Kalendář - strana 200

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci nesplněním nabídkové povinnosti (§187/2) 21 Cdo 1547/2000 Jestliže zaměstnavatel má pro zaměstnance, který byl odvolán z funkce nebo se funkce vzdal anebo uplynulo volební období, jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, avšak tuto práci mu nenabídne nebo nabídku neučiní ihned, jakmile je to možné, jedná se porušení právní povinnosti způsobené v rámci plnění úkolů zaměstnavatele těmi, kdo jednají jeho jménem. Vznikne-li zaměstnanci následkem porušení této právní povinnosti škoda (spočívající například v tom, že mu ušel výdělek, který touto jinou prací mohl získat), zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. a.s., zastoupenému advokátkou, o 231.669,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 16/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999 č.j. 26 Co 103/99-60, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 257.616,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že na základě manažerské smlouvy ze dne 20.6.1995, která “nebyla do současné doby změněna”, vykonával u žalovaného funkci ředitele. Přestože mezi účastníky došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru (pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.1997 č.j. 27 Co 580/96-56 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6.6.1996 č.j. 7 C 23/96-22 ve výroku, kterým bylo určeno, že “výpověď daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 11.12.1995 č.j. 1074/95 a doručeného žalobci dne 14.12.1995 je neplatná”), žalovaný dosud žalobci neumožnil - přes j

Povinnost zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele 21 Cdo 3077/2000 Zaměstnanec je povinen vykonat pracovní cestu, i když si je vědom toho, že ho na pracovní cestu vysílá vedoucí zaměstnanec, který k tomu není podle vnitřních předpisů zaměstnavatele oprávněn; pracovněprávní odpovědnost za pokyn vydaný v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele nese vedoucí zaměstnanec, který tento pokyn vydal. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. a.s., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 131/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2000 č.j. 21 Co 433/2000-66, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 26.5.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce si "dne 26.3.1998 nechal podepsat dovolenou na zotavenou od 20.4. do 24.4.1998", kterou mu jeho nadřízený, ředitel obchodní divize 31, určil "na základě nepravdivě uváděných vážných rodinných důvodů, neboť jinak by ji z důvodu nezbytné účasti žalobce jako finančního ředitele při plnění rozhodujících úkolů obchodní divize neschválil". Ve skutečnosti měl žalobce v úmyslu se zúčastnit ve dnech 18.4. až 24.4.1998 "zahraniční pracovní cesty reprezentativního charakteru do Velké Británie za obchodní divizi 35". Žádost o zajištění této pracovní cesty si žalobce nechal podepsat ředitelem obchodní divize 35 "na základě tvrzení, že jeho přímý nadřízený, ředitel obchodní divize 31, tuto cestu odsouhlasil", které nebylo pravdivé. Bez ohledu na tyto skutečnosti se žalobce této praco

Okamžik projevu vůle směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí. Následky neuvedení výpovědní doby ve výpovědi z pracovního poměru. 21 Cdo 2209/2000 I. Zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí v okamžiku, kdy výpověď sám zaměstnanci doručí nebo odešle ji prostřednictvím držitele poštovní licence anebo udělí příkaz příslušnému zaměstnanci, aby písemnost doručil adresátu na pracovišti, v bytě nebo kdekoliv bude zastižen, pokud zaměstnavatel ještě před doručením od zamýšleného úkonu neustoupí. II. Projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí lze učinit teprve poté, co pracovní poměr, jenž má být výpovědí ukončen, skutečně vznikl. III. Jestliže zaměstnavatel nebo zaměstnanec neuvede ve výpovědi výpovědní dobu vůbec nebo ji uvede nesprávně, není výpověď neplatná, avšak pracovní poměr skončí uplynutím zákonné výpovědní doby. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce PhDr. M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované P., a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 195/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 1999, č.j. 16 Co 218/99-24, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 1999, č.j. 16 Co 218/99-28, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 28. 11. 1997 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď “podle § 46 c) zákoníku práce - z důvodu organizačních změn a nadbytečnosti ke dni 30. 11. 1997”. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dopisem ze dne 4. 5. 1998 projevil s výpovědí nesouhlas, mimo jiné proto, že žalovaná nesplnila svou povinnost vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce a nenabídl

Právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může být uplatněno za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rovněž zpochybnil žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce platnost rozvazovacího právního úkonu, jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy (§ 10 a 19 zákona o mzdě). Promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu mzdy počne běžet bez ohledu na to, zda v té době již bylo v řízení podle § 64 zák. práce o neplatnosti rozvazovacího právního úkonu rozhodnuto. Z odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 39 726 Kč "spolu s úroky ve výši 16 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 9. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 16 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 10. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 11. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 12. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 1. 1995 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6 621 ode dne 11. 2. 1995 do zaplacení". Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaná jí dopisem ze dne 29. 4. 1994 dala výpověď z pracovního poměru, žalobkyně s touto výpovědí nesouhlasila, trvala na dalším zaměstnávání a podala žalobu na určení neplatnosti uvedené výpovědi. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, čj. 6 Co 2070/98-146, rozhodl, že výpověď ze dne 29. 4. 1994 je neplatná, a dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 1999, čj. 21 Cdo 110/99-163. Ačkoliv žalobkyně opakovaně žádala žalovanou o vyjádření k výpočtu výdělku a úhradu náhrady mzdy za šest měsíců po 6 621 Kč, byla odmítnuta. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, čj. 8 C 22/2000-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 7 300 Kč k rukám "JUDr. S. F., AK Č., Ž. 12". Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalovaná ukončila se žalobkyní pracovní poměr výpovědí ze dne 29. 4. 1994 a

Doručení zásilky do vlastních rukou jiné osobě než zaměstnanci (§ 266a zák. práce). Počátek běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (§ 64 zák. práce). 21 Cdo 2426/2000 I. Jestliže zásilku s písemností zaměstnavatele uvedenou v ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce převzala jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost zaměstnanci do vlastních rukou, a to ani tehdy, byla-li zásilka dodatečně zaměstnanci odevzdána. II. Běh dvouměsíční prekluzívní (propadné) lhůty uvedené v ustanovení § 64 zák. práce k podání žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem nezapočne dříve, než dojde k řádnému doručení tohoto zrušovacího projevu vůle zaměstnanci. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce P. J., proti žalovaným 1) D. N., a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1681/98, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2000 č.j. 25 Co 150/2000-104, takto: I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 10.8.1998 žalovaný 1) sdělil žalobci, že mu spolu s žalovaným 2) dávají “vypoved z pracovniho pomeru ke dni 12. 8. 1998 dle Zakoniku prace, paragraf 53” a “dale na zaklade pisemnych dutek ze dne 25. 8. 1997, 19. 1. 1998 a 9. 4. 1998, dale dle poruseni vnitrnich predpisu firmy, ktere podepsal dne 21. 4. 1997, a neomluvene absence od 3. 8. 1998 do dnesniho dne”. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru “označené jako výpověď z pracovního poměru” je neplatné, a aby byla žalovaným uložena povinnost “upravit obsah potvrzení o zaměstnání ze dne 18. 8. 1998 v článku IV. tak, že se z po

