Hodnocení žáků v základní umělecké škole, 1. část

Hodnocením žáků se nezabýváme pouze v souvislosti s blížícím se vysvědčením. Dochází k němu také v jednotlivých vyučovacích hodinách a dokonce ještě před tím, než se děti stanou žáky ZUŠ. Z časového hlediska tedy můžeme rozlišovat hodnocení

Vstupní hodnocení je hodnocením dispozic žáka pro následné vzdělávání v základní umělecké škole. Situace je popsána ve vyhlášce o základním uměleckém vzdělávání. Podle ní jsou do přípravného studia přijímáni uchazeči, kteří prokážou předpoklady ke vzdělávání. Podmínky pro přijetí do základního studia I. a II. stupně a do studia pro dospělé jsou pak definovány odlišně, a to jako úspěšné vykonání talentové zkoušky. Základní umělecké školy se tedy musí „vypořádat“ se dvěma pojmy – s předpoklady ke vzdělávání a s talentovou zkouškou. Ani jeden z těchto pojmů však není v žádných dalších předpisech ani koncepčních dokumentech dále specifikován. Jasné je pouze to, že se nejedná o totéž.

U si můžeme vypomoci poznatky z vývojové psychologie. Tato věda mimo jiné operuje i s pojmem „školní zralost“. Jedná se o fyzickou a psychickou připravenost cca šestiletého dítěte na vzdělávání, která je charakterizována jako schopnost soustředit se, schopnost pochopit a dodržovat pravidla, dále jde o rozvinutou motoriku, zrak, sluch a řeč. Důležitá je též dostatečná motivace i základní pracovní a společenské návyky. Vzdělávání v přípravném studiu v ZUŠ není z hlediska časové proporce ani z hlediska orientace na výkon pro žáka tak zatěžující, jako tomu bývá v základní škole. Proto se nemusíme zabývat komplexní diagnostikou zmíněných faktorů školní zralosti jako zápisu do ZŠ (např. Jiráskovým testem školní zralosti). Navíc máme takový luxus, že přípravné studium můžeme pojmout jako dlouhodobou a vysoce individualizovanou diagnostiku dispozic žáka pro další vzdělávání v ZUŠ.

Jak ovšem naložit s přijímáním žáků do přípravného studia v praxi, kdy má jít o prokázání předpokladů ke vzdělávání? Můžeme se inspirovat některými parametry školní zralosti, jako je např. schopnost soustředit se či schopnost pochopit a řídit se základními (společenskými) pravidly. Rozhodnutí o přijetí dítěte do přípravného studia v ZUŠ tedy nemusí být nutně založeno na prokázaných uměleckých vlohách, nýbrž skutečně na připravenosti ke vzdělávání. Schopnost zaměřit své vnímání na někoho jiného než maminku, pochopit pokyn a reagovat na něj sice můžeme zjišťovat opakováním vytleskaného rytmu apod., avšak nemusí zde jít v první řadě o posuzování kvality reprodukce rytmického útvaru, nýbrž o to, zda je dítě schopné reagovat na instrukce. Pokud dítě zjevně nedokáže komunikovat (odpovídá stereotypně nebo vůbec) nebo odmítá opustit matku, pak se dá předpokládat, že bude mít potíže nejenom v učení samotném, ale též v začlenění do kolektivu či v přípravě na další hodiny. V takovém případě je jak pro dítě nejlepší, pokud se u něj se vzděláváním ještě počká. V opačném případě totiž mohou jeho počáteční negativní zkušenosti se školou ovlivnit jeho celkový postoj k učení do budoucna.

Poněkud odlišná je situace ve školách, které jsou primárně určeny pro výjimečně nadané žáky s brzkým projevem talentu. Tam budou pochopitelně jako nutné předpoklady ke vzdělávání stanoveny i dispozice či dovednosti z oblasti umění. Do podobné situace se dostávají i základní umělecké školy, ve kterých poptávka po přípravném studiu výrazně převyšuje kapacitní možnosti. I tam je potřeba mít vytvořený systém kritérií, na základě kterých škola odůvodní nepřijetí dítěte, i když je obecně zralé a připravené na vzdělávání. V těchto případech je asi nutné škálovat i umělecké projevy dětí. Kvalitu zopakování rytmu či zpěvu písně si tedy nakonec můžeme zaznamenat vždy – pro případy, že budeme muset udělat „čáru“.

