 1951 NOZ, které se věnují kvitanci.
Kvitancí
se rozumí potvrzení o splnění dluhu, popř. jeho části (tedy např. příjmový pokladní doklad nebo jakýkoliv jiný doklad, který věřitel vydává dlužníkovi na důkaz toho, že jeho dluh byl celý nebo zčásti uhrazen). V případě, kdy věřitel kvitanci dlužníkovi vystavuje, musí s ohledem na níže uvedené a v NOZ zakotvené právní domněnky
věnovat zvýšenou pozornost okolnostem vystavení kvitance.
Dle ustanovení § 1949 odst. 1 poslední věta NOZ totiž platí:
„Je-li kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také příslušenství pohledávky.“
Pokud tedy dlužník platí svůj dluh již po splatnosti, je vhodné jím placenou částku započíst nejprve na příslušenství pohledávky (tj. zejména zákonný, popř. sjednaný úrok z prodlení) a teprve zbývající částku na samotnou jistinu. V opačném případě se věřitel vystavuje riziku, že příslušenství se bude při vystavení kvitance na jistinu považovat za uhrazené, a může se tak připravit o značnou finanční částku (v případě zákonných úroků z prodlení cca 8 % z dlužné částky ročně a v případě smluvních úroků z prodlení i mnohonásobně více).
Dále se pak v ustanovení § 1950 NOZ uvádí, že:
„Při opakovaných plněních z téhož právního důvodu se má za to, že ten, kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co bylo splatno dříve.“
V případě, kdy tedy např. věřitel vystaví dlužníkovi (např. nájemníkovi) kvitanci na nájemné za měsíc březen, ačkoliv nájemce doposud nemá uhrazené nájemné za leden a únor, vystavuje se riziku, že se neuhrazené nájemné za tyto měsíce bude na základě vystavené kvitance považovat za uhrazené.
Další riziko spojené s vydáváním kvitancí představuje ustanovení § 1995 odst. 2 NOZ, dle kterého:
„K prominutí dluhu dojde i v případě, že věřitel vydá dlužníku kvitanci nebo mu vrátí dlužní úpis, aniž dluh splnil; vydá-li věřitel kvitanci nebo vrátí-li dlužní úpis na celý dluh jednomu ze spoludlužníků, má se za to, že věřitel prominul dluh všem spoludlužníkům.“
K aplikaci tohoto ustanovení může dojít v situaci, kdy je z dluhu vůči věřiteli zavázáno více dlužníků najednou a věřitel chce např. projevit svou dobrou vůli a jednoho ze spoludlužníků jeho povinnosti zprostit (např. pro jeho tíživou finanční situaci). Vystaví-li tomuto dlužníkovi potvrzení o úhradě dluhu, promíjí tím dle předmětné právní domněnky dluh i všem ostatním spoludlužníkům, a tedy se nemusí dočkat splnění dluhu vůbec.
Jak vyplývá už ze samotné dikce jednotlivých domněnek, které jsou uvozeny větou
„Má se za to, že...“,
jedná se o domněnky vyvratitelné. Shora nastíněný negativní důsledek tedy pro věřitele nemusí nastat, pokud věřitel prokáže, že předvídaná skutečnost nenastala. Věřitel je tedy při aplikaci zákonné domněnky postaven do zhoršené pozice, kdy je jeho povinností prokazovat, že domněnkou předvídaná skutečnost nenastala, zatímco dlužník se v případném soudním řízení může bránit právě pouhým odkazem na danou domněnku a z ní plynoucí závěr, že jeho dluh je na základě kvitance, kterou má k dispozici, uhrazen.
V případě, že se chce věřitel rizikům plynoucím ze shora zmíněných právních domněnek vyvarovat, lze jen doporučit, aby (v souladu se zásadou smluvní volnosti)
předmětná ustanovení NOZ již při uzavírání smlouvy jednoznačným smluvním ujednáním vyloučil
(pokud tomu nebrání jiná zásada NOZ).
ZÁVĚR
Tento článek se vedle obecného poukázání na existenci domněnek a fikcí v NOZ zaměřil především na vyvratitelné domněnky související s úhradou dlužné částky, jelikož ty mohou mít pro osobu v pozici věřitele nepříznivé důsledky. Těmto důsledkům se lze vyhnout kvalitně zpracovanou smlouvou, která předmětná rizika omezí nebo vyloučí, a tím ušetří smluvním stranám mnohá potenciální budoucí nedorozumění a problémy.