Bylo-li zaměstnavateli doručeno okamžité zrušení pracovního poměru učiněné druhým účastníkem pracovního poměru v podobě telefaxového dokumentu, jde ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce o neplatné rozvázání pracovního poměru. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 12. 6. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává "okamžitou výpověď z pracovního poměru s platností ode dne podpisu této výpovědi". Uvedené opatření odůvodnila tím, že žalobce jako její zaměstnavatel nedodržuje povinnosti z pracovní smlouvy účastníků, neboť jí nevyplácí pravidelně a včas mzdu a cestovní náhrady za služební cesty v Republice Uzbekistán ("diety" nejsou žalované vypláceny od ledna 1997 a mzda od prosince 1997) a nevyplatil jí ani náhradu za dvě letenky. Žalovaná v dopise dále uvedla, že "tuto výpověď zasílá faximilním spojením" a že originál "výpovědi" bude předán osobně žalobci "v nejbližším možném termínu". Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, "dané listinou ze dne 12. 6. 1998 a doručené mu dne 16. 6. 1998", je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dopis ze dne 12. 6. 1998 není "originálem listiny", ale její fotokopií, že podpis na dopise "není obvyklým podpisem žalované" a že skutečnosti uvedené v dopise se "nezakládají na pravdě". Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 9. 1999 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2705 Kč "na účet" advokáta JUDr. J. J. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná, která byla od 1. 6. 1997 zaměstnankyní žalobce, vykonávala práci na pracovišti v Uzbekistánu a že mzdu jí žalobce poukazoval na účet v České republice až do listopadu 1997. Dopis ze dne 12. 6. 1998, označený jako "okamžitá výpověď z pracovního poměru", zaslala žalovaná dne 15. 6. 1998 jednak žalobci faxem z Velvyslanectví České re

21 Cdo 2999/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S. C., proti žalovanému A. a. s., odštěpnému závodu S. zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 15/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2000 č. j. 22 Co 337/2000-94, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 20. 10. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod k výpovědi spatřoval v " soustavném méně závažném porušování pracovní kázně s odkazem na ustanovení KS 1997 - 1998, odst. 4.1.1 - opakované odmítání přidělené práce" . Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, aby žalovanému byla uložena povinnost ho i nadále zaměstnávat, aby žalovanému bylo uloženo vytvořit mu pracovní podmínky odpovídající " posudku o omezení pracovní schopnosti vydanému OSSZ ze dne 23. 10. 1997 č. j. OSSZ/LPS/97/šč. a ze dne 27. 11. 1998 č. j. OSSZ/LPS/98/šč." a s přihlédnutím k jeho vzdělání, a aby bylo určeno, že žalovaný je povinen " plnit ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce v jeho prospěch" a že žalovaný je povinen vybavit ho ochrannými pomůckami " dle nárokovosti k vykonané práci, dle bezpečnostních předpisů a zákoníku práce" . Neplatnost výpovědi z pracovního poměru spatřoval zejména v tom, že mu žalovaný nevytvořil pracovní podmínky odpovídající jeho schopnostem a zdravotnímu stavu a že mu nařizoval výkon takové práce, která zhoršova

Vzájemný vztah důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce 21 Cdo 2857/2000 Důvody, pro které může zaměstnavatel okamžitě zrušit se zaměstnancem pracovní poměr uvedené v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce, představují dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody rozvázání pracovního poměru; z jejich srovnání nelze činit žádné závěry o tom, jakou míru intenzity má mít porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, aby bylo způsobilým důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené advokátem, proti žalované B. Š., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 2672/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. května 1999 č.j. 29 Co 234/99-26, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 12.12.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, která u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3.1996 jako prodavačka v prodejně Švadlenka - doplňky, bižuterie, dne 27.11.1977 "ošidila ČOI - viz zápis v knize". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že při kontrole ČOI dne 27.11.1997 prodávala zboží podle pokynu vedoucího prodejny J. Š. Rozdíly mezi cenami byly na prodejně zcela běžné a spočívaly v tom, že na dodacích listech byly jiné ceny, pokyny k prodeji byly odlišné a ceny na výrobcích byly rovněž uváděny jinak; jednalo se "o snahu žalované a jí jmenovaného v

Doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou může být dohodnuta nejen přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let nebo dobou trvání určitých prací, nýbrž i na základě jiných, konkrétním datem neohraničených objektivně zjistitelných skutečností, o jejichž skutečné délce účastníci při uzavírání pracovní smlouvy nemusí mít ani jistotu, které nepřipouštějí pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby skončí. Jestliže pracovní poměr byl sjednán na dobu do návratu jiné zaměstnankyně z mateřské dovolené, nejdéle však na dobu do tří let věku jejího dítěte, jde o pracovní poměr uzavřený na dobu určitou. Za jednání v tísni v neprospěch jednajícího nelze považovat okolnost, jestliže zaměstnanec, aby předešel jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí, přijal zaměstnavatelem učiněnou nabídku jiné vhodné práce podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Z odůvodnění. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne 14. 10. 1996 trvá. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 10. 1996 uzavřené na dobu neurčitou jako "odborný referent II v sekretariátu vedoucího KS". Po obdržení výpovědi z pracovního poměru z organizačních důvodů byla na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 1. 1998 přeřazena na dobu určitou na funkci "odborný referent I v odboru ekonomickém" a dne 12. 3. 1999 jí žalovaná písemně sdělila, že její pracovní poměr končí dne 31. 3. 1999. Podle názoru žalobkyně je však zmíněná dohoda o změně pracovní smlouvy částečně neplatná, neboť výslovně neurčuje dobu trvání pracovního poměru; vzhledem k tomuto nedostatku je tedy třeba pracovní poměr mezi účastníky pokládat za sjednaný na dobu neurčitou "dle § 30 odst. 1 ZP" s pracovním zařazením "odborný referent I v odboru ekonomickém". Současně žalobkyně navrhla, aby soud nařídil pře

O překážku v práci z důvodu péče o dítě mladší než deset let, které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovného zařízení, v jehož péči jinak je (§ 127 odst. 1 zák. práce), nejde, jestliže zdravotní stav dítěte, který nemá povahu onemocnění, je podle posouzení lékaře dlouhodobě natolik nepříznivý, že zcela vylučuje jeho pobyt v péči dětského výchovného zařízení. Samotné předchozí projednání výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 59 odst. 1 zák. práce nezahrnuje zároveň stanovisko, které ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. přísluší zaujmout příslušnému odborovému orgánu jakožto kolektivnímu orgánu k rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance je neomluvenou absencí (že jde o neomluvené zameškání práce). Z odůvodnění. Dopisem ze dne 26. 6. 1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru "ve smyslu § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce z důvodu neplnění požadavku stanoveného pro výkon sjednané práce", který spatřovala v tom, že žalobkyně "nenastoupila do zaměstnání po skončení další mateřské dovolené, která v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 zák. práce je do tří let dítěte". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dne 10. 6. 1996 po skončení další mateřské dovolené nemohla do práce nastoupit z důvodu důležité osobní překážky v práci ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce, neboť odborný lékař nedoporučil pobyt jejího dítěte v mateřské škole "z důvodu časté nemocnosti, resp. označil ho za naprosto nevhodný". Žalovanou předem o nastalé situaci informovala a požádala ji "o prodloužení další mateřské dovolené o jeden rok". Žalovaná však její žádost vůbec nevzala na vědomí a v rozporu se zmíněným ustanovením zákoníku práce, podle kt

Bezdůvodné obohacení při tzv. faktickém pracovním poměru. Přípustnost dovolání při více nárocích se samostatným skutkovým základem. 21 Cdo 2014/2000 I. Na základě tzv. faktického pracovního poměru vzniká zaměstnavateli bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu (pracovní smlouvy) představované prací, kterou pro něj s jeho souhlasem vykonala fyzická osoba. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá tomu, co by zaměstnavatel (podle mzdových podmínek u něj platných v době, kdy byla práce vykonána) musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci, kdyby pracovní smlouva byla mezi nimi uzavřena platně. II. Jestliže odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem o dvou (či více) nárocích se samostatným skutkovým základem, je třeba otázku přípustnosti dovolání posuzovat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) C. H., s.r.o., a 2) Ing. M. Ž., zastoupenému advokátem, o 53.592,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 283/96 a 16 C 252/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2000, č. j. 16 Co 438/99-152, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 16.546,- Kč s příslušenstvím zamítá, se odmítá. II. Jinak se dovolání žalobce zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.362,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), vedenou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 283/96, aby mu žalovaní (každý z nich) zaplatili částku 18.720,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že od 1. 1. 1991 byl zaměstnan

