Jako člověk, který se celý svůj profesní život zabývá rozvojem digitální gramotnosti, bych asi mohl vítězoslavně (a cynicky) konstatovat: „Já vám to říkal.“ V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.
V úterý 10. března 2020 rozhodla Bezpečnostní rada státu o zrušení výuky ve školách. Tyto řádky píšu tři týdny po vyhlášení nouzového stavu, který následně vyhlásila vláda. Děti sedí zavřené doma, mnohdy i se svými rodiči, jediný kontakt se školou, svými učiteli i spolužáky mají prostřednictvím digitálních technologií. Pro učitele se otevřela výzva, o které jsme donedávna vůbec nepřemýšleli a na kterou jsme se nepřipravovali.
Nedostatečné digitální kompetence učitelů pro vedení výuky v online prostředí internetu nemusejí být tím největším problémem. Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně.
Pokud píšu, že digitální kompetence učitelů nejsou zásadní problém, uvažuji tak proto, že věřím, že jejich relativně rychlý rozvoj je možný. Není to jednoduché a nebude to ze dne na den, ale jde to. Učitelé metodou pokusů a omylů (což je mimochodem jedna z nejlepších metod pro práci s počítači) zjišťují, co v online prostředí funguje lépe, co hůře, že na všechny aktivity je potřeba více času a že jednou z výhod e-learningu je skutečnost, že si žák sám může určovat, kdy se rozhodne učení věnovat. Ve skutečnosti se toho dozvědí ještě mnohem více, třeba i to, jak to mají náročné lidé, kteří u počítače běžně tráví celou pracovní dobu.
Podpora řízení vlastního učení
Již dlouhou dobu hovoříme o potřebě změny výukových metod a forem a měnící se roli učitele. Ten by měl instruktivní metody více upozaďovat a vytvářet větší prostor pro aktivnější a tvořivější zapojení žáka. Místo předkládání učiva žákům v předem vytvořené struktuře a formátu a rozdávání na ně vázaných úkolů, u kterých se očekává jejich přesné splnění, by měl žáky vybízet, aby se sami na zadání více podíleli, realizovali smysluplné aktivity, které zapadají do jejich chápání světa, do života, který oni sami žijí, dávají jim smysl, a tudíž je i více baví. Takové směrování probouzí vnitřní motivaci, předpoklad pro vrcholný cíl, kterým je situace, kdy si je dítě schopno řídit své učení samo. Žáci s touto dovedností budou mimo jiné mnohem lépe připraveni na dobu po opuštění školy, kdy jim už nikdo přesné instrukce zadávat nebude.
Řídit si vlastní učení je náročná dovednost i pro kognitivně a volně vyzrálé dospělé, vyžadující schopnost ovládat vlastní motivaci, pozornost, své emoce, zvládat neúspěchy, učit se z vlastních chyb… V případě žáků, kteří byli dosud vedeni svými učiteli převážně instruktivně, se jedná o zcela novou situaci. A právě to je jedna z největších výzev dneška.
Pro posun k vedení žáka, který se sám dokáže co nejlépe učit, nastala s uzavřením škol docela vhodná situace. Jedná se o náročný úkol, který trvá každému dítěti různou dobu, a jistě v něm ani všichni hned napoprvé neuspějí. V alternativních školách, které se tohoto pedagogického cíle snaží dosáhnout, to mnohdy trvá několik let. Nastalá situace je natolik nová, neozkoušená a bezprecedentní, že je zřejmé, že při hodnocení tohoto období bude potřeba být značně tolerantní. Jinými slovy, lepší příležitost pro dělání chyb učitelé asi nikdy mít nebudou. A to za trochu experimentování stojí.
Více na žáka přenášet promýšlení vlastního konání, kontrolování a hodnocení postupů vlastního učení je náročné a vyžaduje to individuální prostor pro konzultace s učitelem. Kdy ale bude mít učitel větší příležitost se věnovat každému žákovi samostatně nežli v době, kdy mu za zády nestojí třicet dalších? Byla by velká škoda nevyužít možnost spojit se prostřednictvím online videohovoru s každým žákem a konzultaci využít pro individuální rozhovor. Tím spíše, že nabídka online platforem pro komunikaci je široká a velká část z nich školu ani rodiče dítěte nemusí stát ani korunu navíc.
Důležitá je schopnost učitele rozpoznat, co se v hlavách dětí v komplikované situaci děje, jak moc na ně doléhá stres z uzavření v nepočetné rodinné komunitě mezi čtyřmi stěnami bez faktické možnosti chodit ven, setkávat se se svými kamarády. Jedná se o osobnostní a sociální dovednosti učitele, jako je sociální citlivost, empatie, příjemné jednání a samozřejmě kritické myšlení, které je dnes především potřeba zapojovat, a to v omezených možnostech kontaktu práce na dálku a s mnohem větší mírou, než tomu bylo v prostředí školní třídy. Slovo individualizace tak pro učitele nabývá nového rozměru, navíc rozměru filtrovaného prostřednictvím zploštěné digitální komunikace. Videohovor mezi učitelem a žákem by tak neměl sledovat pouze vzdělávací rozměr, ale i sociální, psychologický a v některých případech i terapeutický.