Doposud jsme se zabývali dětmi, které 1. září dosáhnou pěti nebo šesti let. Máme ovšem také přípravné studium před druhým stupněm, do kterého mohou být přijati uchazeči, kteří před tím nedocházeli do ZUŠ, avšak jejich pokročilý věk jim již nedovoluje absolvovat vzdělávání na I. stupni základního studia. U takových adeptů asi nebudeme zkoumat, zda zareagují na pokyny učitele. Tam může být hlavním hlediskem vlastní motivace, základní orientace v uměleckém terénu, promyšlené záměry atp.

je dle vyhlášky realizována vždy při přijímání žáků do základního studia. Při definování obsahu této zkoušky si můžeme vypomoci etymologií slova „talent“, které pochází z řečtiny. Původně znamenalo poklad nebo platidlo – tedy něco, co nelze přejít jen tak bez povšimnutí. Naopak, jde o něco mimořádného a pozoruhodného, co nelze nechat ležet ladem. Zkouška, která má vypátrat talent, tedy logicky musí odhalit či potvrdit něco nadstandardního, v našem případě

Jak již bylo řečeno, přípravné studium můžeme považovat za dlouhodobou diagnostiku uměleckých dispozic žáka, čemuž také odpovídají nároky na přijetí dítěte za žáka školy, které mohou být založeny na obecné školní zralosti. Vstup do základního studia by však měl mít punc prokázání uměleckých vloh. U žáků, kteří konají talentovou zkoušku coby dovršení jejich přípravného studia, je to vlastně jednoduché. Buď splňují, anebo nesplňují výstupy přípravného studia v daném školním vzdělávacím programu. Mnoho žáků je však do školy přijímáno i po dosažení věku 7 let, kdy z hlediska vyhlášky již nelze vstoupit do přípravného studia. I tito žáci musí být podrobeni talentové zkoušce, která na jednu stranu nemůže být založena na splnění vzdělávacího obsahu (nerealizovaného) přípravného studia, ovšem na stranu druhou již nemůže jít o pouhou připravenost ke vzdělávání, nýbrž o talent.

Základní umělecké školy jsou tedy postaveny před otázku, (tj. odolné proti případným stížnostem), ale jak zároveň nenechat ležet ladem talent, který se zrovna v těch několika minutách neprojevil, styděl projevit anebo zrovna neměl potřebu se projevit. Situace je navíc rozdílná v jednotlivých uměleckých oborech.

Pro úplnost je ještě potřeba dodat, že talentová zkouška do navazujícího vzdělávání na druhém stupni může být nahrazena úspěšným ukončením stupně prvního. Na talentové zkoušky se nevztahují ustanovení vyhlášky o podmínkách komisionálních zkoušek – nemusí je tedy realizovat tříčlenná zkušební komise.

Průběžné hodnocení je zaměřeno na proces, který vede k výsledkům. Jde o informace, jak daleko od cíle se žák nachází a co by měl ještě udělat pro jeho dosažení. Zde je největší a zcela oprávněný prostor pro hodnocení „srdcem“. Tento způsob hodnocení jde učitelům ZUŠ nejlépe, a proto není nutné se o něm rozepisovat tak dlouze, jako u hodnocení vstupního. Pedagogové z hlediska svých zkušeností i vlastní intuice vycítí, jakým způsobem je potřeba žáky instruovat pro jejich další rozvoj. Učitelé hudebních nástrojů a zpěvu navíc mají luxus „ušít“ své hodnocení na míru potřebám jednotlivých žáků.

Přesto se v praxi stává, že toto individualizované hodnocení žáků bývá úzce zaměřené, nekonkrétní, nevyvážené, jednostranné a někdy i demotivační. Z opaku těchto neduhů můžeme odvodit zásady pro efektivní průběžné hodnocení žáků v hodinách:

Výsledné hodnocení má formalizovanou podobu. Jde o vyjádření dosažené vzdělávací úrovně na vysvědčení. Tedy žádné průběžné korekce, nýbrž po jednotlivých vyučovacích předmětech. Kritérii a technikami hodnocení se budeme zabývat v dalších dílech Speciálu pro ZUŠ, a proto se nyní trochu omezím na vztah výsledného hodnocení k právním předpisům.