Výpověď z pracovního poměru (§ 46 odst. 1 písm. f) zák. práce) – počátek běhu lhůty podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce. Procesní způsobilost okresních soudů. 21 Cdo 2144/2000 Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, zjistil; podstatné z tohoto hlediska je, kdy zaměstnavatel prokazatelně získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované ČR – Okresnímu soudu., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 91/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2000, č.j. 16 Co 108/2000-85, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. X. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 26. 8. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věta prvá zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce jako soudní vykonavatel dne 15. 5. 1998 vyhotovil dražební protokol, který obsahoval nepravdivé skutečnosti spočívající v tom, že v tzv. druhém kole byl vydražen počítač (obrazovka Hyundai s tiskárnou Epson Skylus Color IIs) a příslušenstvím, ačkoliv tyto věci ve druhém kole nebyly draženy. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že podle tvrzení žalované - jeho zaměstnavatele - došlo k porušení pracovní kázně dne 15. 5. 1998, přičemž rozvázání pracovní

Na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru; soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce důvodem k rozvázání pracovního poměru. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "pracovní poměr mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem, vyplývající z pracovní smlouvy, kterou žalovaný se žalobcem uzavřel dne 1. 6. 1998, trvá". Žalobu odůvodnil tím, že od 4. 1. 1999 mu žalovaný přes výzvy odmítá přidělovat práci a znemožňuje mu přístup na pracoviště na základě tvrzení, že s ním žalobce ukončil pracovní poměr dohodou. Žalobce však "nikdy se žalovaným neuzavřel dohodu o ukončení pracovního poměru, a to ani ústně, a tudíž jeho pracovní poměr trvá". Protože "za tohoto stavu jsou ohrožována jeho práva jako zaměstnance a jeho právní postavení se stává nejistým", vytvoří se rozhodnutím soudu o této určovací žalobě "pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu". Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 5. 1999 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6300 Kč k rukám advokáta JUDr. J. N. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření "určité dohody o skončení pracovního poměru, o jejímž obsahu nelze mít jakékoliv pochybnosti", a proto takovou dohodu "je třeba považovat pro nedostatek určitosti za neplatnou podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce". K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2000 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů odvolac

Z hlediska zákazu výpovědi podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) zák. práce je rozhodující dobou den, kdy bylo rozhodnuto o tom, že zaměstnanec je dočasně neschopen vykonávat pro nemoc nebo úraz dosavadní zaměstnání; z tohoto hlediska není významná skutečnost, že lékař dodatečně se zpětnou účinností uznal zaměstnance práce neschopným dřívějším dnem (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 31/1993 Sb.), shodným se dnem doručení výpovědi, až v době po doručení výpovědi. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 5. 10. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti, neboť po jeho odvolání z funkce zástupce ředitele pro provozně ekonomický úsek žalovaná nemá pro žalobce "žádnou práci, na kterou by ho mohla po dohodě s ním převést". Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že mu výpověď byla doručena v rozporu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) zák. práce dne 5. 10. 1998, tj. v době, kdy pro nemoc byl uznán dočasně neschopným práce. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. 11. 1999 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby žalobci zaplatila náklady řízení ve výši 1000 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl "po vyšetření dne 6. 10. 1998 s přihlédnutím k doporučení odborného lékaře prim. MUDr. V." uznán MUDr. T. práce neschopným zpětně "od 00 hod. dne 5. 10. 1998, tedy pro celou pracovní dobu tohoto dne". Protože ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 31/1993 Sb. může odborný lékař uznat občana práce neschopným i zpětně, nejvýše však tři kalendářní dny, byl žalobce podle názoru soudu prvního stupně "od počátku pracovní doby dne 5. 10. 1998 platně uznán práce neschopným". Pokud tedy výpověď byla žalobci doručena dne 5. 10. 1998 mezi 9.00 - 10.00 hod. (okolnost, že žalovaná při předávání výpovědi

4 Tz 134/2001 K dohodě o hmotné odpovědnosti jakožto možnému předpokladu trestní odpovědnosti podle § 248 tr. zák. Předpokladem trestní odpovědnosti podle § 248 tr. zák. není existence dohody o hmotné odpovědnosti, uzavřené podle § 176 zákoníku práce, ale zaviněné jednání spočívající v úmyslném přisvojení si cizí svěřené věci a vznik škody. Dohoda o hmotné odpovědnosti pouze předurčuje režim, kterým bude posuzována eventuelně v budoucnu vzniklá škoda, jde tedy o institut náhrady škody. Opačný názor by totiž znamenal, že objektem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. by mohly být pouze hodnoty způsobilé být předmětem zvláštní odpovědnosti k náhradě škody ve smyslu ustanovení § 176 zákoníku práce (resp. § 178 zákoníku práce). To by však znamenalo nemístné zúžení pojmu „ svěřené věci “, a to i z pohledu ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, který upravuje základní povinnosti zaměstnanců. Citované ustanovení ukládá zaměstnanci povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, zničením, zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jde o vymezení pojmu „svěřený prostředek“, který je formulován obecně a na který nedopadá nutnost existence zvláštního druhu odpovědnosti za škodu. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nebude na místě dovozovat jen z nedostatku existence dohody o hmotné odpovědnosti případný nedostatek trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin zpronevěry. Rozsudek Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 11. července 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného M. K., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Městského úřadu vyšetřování v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. MVOV 765/243-98, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek uvedených v § 272 odst. 1 tr. ř., rozhodl takto: Pravomocným usnesením vyšetřovatele Polici

Neomluveným zameškáním práce je nepřítomnost zaměstnance v práci jen tehdy, jestliže ji zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem vyslovil příslušný odborový orgán souhlas nejpozději v době doručení výpovědi zaměstnanci. Pro rozhodnutí přijaté podle § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. v dohodě s příslušným odborovým orgánem o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci bude považována za neomluvené zameškání práce, zákon nepředepisuje žádné požadavky na formu a způsob, jak má být učiněno. Při posouzení, zda zaměstnavatel učinil své rozhodnutí v dohodě s příslušným odborovým orgánem ve smyslu § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., soud pouze zkoumá, zda a jaké stanovisko zaujal příslušný odborový orgán k rozhodnutí zaměstnavatele, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 19. 9. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně od 5. 8. 1997 "bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele přestala docházet do zaměstnání" a "docházku do zaměstnání neobnovila ani po doručení písemné výzvy zaměstnavatele ze dne 8. 8. 1997, ani po telefonických výzvách zaměstnaneckého odboru ze dne 11. a 12. 9.1997"; tímto jednáním žalobkyně "porušila pracovní kázeň a zameškaná pracovní doba je zaměstnavatelem kvalifikována jako neomluvená absence". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nemohla dopustit neomluvené absence, protože zaměstnavatel pro ni neměl práci podle pracovní smlouvy již od 1. 4. 1997. Jestliže trval na tom, aby žalobkyně vykonávala jinou práci, než byla sjednána, a za jiných, než sjednaných mzdových podmínek, jednalo se o protiprávní převedení na jinou práci; v odmítání této práce nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Neplatnost výpovědi žalobkyně spatřovala rovněž v tom

