Proč do vzdělávací politiky zapojovat názory širokého spektra aktérů

Ledakoho může překvapit pestré složení tohoto panelu, který se má vyjadřovat k zásadním změnám ve vzdělávání. „Členové Konventu jsou jak politici, tak zástupci státní i veřejné správy, vzdělávacích institucí, školských asociací či neziskového sektoru,“ píše se o Národním konventu na EDU.cz¹⁾. Proč je ale něco takového potřebné, když se na této úrovni většina rozhodnutí přijímá na základě politického konsensu? A od toho máme ministerstvo a volené politiky, kteří mají o těchto věcech rozhodovat. I takové námitky vůči ustavení Národního konventu občas zaznívají. Můžeme si klást otázku, zda na tak širokém plénu čítajícím osm desítek představitelů různých organizací a institucí a individuálních expertů se lze na něčem domluvit, ale samotná podstata takové konzultace s aktéry reprezentujícími různé zájmové skupiny je určitě krok správným směrem.

Za aktéry ve veřejné politice jsou totiž považováni jednotlivci a formální či neformální skupiny mající vliv na tvorbu a implementaci veřejné politiky (nejen vzdělávací, ale veřejných politik obecně). „Nejužitečnější jednotkou analýzy pro pochopení politických změn v moderních průmyslových společnostech není žádná konkrétní vládní instituce, ale spíše politický subsystém, tj. ti aktéři z různých veřejných a soukromých organizací, kteří se aktivně zabývají politickým problémem nebo danou otázkou.“ (Sabatier a Jenkins-Smith, 1993). Tito aktéři by měli být zapojeni do politické agendy tím, že definují problémy, které mají být podle nich řešeny, nebo tím, že by měli mít vliv na volbu nástrojů, kterými má být veřejná politika implementována, popřípadě by měli být aktivně zapojeni do řešení problémů veřejně politické povahy (Potůček, 2016). Do těchto procesů by tedy měli být přizváni nejen zástupci správních orgánů či legislativních výborů, ale také aktéři na dalších úrovních systému, jako jsou novináři, výzkumníci a analytici, zástupci soukromého sektoru a nestátních neziskových organizací. Veřejné politiky totiž tvoří systémy přesvědčení a hodnot (Veselý a kol., 2007), které mají ve výsledku vliv na šíření i evaluaci veřejněpolitických programů. V oblasti vzdělávací politiky jde vedle zvolených politiků také o zástupce samospráv, učitele a jejich organizace, rodiče a studenty, zaměstnavatele a další odborníky (Kalous a kol., 2006).

Z výše uvedeného vyplývá, že do tvorby a implementace veřejných politik je potřeba zahrnout širokou škálu vlivových „hráčů“, kteří jsou v dané oblasti aktivní, protože ve výsledku budou stejně ovlivňovat, jak se o daném řešení bude mluvit, a svým chováním vyplývajícím z jejich přesvědčení budou ovlivňovat výsledek veřejněpolitických záměrů.

V českém vzdělávacím systému to zažíváme opakovaně. Něco je tzv. napsáno na papíře, ale do žité praxe se to nedostává, protože tomu ti, kdo mají na realizaci dané politiky vliv, nevěří.

Veřejná politika disponuje různými metodami, jak získávat data o postojích a přesvědčeních aktérů, aby na základě toho bylo možné lépe designovat opatření v oblasti veřejných politik, která budou mít větší dopad díky větší míře angažovanosti aktérů. Jedním ze způsobů, jak taková data získat, je metoda Delphi (někdy také nazývaná Delfská metoda), jejímž prostřednictvím je možné „strukturovat skupinovou komunikaci při řešení komplexního problému“ (Veselý a kol., 2007). Metoda Delphi také „přispívá k utváření společného názoru skupiny expertů a usnadňuje nalezení shody na omezeném okruhu témat“ (Pazour a Straková, 2020). V oblasti vzdělávací politiky byla v ČR tato metoda poprvé využita v roce 2019 v rámci přípravy Strategie vzdělávací politiky 2030+ – zadavatelem tohoto šetření byla Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV), za technickou realizaci mělo zodpovědnost Technologické centrum Akademie věd ČR. SKAV chtěl tehdy využitím této metody přispět k vyjasnění priorit ve vzdělávání. Výsledkem byla škála 39 tezí, která ukazuje, kde jsou témata, na nichž je mezi českými aktéry vysoká míra připravenosti spolupracovat (Pazour a kol., 2019). Na druhé straně tohoto spektra stojí agendy, u nichž je mezi aktéry takový názorový rozpor, že je velmi málo pravděpodobné, že se budou v konkrétních řešeních nějak více angažovat, a i kdyby se daná politika prosadila prostřednictvím legislativy, nelze očekávat, že v praxi dojde k jejímu naplnění. U samotné přípravy Strategie vzdělávací politiky 2030+ lze ocenit to, jakým způsobem byl ze strany MŠMT nastaven participativní proces zapojení aktérů do diskuze nad jejím obsahem. Podobně je ale potřeba smýšlet i při implementaci této strategie. Vzhledem k tomu, jaké komplexní změny Strategie vzdělávací politiky 2030+ pojmenovává, je potřeba přemýšlet nad tím, jak zjišťovat přijatelnost konkrétních navrhovaných opatření na straně aktérů. Jedním z takových nástrojů může být Národní o vzdělávání, ale je třeba vnímat limity takového fóra vzhledem k prostoru a času se k předkládaným tématům vyjádřit.

Jiným příkladem, jak zjišťovat postoje aktérů ve vzdělávání v ČR, je připravovaná veřejná konzultace k tématu posilování systému vedení a podpory mateřských a základních škol v ČR, kterou připravuje Partnerství pro vzdělávání 2030+ ve spolupráci s Technologickým centrem Praha (dříve Akademie věd ČR). Veřejná konzultace opět vychází z principů Delphi a tentokrát v ní budou konzultovány teze, které zpracovala skupina zástupců 10 organizací zapojených do Partnerství 2030+. Očekáváme, že prostřednictvím této konzultace získáme data o tom, jak o možných změnách struktury odpovědnosti směrem k mateřských a základním ZŠ přemýšlejí aktéři ve vzdělávání, a že díky tomu zjistíme, jaké změny by byly v této oblasti žádoucí a proveditelné. Do prvního kola veřejné konzultace se můžete v období 21. 9. až 23. 10. 2023 zapojit i vy – více informací o veřejné konzultaci se dozvíte na http://verejnakonzultace.partnerstvi2030.cz.

Pokud to myslíme se změnami ve vzdělávání vážně, musíme se naučit do přípravy a implementace vzdělávací politiky zapojovat širokou škálu aktérů. Vzdělávací politika patří k těm nejsložitějším disciplínám, protože organizací a jednotlivců, kteří mají ve výsledku vliv na úspěch vzdělávacích reforem, působí ve vzdělávání opravdu velké množství. O to více pozornosti bychom měli věnovat metodám a postupům, které umožňují jejich názory a postoje v rámci veřejněpolitických procesů zohlednit.