Vyhláška o základním uměleckém vzdělávání stanoví, že na vysvědčení lze žáka hodnotit klasifikací, slovně nebo kombinací obou způsobů. Těmto možnostem odpovídají i příslušné tiskopisy vysvědčení, které jsou uvedeny v přílohách dalšího právního předpisu – ve vyhlášce o některých dokladech ve vzdělávání. Ta obsahuje tiskopisy vysvědčení, které jsou (po novelizaci v minulém roce) upraveny v souvislosti s přechodem na výuku podle školního vzdělávacího programu. „Staré“ tiskopisy lze přitom ještě používat do konce školního roku 2014/15.

Specifickou situací hodnocení jsou v základních uměleckých školách komisionální zkoušky. Jedná se zejména o zkoušky a o zkoušky závěrečné.Účelem je posoudit, zda žák prokazuje takové znalosti a dovednosti, které mu (s přihlédnutím k jeho potřebám a možnostem) umožňují pokračovat v dalším studiu dle školního vzdělávacího programu, případně dle „dobíhajících“ osnov. V tomto případě se tedy jedná o hodnocení aktuálního výkonu, nikoliv o hodnocení za celé pololetí, jako je tomu na vysvědčení. Pokud je praxe ve školách taková, že se postupové zkoušky klasifikují, nemusí se známka shodovat s celkovým hodnocením na vysvědčení. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že postupové zkoušky jsou zakotveny v dobíhajících osnovách, avšak již nikoliv v RVP ZUV. Je tedy zcela v kompetenci jednotlivých škol, jakou podobu postupovým zkouškám dají, případně zda je zruší úplně.

Dalším typem komisionálních zkoušek jsou zkoušky závěrečné, které jsou na rozdíl od těch postupových povinné. Realizují se na konci posledního ročníku základního studia prvního stupně, druhého stupně a na konci studia pro dospělé. Závěrečná zkouška může mít podobu absolventského vystoupení nebo vystavení výtvarných prací na výstavě. V každém případě je však (stejně jako postupová zkouška) hodnocena zkušební komisí, která je nejméně tříčlenná. Její členy jmenuje ředitel školy a jednoho z nich navíc pověřuje předsednictvím (pokud předsedou komise není ředitel sám). Průběh a výsledek závěrečné zkoušky musí být zkušební komisí zaznamenán, a to i v případě absolventského vystoupení či výstavy.

V souvislosti s výsledným hodnocením se ve vyhlášce objevují ještě některá další pravidla, která upravují situace, kdy Jde buď o „uvolnění“ z hodnocení, anebo o nehodnocení z důvodu nedostatku podkladů.

V prvním případě jde o situace, kdy ředitel školy uzná žákovi jeho (částečné) vzdělání, které je prokazatelně doloženo a od doby jeho dosažení neuplynulo více než 5 let. Nejčastěji se tak děje u hudební nauky při studiu dalšího hudebního nástroje. Pokud jde o uznávání vzdělání z jiné ZUŠ, měl by ředitel školy zkoumat i kompatibilitu vzdělávacího obsahu daného vyučovacího předmětu s hudební naukou ve své škole. Jestliže je vše v pořádku, žák může být uvolněn z docházky i hodnocení, tj. daný vyučovací předmět se vůbec neobjevuje na vysvědčení.

Ve druhém případě se v praxi jedná o žáky, pro které se vžil termín „neklasifikovaní“, a to většinou z důvodu sporadické docházky. Pokud je žák neklasifikován za 1. pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení za 1. pololetí bylo ukončeno v průběhu 2. pololetí – tedy do konce června. Pokud je žák neklasifikován za 2. pololetí, musí být jeho hodnocení ukončeno do konce školního roku – tedy do konce srpna. V odůvodněných případech může ředitel školy povolit žákovi opakování ročníku. Je tedy možné zohlednit, z jakého důvodu byla docházka daného žáka zameškána.