Zákoník práce rozlišuje z hlediska stupně intenzity porušení pracovní kázně [§ 46 odst. 1 písm. f) a § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce] mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně. Z odůvodnění: Dopisem ze dne 15. 4. 1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovní kázně výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně, ačkoliv byla dopisem ze dne 26. 3. 1996 upozorněna na soustavné porušování pracovní kázně a na možnost výpovědi, se dopustila dalších porušení pracovní kázně tím, že ve dnech 2., 3., 4., 9. a 10. 4. 1996 opustila bez vědomí svého nadřízeného pracoviště, že dne 2. 4. 1996 neodjela na plánovanou služební cestu do M., že dne 4. 4. 1996 bez vědomí nadřízeného poslala "minimálně 2 zaměstnance z filiálek firmy" na školení o odpadech a že ve stanovené lhůtě nesplnila všechny úkoly, které jí její nadřízený písemně zadal dne 9. 4. 1996. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že "skutkové vymezení výpovědního důvodu je reálně neopodstatněné" a účelové. Žalobkyně pokyny a úkoly nadřízeného plnila vždy "svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností" a žalovaný vůči ní v souvislosti s dodržováním pracovní kázně neměl až do března 1996 žádné výhrady; došlo-li z její strany k nedodržení stanoveného termínu, bylo to způsobeno objektivními okolnostmi, které nemohla ovlivnit. Své odchody z pracoviště zapisovala v knize docházky, uložené na vrátnici. Žalobkyně zdůraznila, ž

Výpověď z pracovního poměru z důvodu přemístění zaměstnavatele [§ 46 odst. 1 písm. b) zák. práce] 21 Cdo 730/2000 Jestliže je v pracovní smlouvě místo výkonu práce vymezeno sídlem zaměstnavatele, je možno za přemístění zaměstnavatele (nebo jeho části) ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce pokládat změnu jeho sídla. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobce Ing. M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované M. o. n. se sídlem Španělské království, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 25/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 1999, č.j. 13 Co 39/99-103, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1999, č.j. 13 Co 39/99 - 107, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.525,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ireny Helmové, advokátky se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 19. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 10. 3. 1994 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že je přemístěna do zahraničí a nemá žádnou možnost žalobce dále zaměstnávat. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 128.000,- Kč s 16% úrokem od 19. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná nebyla přemístěna do zahraničí, ale pouze přesídlila z obvodu Prahy 1 do obvodu Prahy 2, a že žalovaná nesplnila podmínky uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť má žalobce možnost zaměstnat v jiném pracovním zařazení, které mu však nikdy nebylo nabídnuto. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 3. 199

I. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby. II. Rozhodl-li odvolací soud rozsudkem o doplnění svého rozsudku o část předmětu řízení bez nařízení jednání, odňal tím účastníku řízení možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001 Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "výpověď daná žalobci žalovaným dne 17. února 1998 je neplatná" a aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru 125 497,48 Kč s 26% úrokem od 4. 4. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 5. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 6. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 7. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 8. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 9. 1998 do zaplacení, 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 10. 1998 do zaplacení a 303 146,14 Kč s 26% úrokem od 4. 11. 1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že výpověď z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 17. 2. 1998, je neplatná, neboť "ze strany žalovaného nedošlo ke splnění zákonem požadovaných podmínek". Žalobce dne 17. 3. 1998 žalovanému sdělil, že trvá na tom, aby byl i nadále zaměstnáván sjednanou prací a ve sjednaném místě podle pracovní smlouvy. Protože mu žalovaný dosud výkon práce neumožnil, požaduje žalobce náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce. Okresní soud - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. 9. 1999 nepřipustil žalobcem navrženou změnu žaloby, kterou požadoval náhradu mzdy za další období - rozsudkem ze dne 17. 9. 1999, čj. 8 C 94/98-27, určil, že "výpověď daná žalobci žalovaným dne 17. 2. 1998 je neplatná", žalovanému

Pracovní poměr - výpověď ZP:§ 46 odst.1 písm.f) Pracovní poměr - okamžité zrušení ZP:§ 53 odst.1 písm.b) Obsahem porušení pracovní kázně nejsou vedle porušení povinností zaměstnance, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance, také jim odpovídající povinnosti zaměstnavatele; porušení právních povinností zaměstnavatelem může mít v závislosti na jejich příčinném vztahu k vlastnímu porušení pracovní kázně zaměstnancem význam pouze z hlediska hodnocení jeho intenzity. 21 Cdo 971/2000 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. M., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 76/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2000 č.j. 21 Co 486/99-39, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění Dopisem ze dne 25.1.1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním "podle ustanovení § 53 zákoníku práce" okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, se žalobce "v době od 19.1.1999 do dnešního dne bez jakékoliv omluvy" nedostavil do zaměstnání. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že před oznámením okamžitého zrušení pracovního poměru "nebyl ani nemohl být zjištěn" důvod tohoto opatření, neboť žalobce čerpal řádnou dovolenou "v souladu s běžnou praxí žalovaného" a telefonicky ji nahlásil, když "ZP v platném znění v žádném případě nehovoří o písemné žádosti o dovolenou". Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 15.9.1999 č.j. 5 C 76/99-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.300,- Kč na účet advokáta Mgr. R. B. Ve věci samé dospěl k závěru, že absence ža

Pracovní poměr - okamžité zrušení pracovního poměru (hlediska pro posouzení intezity porušení pracovní kázně) ZP:§ 53 odst.1 písm.b) I. Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. II. Při zkoumání míry intenzity porušení pracovní kázně (zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem) může soud přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. 21 Cdo 379/2000 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. - P. t., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 15 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 1999 č.j. 25 Co 45/99-66, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 1998 č.j. 15 C 4/98-51 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění Dopisem ze dne 7.11.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr. Uvedené opatření odůvodnil tím, že žalobce vykonává "vedlejší výdělečnou činnost podle § 75", která mu byla zaměstnavatelem "výslovně zakázána", a že tuto výdělečnou činnost "prokazatelně vykonával i během řádné pracovní doby v kanceláři firmy N

Pracovní poměr - (počátek běhu lhůty podle § 46 odst.3 zák. práce) ZP:§ 46 odst.3, § 46 odst.1 písm. f) I. Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Lhůta podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce nezačíná běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru, začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce prokazatelně (skutečně) dověděl. II. Ustanovení § 48 zák. práce o zákazu výpovědi v ochranné době nemá - s výjimkou uvedenou v ustanovení § 49 písm. c) zák. práce - na běh lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce žádný vliv. 21 Cdo 13/2000 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně R. N., zastoupené advokátem, proti žalované Č. J. H., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 245/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. září 1999, č.j. 7 Co 2266/99-103, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění Dopisem ze dne 5. 1. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru

Pracovní poměr - okamžité zrušení pracovního poměru - konkretizace použitého důvodu ZP: § 55 I. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. II. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. III. Výklad projevu vůle ve smyslu § 240 odst. 3 zákoníku práce může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. 21 Cdo 1899/99 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. V., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 813/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 1999 č.j. 8 Co 2312/98-138, takto: Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. března 1999 č.j. 5 C 813/96-156 (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku žalovanému) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 1999 č.j. 8 Co 1266/99-181 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicí

Odmítne-li zaměstnance zaměstnat někdo jiný proto, že s ním jeho zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu tím vzniklou podle § 187 odst. 2 zák. práce, jestliže rozvázání pracovního poměru bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno jako neplatné. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 201 998 Kč s 16% úrokem od 1.7.1996 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný jako jeho zaměstnavatel s ním neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr. Poté, co pracovní poměr účastníků skončil na základě žalobcem podané výpovědi, žalobce nemohl od 1.12.1994 nastoupit do pracovního poměru u "Města - Bytového úřadu N.", kde by mohl dosáhnout výdělku 10 000 Kč měsíčně; důvodem, proč nebyl k tomuto novému zaměstnavateli přijat, byla okolnost, že žalovaný s ním okamžitě zrušil pracovní poměr, neboť neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru byla určena teprve rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16.1.1996, sp. zn. 6 C 160/94. Protože žalobce získal jiné zaměstnání až od 1.11.1995, požadoval, aby mu žalovaný nahradil škodu za dobu od 1.12.1994 do 31.10.1995, spočívající v tom, že nemohl nastoupit do zaměstnání u "Města - Bytového úřadu N.", a sníženou o hmotné zabezpečení, které mu poskytl úřad práce. Okresní soud rozsudkem ze dne 15.7.1997, čj. 6 C 131/96-60, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22 554,20 Kč k rukám advokáta JUDr. V.Š. Žalovaný tím, že se žalobcem neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr (neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru byla určena pravomocným rozhodnutím soudu), porušil podle názoru soudu prvního stupně svou právní povinnost "při plnění úkolů zaměstnavatele". Protože bylo prokázáno, že se žalobce (poté, co pracovní poměr účastníků skončil na základě jím podané výpovědi dnem 30.11.1994) ucházel o zaměstnání u "bytového úřadu N., Z. a.s. O., J

USPrnOP Právo na odměnu za práci I. ÚS 395/99 > Podle ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce, o odstupném, zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Z textu § 46 odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při výpovědi dávané zaměstnanci s okolností zániku zaměstnavatele, i když zřejmě podle původního znění § 8 zákoníku práce měl na mysli jako zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené novelizaci tohoto § 8 však zákoník práce definici upravil tak, že zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci je třeba respektovat i při výkladu § 46 či § 60a zákoníku práce. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejšího účastníka Okresního soudu v Jindřichově Hradci, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, a o návrhu na částečné zrušení ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce), ve znění pozdějších předpisů, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, se zrušuje. Odůvodnění Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 4 C 924/97, bylo rozhodnuto v právní věci navrhovatele (nyní stěžovatele) F. O. o dlužnou mzdu a náhradu mzdy tak, že se určuje, že ke dni úmrtí J. H. (jeho zaměstnavatele), tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 10 865,-- a návrh, aby bylo určeno, že ke dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 11 202,--, se zamítá (kromě toho, že se žal

Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 8.11.1995 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala především v tom, že dne 8.11.1995 kolem 00.30 hod. byl přistižen v objektu "M." na K. V a že toto zjištění koresponduje se zápisem o jeho svémocném opuštění pracoviště a následně i objektu "EKO" jinou cestou než vrátnicí. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že ve svém jednání, jehož se dne 8.11.1995 dopustil, nespatřuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť v souladu se svým pracovním zařazením prováděl týdenní kontrolu. V této kontrole je zařazen i areál "H." kde je i "M.". Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5.11.1996 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce bez příkazu, spontánně šel kontrolovat objekt, o kterém si myslel, že je objekt žalovaného, a o kterém věděl, že se tam krade. Jednání žalobce však s ohledem na to, že jde o pracovníka bez předchozích problémů, spolehlivého a pracovitého, nelze podle soudu prvního stupně považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22.4.1997 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že pro závěr, zda na straně žalobce nedošlo ke zvlášť hrubému porušení pracovní kázně jednáním, pro které s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr dne 8.11.1995, neměl dostatečné skutk

K prokazování závažného porušování pracovní kázně II. ÚS 324/99 Ústavní soud zdůrazňuje, jak již konstatoval i obecný soud prvního stupně, že prokazování závažného porušování pracovní kázně nelze vázat jen na § 73 a 74 zákoníku práce, když v těchto ustanoveních jsou základní povinnosti zaměstnanců, resp. vedoucích zaměstnanců uváděny jen obecně, a je tedy v zájmu zaměstnavatele konkretizovat práva a povinnosti zaměstnanců či vazby odpovědnosti mezi pracovníky organizace v dalších vnitropodnikových směrnicích či pokynech, jako je např. pracovní řád. V opačném případě se zaměstnavatel vystavuje značnému nebezpečí, že neunese v průběhu řízení důkazní břemeno, spojené s obsahem § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Předpokladem právní odpovědnosti zaměstnance v rámci pracovních povinností, které jsou v případě členů družstev totožné, je prokázání jeho zaviněného porušení pracovních povinností. Právě konkrétní zavinění ve vztahu k pracovním povinnostem zaměstnance či k oprávněným zájmům jeho zaměstnavatele pak může mít za následek mimo možnost uplatnění shora uvedeného výpovědního důvodu i trestněprávní odpovědnost pracovníka. Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 324/99 ve věci ústavní stížnosti J., v. d., proti rozsudku Krajskému soudu v Českých Budějovicích z 10.5.1999 sp. zn. 19 Co 1177/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 27.1.1999 sp. zn. 9 C 159/97, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelem V. J. podle § 46odst. 1 písm. f) zákoníku práce, je neplatná a pracovní poměr trvá i nadále. I. Výrok Ústavní stížnost se odmítá. II. Odůvodnění Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné. Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.5.1999 č. j. 19 Co 1177/99 - 153, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Česk

Řízení o neplatnost výpovědi nebo jiného rozvázání pracovního poměru (§ 64 zák. práce) se prohlášením konkursu na majetek zaměstnavatele podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), přerušuje; za podmínek uvedených v posledně citovaném ustanovení však v něm lze na návrh pokračovat. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď, daná mu dopisem S. K. D., s. p. se sídlem v Ú., závodu 04 Ž. ze dne 30. 7. 1990 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil a že k podání výpovědi nebyl udělen předchozí souhlas ZV ROH. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 1997, čj. 7 C 358/90-52, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 560 Kč a "státu - České republice - na účet okresního soudu" na náhradě nákladů řízení 48 Kč a na soudním poplatku 300 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce nemohl porušit pracovní kázeň, neboť jednání, které je mu ve výpovědí vytýkáno, vyplývá z "obchodního" a nikoliv pracovního vztahu mezi účastníky. Výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem. Jako žalovanou soud prvního stupně označil obchodní společnost L., a. s. se sídlem v Ú., kterou považoval - jak je zřejmé z obsahu spisu - za právního a procesního nástupce původně žalovaného státního podniku S. K. D. se sídlem v Ú., závodu 04 Ž. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání advokátka JUDr. M. C. Uvedla, že na majetek žalované byl usnesením krajského soudu ze dne 9. 12. 1996, sp. zn. K 37/95, prohlášen konkurs a že byla ustanovena správcem majetku patřícího do konkursní podstaty tohoto úpadce. Soudu prvního stupně vytkla, že jednal se zástupcem žalované, ačkoliv prohlášením konkursu zanikají veškeré úpadcovy plné moci, a že dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Odvolatelka dovozovala, že žalobce svým jednáním

Při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§ 59 odst. 2 zák. práce), soudu nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek) zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 8.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a "neplnění povinností vedoucího pracovníka". Naplnění tohoto výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobce ve funkci hrázného "vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené". Dalším dopisem ze dne 15.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce rozvazuje pracovní poměr, neboť na funkci "vedoucího hrázného VD H." nesplňuje předpoklad stanovený kvalifikačním katalogem - úplné střední vzdělání. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi ze dne 8.10.1996 a ze dne 15.10.1996 jsou neplatné a aby mu byl žalovaný povinen zaplatit "ušlou mzdu". Žalobu odůvodnil tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopouštěl, že žalovanému byla za dlouhá léta pracovního poměru jeho kvalifikace dobře známa a přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce "vedoucí hrázný". Za "zásadní právní vadu" obou výpovědí však považoval skutečnost, že žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu, nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma výpovědím. Okresní soud v Jablonci na Nisou rozsudkem ze dne 26.6.1997 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit" žalovanému náklady řízení ve výši 21 729 Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že "výpověď daná