Chci být pozitivní a chci věřit, že nastalá situace nejenže pomůže nárazově zvýšit digitální kompetence učitelů na novou úroveň, ale zároveň umožní novou zkušenost v delegování řízení vlastního učení na každého žáka. Největší chybou by byla urputná snaha o přenesení současných forem, metod, postupů, ale i výukových cílů tradičního vzdělávání do distančního vzdělávání a světa online. Pohřbili bychom inovační potenciál digitálních technologií a v potřebné transformaci vzdělávání krok vpřed neudělali.
Připravit se stejně nedalo
Pokud očekáváte, že budu spílat těm učitelům, jimž dnes jejich nedostatečně rozvinuté digitální kompetence a chabá znalost online prostředí zásadně ztěžují práci, mýlíte se. Je pravda, že ti, kteří širší využívání digitálních technologií uplatňovali dříve, mají nyní značnou výhodu. Přesto i kdyby náš stát fungoval tak, jak bychom chtěli, zajišťoval pro učitele dobré podmínky, ve školách byla dostupná a dobře spravovaná digitální infrastruktura, dostatek počítačů a digitálních vzdělávacích zdrojů, stejně bychom v současné situaci čelili kvalitativně novému problému, na který bychom nebyli připraveni.
Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Dokonce i v pokročilém využití synchronního distančního vzdělávání za pomoci telemostu, které jsem kdysi viděl uskutečňovat mezi pevninskou finskou školou a malou skupinkou žáků dislokovaných na dalekém ostrově, byl v obou místnostech pedagog, jeden aprobovaný pro vyučovaný předmět (v tomto případě se jednalo o výuku švédštiny), druhý působící v roli vzdáleného pomocníka. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.
Nastalá izolace přináší problém, který je do jisté míry srovnatelný se zadáváním domácích úkolů. Víme, že domácí úkoly mají potenciál zlepšovat výsledky učení, znalosti výzkumů nás ale varují, že domácí úkoly mohou rozevírat pomyslné nůžky a ještě více prohlubovat sociální nerovnosti. Žáci z prostředí, kde je podpora rodiny malá nebo funkční rodina úplně chybí, nemusejí být domácí úkoly schopni plnit. Vzdělávání na dálku je navíc podmíněné potřebou vlastnit počítač s připojením k internetu. Problém se navíc nedotýká pouze rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterých je bez přístupu k počítači a internetu v Česku asi kolem tří procent. S plněním digitálně zadávaných úkolů mohou mít problém i dobře situované rodiny, ve kterých nastalá situace uvrhla rodiče k institutu práce z domova a na dítě a případně další sourozence školou povinné se už strojového času nemusí dostávat.
Každý problém má nějaké řešení. V prvních týdnech jsem zažíval převažující dobrý pocit z toho, jak svědomitě se mnozí ředitelé škol se svými učiteli snažili právě s takovými dětmi spojit a nastavit s nimi alespoň nějaký způsob komunikace. Kde nestačilo nebo nebylo možné zajistit zapůjčení školního počítače, pomáhaly neziskové organizace a na ně navázané firmy i drobní dárci. Právě v případě rodin ohrožených sociálním vyloučením může být zapůjčený počítač hybatelem rozvoje dítěte, ke kterému by za normální situace vůbec nedošlo.
Problémy, potenciál a změny
Jako největší potenciálně hrozící problémy koronavirové izolace ve školství tedy vnímám hrozbu prohlubování nerovností u dětí, které doma nemají snadný přístup k počítači s internetem, na straně učitelů pak obavu ze snah přenášet do distančního vzdělávání modely tradiční výuky, aniž by byly zohledňovány zásady digitální a online pedagogiky. Naopak velký potenciál nastalé situace spočívá ve skokovém rozvoji digitálních kompetencí učitelů i žáků, v příležitosti výuku více individualizovat a umožnit žákům více se podílet na řízení vlastního učení. Jiný režim života mohou lidé využít k aktivitám, na které se jinak nedostává.
Je jisté, že se využívání edukačních technologií skokově posune na další úroveň vývoje, a to celosvětově, protože všichni učitelé na celém světě řeší obdobné problémy. Návrat k době předkoronavirové nebude možný, technologie už ve vzdělávání navždy zůstanou. Až se vrátíme do škol, budou využívány intenzivněji a jinak, nežli tomu bylo dříve. Situace donutí všechny učitele bez výjimky technologie ke vzdělávání používat, významně zvýší jejich orientaci v této oblasti a i pedagogický cit pro volbu vhodných online nástrojů. Zároveň získá milion českých studentů možnost emancipovat se, začít si do značné míry řídit vlastní učení. Je jenom na nás, zda se nám po návratu k normálu podaří obě tyto nastalé okolnosti využít pro posun v transformaci našeho vzdělávacího systému, kterou tolik potřebujeme. Snažme se v současné situaci spatřovat přednostně příležitosti, vidět v ní především to, co nás může obohatit, co nám umožní se zamyslet nad tím, na co v běžném režimu není čas.
A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy, PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D.