Při posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§ 59 odst. 2 zák. práce), soudu nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek) zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán odborové organizace. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 8. 10. 1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr z důvodu opětovného porušování pracovní kázně a "neplnění povinností vedoucího pracovníka". Naplnění tohoto výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobce ve funkci hrázného "vytváří nepřijatelné pracovní podmínky pro své podřízené". Dalším dopisem ze dne 15. 10. 1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce rozvazuje pracovní poměr, neboť na funkci "vedoucího hrázného VD H." nesplňuje předpoklad stanovený kvalifikačním katalogem - úplné střední vzdělání. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi ze dne 8. 10. 1996 a ze dne 15. 10. 1996 jsou neplatné a aby mu byl žalovaný povinen zaplatit "ušlou mzdu". Žalobu odůvodnil tím že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopouštěl, že žalovanému byla za dlouhá léta pracovního poměru jeho kvalifikace dobře známa, a přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce "vedoucí hrázný". Za "zásadní právní vadu" obou výpovědí však považoval skutečnost, že žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu, nepožádal tento odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma výpovědím. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 1997 čj. 11 C 11/97-35 žaloby zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit" žalovanému náklady řízení ve výši 21 729 Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že "výpověď daná žalobci žalovanou dne 8. 10. 1996 je důvodná", a že "bylo prokázáno, že žalobce v době, kdy mu byla dána výpověď ze dne 15. 10. 1996, nedosahov

Rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se zaměstnanec (zaměstnavatel) žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v § 64 ZPr nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat v jiném sporu jako otázkou předběžnou. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 30.8.1993 sdělil Městský úřad K. žalobkyni, že s ní podle § 46 odst. 1 písm. f) ZPr rozvazuje dnem 31.10.1993 pracovní poměr z důvodu závažného porušení pracovní kázně. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval městský úřad v tom, že žalobkyně jako referentka odpovědná za provoz vozidel dne 24.8.1993 umožnila zneužití služebního vozidla Škoda Favorit Praktik panem M. a osobou bez pracovněprávního vztahu k organizaci k jízdě, která neměla žádný vztah k činnosti organizace. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaný (město K.) zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 1.11.1993 do 31.10.1994 71 688 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, obecnímu úřadu jako orgánu obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů; v oblasti místní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Okresní soud rozsudkem ze dne 12.3.1998 č.j. 7 C 1051/93-28 žalobě vyhověl; současně

"Jiným orgánem", předmětem jehož šetření se může stát jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně (§ 46 odst. 4 ZPr), se rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizací struktury) a do jehož zákonem založené pravomoci patří posuzování uvedeného jednání zaměstnance. Za takový orgán nelze považovat organizační složku (útvar) zaměstnavatele, a to i kdyby šlo o takovou jeho část, jejímž úkolem podle vnitřních organizačních předpisů zaměstnavatele je provádět šetření o jednáních zaměstnanců, v nichž lze spatřovat porušení pracovní kázně, v jiných částech zaměstnavatele. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 18. 10. 1996 žalovaný (České dráhy) sdělil žalobci, že s ním ve smyslu § 53 odst. 1 písm. b) ZPr okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce jako vlakvedoucí vlaku Mn 88350 porušením svých povinností zapříčinil nehodu ze dne 7. 6. 1996, kdy se na trati J.-O. srazil osobní vlak 20805 s nákladním vlakem, přičemž srážka vlaků měla za následek značnou škodu na majetku žalovaného a těžkou újmu na zdraví existujících včetně zúčastněných zaměstnanců žalovaného. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru nejsou a nemohou být zvlášť hrubým porušením pracovní kázně. Rozhodující mírou odpovědnosti za železniční nehodu ze dne 7. 6. 1996 podle žalobce nese strojvedoucí L. V., který prokazatelně vyjel v rozporu se svými povinnostmi ze stanice Ch. dříve, než stanovil jízdní řád. Žalobce se není vědom toho, že by dal strojvedoucímu pokyn k odjezdu, a popírá, že by tak učinil způsobem uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru. V průběhu šetření příčin nehody inspekčním orgánem nebyl žalobce vůbec vyslechnut, a byla mu tak odňata možnost uplatnit tvrzení na svoji obhajobu. Žalobce dále uvedl, že k okamžitému zrušení pracovního p

Pracovní poměr osoby, která není občanem České republiky, může skončit podle ustanovení § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce jen na základě vykonatelného rozhodnutí vydaného příslušným orgánem Ministerstva vnitra, kterým byl této osobě vysloven zákaz pobytu na území České republiky nebo kterým byla vyhoštěna z České republiky. K zaměstnávání občanů Slovenské republiky v České republice se nevyžaduje povolení k zaměstnání. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 2. 1980, naposledy jako horník. Dopisem ze dne 14. 11. 1995 mu žalovaná oznámila, že jeho pracovní poměr dne 15. 11. 1995 "v souladu s aplikací § 42 odst. 3 písm. a) zák. práce skončil", neboť mu rozhodnutím Oddělení cizinecké policie a pasové služby K. ze dne 9. 8. 1995 byla zamítnuta žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání v České republice. Žalobci však nebyl vykonatelným rozhodnutím odňat pobyt na území České republiky a navíc, podle článku 4 Správní dohody mezi Ministerstvem práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky a Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky ke Smlouvě mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů, občané států smluvních stran mají při vzájemném zaměstnávání právo na pobyt po dobu zaměstnání. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 7. 5. 1997 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů se sice pro zaměstnávání občanů na základě této smlouvy nevyžaduje pro občany smluvních států povolení k zaměstnání jako je tomu u ostatních cizinců, že však u žalobce nastala "zvláštní situace". Pracoval

Uplatní-li pracovník (organizace) žalobou podle § 64 ZPr neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí u soudu, může být výpověď z pracovního poměru, která mu byla doručena, s jeho souhlasem odvolána nejpozději před pravomocným skončením řízení o určení neplatnosti výpovědi, a to i tehdy, jestliže výpovědní doba spojená s touto výpovědí již uplynula (jestliže již minul den, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit). Z odůvodnění. Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy 48 731 Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1993 do 15. 7. 1994 a 15 % úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný s ním dne 29. 3. 1993 neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením. Protože dopisem ze dne 30. 3. 1993 žalobce sdělil žalovanému, že okamžitému zrušení pracovního poměru považuje za protiprávní, a požádal ho o přidělování práce podle pracovní smlouvy, má nárok na náhradu mzdy podle § 61 ZPr za dobu od 1. 4. 1993 do 25. 10. 1993, kdy (po vyhlášení rozsudku Okresního soudu ve Z., jímž bylo vyhověno jeho žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) došlo k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dohodou z organizačních důvodů. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 11. 1995 č.j. 7 C 15/95-33 žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 888 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku "na účet jeho zástupce". Vycházel ze zjištění, že žalovaný se žalobcem neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 29. 3. 1993 a že žalobce dopisem ze dne 30. 3. 1993 oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru,k že žalovaný je ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 ZPr povinen poskytnout žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1. 4 1993 do 25. 10. 1993, kdy došlo ke skončen

K návrhu na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod III. ÚS 547/98 Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu v tom, že ústavní právo na svobodnou volbu povolání neznamená neměnnost vykonávaného zaměstnání a zákaz jednostranného rozvázání pracovního poměru. Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 26 přiznává každému právo na svobodnou volbu povolání, obsahem tohoto práva je však pouze oprávnění jedince rozhodnout se, v jaké oblasti lidských činností by chtěl realizovat svou pracovní schopnost a o takové povolání se ucházet (resp. získávat přípravu pro výkon takového povolání). Na druhé straně však je třeba si uvědomit, že skutečnost, zda vybrané povolání bude skutečně vykonávat, je při výkonu závislé práce výsledkem dohody s budoucím zaměstnavatelem, tj. výsledkem uzavření pracovní smlouvy a vzniku pracovního poměru. Článek 26 Listiny zakotvující právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje záruku, že by jedinec vybrané povolání také musel získat. Taková záruka by byla omezením práva druhé strany pracovního vztahu, tj. zaměstnavatele, který má právo svobodně "podnikat", což zahrnuje i možnost vytvářet si k této činnosti potřebný pracovní kolektiv. Samozřejmě Listina poskytuje i ochranu existujícím pracovním vztahům tím, že v l. 26 odst. 3 větě první stanoví právo každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací s tím, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se domáhat tohoto práva pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Takovým zákonem je zákoník práce, který sice chrání stabilitu pracovních poměrů, nikoliv však absolutně. Pracovněprávní úprava připouští, že existující pracovní poměry mohou být ukončeny, vždy však jen způsobem, který je příslušným zákonem upraven. Z toho je nutno dovodit, že výpověď z pracovního poměru není a ani nemůže v žádném případě být porušením práva na svobodnou volbu povolání. Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. III. ÚS 547/98

Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce je třeba považovat také činnost, spočívající v tom, že zaměstnanec je členem dozorčí rady ve společnosti s ručením omezeným, která má předmět podnikání shodný s předmětnou činností (podnikáním) jeho zaměstnavatele, i když společnost nevyvíjí dočasně nebo trvale jakoukoliv činnost. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 30. 3. 1993 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobci A), že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce se stal společníkem a členem dozorčí rady společnosti s ručením omezeným V., která má v předmětu podnikání zapsány činnosti, které se shodují s některými činnostmi zapsanými v předmětu podnikání žalovaného. Žalobce tak začal bez vědomí organizace (a tedy v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zák. práce) vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem podnikání jeho zaměstnavatele. Příkazem ze dne 29. 7. 1992 č. 5/92 přitom byli všichni pracovníci organizace provozující výdělečnou činnost v rozporu s ustanoveními zákoníku práce upozorněni, že "porušení povinností vyplývajících pro ně v této souvislosti bude považováno za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a může být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany organizace". Žalobce A) se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr účastníků nadále trvá. Žalobu odůvodnil tím, že se sice stal společníkem a členem dozorčí rady společnosti s ručením omezeným V., avšak v této společnosti nevykonával žádnou výdělečnou činnost. Dopisy ze dne 30. 3. 1993 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobcům B), C) a D), že s nimi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že se stali společníky, žalobci B) a C) rovněž jednateli a žalobce D)

Za odmítnutí jiné práce odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jiné pro něho vhodné práce nabídnuté mu zaměstnavatelem po jeho odvolání z funkce (vzdání se funkce nebo uplynutí volebního období) ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce je třeba považovat nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým zařazením na takovou práci učiněný vůči zaměstnavateli, ale i jednání zaměstnance spočívající v tom, že návrh na uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení nepřijme ve lhůtě určené zaměstnavatelem, není-li tato lhůta v rozporu se smyslem a účelem ustanovené § 65 odst. 3 zák. práce nepřiměřeně krátká a není-li její stanovení zneužitím práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce. Lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určená zaměstnavatelem je z hlediska smyslu a účelu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce nepřiměřeně krátká tehdy, jestliže zaměstnanci objektivně neumožňuje opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež jsou objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 19. 4. 1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí "ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce s tím, že je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) ZP". Důvod výpovědi spatřoval v tom, že dopisem ze dne 14. 4. 1997 byl žalobce odvolán z funkce vedoucího útvaru investic a současně mu bylo nabídnuto jiné pracovní zařazení s tím, že jeho "písemné stanovisko" k tomuto zařazení musí být sděleno do 18. 4. 1997; žalovaný "souhlasné stanovisko" žalobce k nabídnutému zařazení neobdržel, s prodloužením termínu k vyjádření žalobce nesouhlasí a jeho jednání považuje za "odmítnutí nabíd

Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 205 088 Kč s 19% úroky od 1. 4. 1995. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, která u něj pracovala jako vedoucí podatelny a pokladní lesního závodu ve Zbraslavi, uzavřela dne 30. 4. 1993 dohodu o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování. Při inventuře provedené dne 18. 10. 1994 byl v pokladně uvedeného lesního závodu zjištěn schodek ve výši 205 088 Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 4. 1997 žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16 380 Kč k rukám JUDr. V. B., advokátky se sídlem v P., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za schodek na svěřených hodnotách podle § 176 zák. práce, neboť nebylo prokázáno, že by mezi ní a žalobcem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti. Podle soudu prvního stupně nelze s jistotou zjistit, kdy byla mezi účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti datovaná dnem 30. 4. 1993; vzhledem k opravě data na této dohodě, dodatečně provedené pracovnicí osobního oddělení žalobce D.Č., považoval soud prvního stupně za možné, že tuto dohodu žalovaná - jak tvrdila, podepsala až po zjištění schodku. Dohodu o hmotné odpovědnosti, uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou dne 1. 3. 1985, soud prvního stupně shledal neplatnou z toho důvodu, že v ní nebyly ur

Zaměstnanec může podat žalobu na neplatnost výpovědi (§ 64 zák. práce) kdykoli poté, co se o existenci výpovědi dozvěděl, bez ohledu na to, zda mu byla výpověď doručena do vlastních rukou; před řádným doručením výpovědi (§ 266a zák. práce) však běh dvouměsíční propadné lhůty podle § 64 zák. práce nezapočte. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 269 943 Kč s příslušenstvím, jako náhradu ušlé mzdy za dobu od 1. 11. 1991 do 31. 12. 1995. Žalobu odůvodnil tím, že "na základě jmenovaného dekretu" pracoval jako vedoucí motorestu. Dne 11. 10. 1990 byl "na základě mylných a neprověřených informovací" z funkce odvolán a po provedení předávací inventury dne 29. 10. 1990 ji přestal vykonávat. Do 31. 7. 1991 mu žalovaný "určil čerpání dovolené", ale po tomto termínu mu již odmítá přidělovat práci ve funkci vedoucího motorestu; tím podle názoru žalobce "dochází k naplňování ustanovení § 130 zák. práce o překážkách v práci na straně organizace". Žalovaný uvedl, že po odvolání žalobce z funkce po celou dobu čerpání dovolené a náhradního volna byla žalobci poukazována náhrada mzdy "v souladu s platnými mzdovými předpisy". Dne 23. 4. 1991 byla žalobci doručena výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce, na základě níž skončil dnem 31. 7. 1991 pracovní poměr; po tomto datu nemá žalovaný vůči žalobci žádné finanční ani jiné závazky. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 1993 čj. 6 C 335/91-40 řízení o návrhu, "aby žalovanému byla uložena povinnost zaměstnat žalobce v místě a na funkci dříve určené, tedy ve funkci vedoucího provozovny" zastavil, žalobu na zaplacení 67 205 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 3. 1991, kterou dal žalovaný žalobci podle § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce z důvodu likvidace organizace, převzala dne 23. 4. 1991 manželka žalobce. Protože vý

Ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. práce se vztahuje nejen na pracovní poměr založený volbou podle § 27 odst. 3 zák. práce nebo jmenováním podle § 27 odst. 4 a 5 zák. práce, ale i na ten pracovní poměr, který původně byl založen pracovní smlouvou (volbou nebo jmenováním), a kde ke zvolení nebo jmenování zaměstnance do (jiné) funkce došlo až v průběhu tohoto pracovního poměru. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit na odstupném 30 432 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná s ním "ke dni 31.3.1997" rozvázala pracovní poměr "pro nadbytečnost dle § 46 odst. 1 písm. c) ZP" a že "současně s výpovědí" byl odvolán z funkce vedoucího provozu; náleží mu proto odstupné podle § 60a zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, který činil 15 216 Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 24.9.1997, čj. 16 C 1520/97-9, žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci "do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 1 220 Kč". Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že žalobce, který u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy a jejích pozdějších změn od 1.8.1991, byl dne 26.1.1996 žalovanou jmenován do funkce "vedoucího provozu vozovka". Z této funkce byl dne 19.12.1996 "pro nadbytečnost" odvolán a téhož dne mu byla ze stejného důvodu dána výpověď z pracovního poměru. Protože výpověď byla žalobci podle soudu prvního stupně dána po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením rozhodnutím ředitele žalované ze dne 30.1.1997, má žalobce právo na odstupné ve výši "dvojnásobku měsíčního platu" podle § 60a a § 65 odst. 3 zák. práce. Krajský soud rozsudkem ze dne 6.1.1998, čj. 30 Co 710/97-25, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobce je povinen "nahradit žalované náklady řízení u okresního soudu ve výši 4 800 Kč u JUDr. D.K. do 3 dnů od právní moci rozsudku", a uložil žalobci povinnost "nahradit žalované náklady odvolacího řízení

Při rozhodování o žalobě na neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce soud zkoumá platnost tohoto rozvázání pracovního poměru bez ohledu na to, že výpověď byla se souhlasem druhého účastníka odvolána. Z odůvodnění. Dopisy ze dne 20.3.1997, označenými jako "výpověď daná zaměstnavatelem § 46", žalovaná sdělila žalobkyním, že "vypovídá ke dni 25.3.1997" jejich pracovní poměr z důvodů "nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele". Žalobkyně se domáhaly určení, že uvedené výpovědi jsou neplatné. K odůvodnění žalob uvedly, že výpovědi "nemají náležitosti, které by měly mít", a že "není dodržena výpovědní lhůta". Okresní soud, který věci spojil ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 26.11.1997, čj. 4 C 89, 90, 91/97-15, žalobám vyhověl a žalované uložil, aby nahradila žalobkyním na nákladech řízení 11 625 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V.K., advokáta, se sídlem v H.T. Dospěl k závěru, že výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné, neboť byly žalovanou se souhlasem žalobkyň odvolány, že den v nich uvedený jako den, ke kterému má pracovní poměr skončit, je v rozporu se zákonem (§ 45 odst. 1 zák. práce) a že nejsou žalovanou podepsány způsobem zapsaným v obchodním rejstříku (chybí jméno a funkce podepsaného a napsané nebo vytištěné obchodní jméno společnosti). K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 2.3.1998, čj. 14 Co 60/98-23, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 475 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí "na účet právního zástupce JUDr. V.K.", a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud - vycházeje z toho, že žalovaná neplatnost výpovědí "nepopírá" - neshledal důvodnou její námitku, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru vzhledem k tomu, že žalovaná tyto výpovědi se souhlasem žalobkyň odvolala. Podle názoru odvolacího

Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, je nutno považovat i ten případ, jestliže je zaměstnanec jednatelem společnosti s ručením omezeným, která má v předmětu podnikání, zapsaném v obchodním rejstříku, zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když společnost tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 30. 10. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce porušil ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, neboť "vykonává výdělečnou činnost - montáž, oprava, údržba vyhrazených elektrických zařízení, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele" bez jeho předchozího souhlasu. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že je společníkem společnosti P., s. r. o., se sídlem v P., P. č. 518, s předmětem podnikání shodným s předmětem činnosti zaměstnavatele, že však tato společnost od svého vzniku v roce 1993 nevykonávala, a ani "v současné době nevykonává žádnou činnost nejen v uvedeném předmětu podnikání, ale ani v jiných podnikatelských aktivitách". Proto "jde pouze o majetkovou účast a ne o výkon podnikatelské činnosti". Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 4. 1996, čj. 12 C 243/95-23 (ve znění usnesení ze dne 12. 12. 1996, čj. 12 C 243/95-33) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně je třeba považovat "za činnost ve smyslu § 75 zák. práce výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, který je podle § 133 a násl. obch. zák. statutárním orgánem společnosti, pověřeným zejména jejím obchodním vedením a jednáním jejím jménem". Soud prvního stupně dovodil, že činnost jednatele společnosti s ručením omezeným "je nutné v každém případě považovat za činnost výdělečnou, a to i za předpokl

Při posouzení, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu. Okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 20. 8. 1992, který byl žalobci doručen dne 7. 12. 1992, sdělil žalovaný (jeho vedoucí pracovník, přednosta Lokomotivního depa Ú. ing. M. H.) žalobci, že mu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. K odůvodnění tohoto opatření uvedl, že "v rámci realizace programové strategie železniční dopravy a procesu zeštíhlování železnice a zároveň na základě projednávání počtu pracovníků v jednotlivých lokomotivních depech OŘ P. dne 22. 6. 1992 i na poradních sborech předcházejících vyplývá, že i v lokomotivním depu Ú. bude nutné zaměření pouze na hlavní činnost lokomotivního depa a zrušení neproduktivních provozů", a že se z tohoto důvodu "rozhodl zrušit pracoviště vrátnice - část organizace lokomotivního depa Ú.", na kterém žalobce dosud pracoval. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí, neboť "s ohledem na svůj zdravotní stav není stále pracovně zařazen a bere pouze podporu v nezaměstnanosti". Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 1994 čj. 13 C 75/94-15 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 7. 12. 1992 a že od 1. 1. 1993 počala běžet výpovědní doba tří měsíců, která skončila dnem 31. 3. 1993. Protože žalobce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi až dne 30. 8. 1993, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro uplatnění neplatnosti výpovědi u soudu v ustanovení § 64 zák. práce. Žaloba byla tedy zamítnuta "jako opoždě

Právní věta 1. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem "vyhlášeno" nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. 2. V řízení o neplatnost výpovědi dané podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) ZPr soud není povinen zabývat se platností rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako otázkou předběžnou, jelikož takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 2 ZPr, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. 3. Rozhodnutím o organizační změně se lze zabývat v řízení podle § 64 ZPr jen jako jedním z předpokladů, které zákon stanoví pro platnost výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. c) ZPr, a to vzhledem k okolnostem existujícím v době dání výpovědi; skutečnostmi, které nastanou ex post po učiněném úkonu, se zabývat nelze. 4. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu

Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je neplatná, jestliže na jejím základě by měl pracovní poměr účastníků skončit dříve než v pracovním dni přecházejícím dni, v němž nastává účinnost organizačních změn, o kterých rozhodl zaměstnavatel nebo příslušný orgán. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 29. 4. 1994 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává "ve smyslu § 46 odst. c) zák. práce" výpověď z pracovního poměru. Výpověď odůvodnila tím, že žalobkyně má "pracovní smlouvu na dobu neurčitou jako vychovatelka školní družiny". Protože poklesl počet dětí navštěvujících školní družinu, byla "přeřazena na základě oboustranné dohody na dobu určitou, a to do 31 . 7. 1994, na místo učitelky 1. stupně", avšak místo učitelky pro úbytek žáků na 1. stupni "zaniká dnem 1. 8. 1994". Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jí není známo, že by bylo vydáno rozhodnutí zaměstnavatele o změně úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Kromě toho důvod výpovědi "zánik místa učitelky na 1. stupni ku dni 1. 8. 1994" postrádá ve vztahu k její osobě jakoukoliv "právní relevanci", neboť k uvedenému datu měla již být opět zaměstnávána v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou jako vychovatelka školní družiny. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 11. 1995, č. j. 14 C 169/94 - 50, určil, že výpověď daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 29. 4. 1994 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 190 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako vychovatelka školní družiny v pracovním poměru na dobu neurčitou a pouze na základě dohod o změně pracovní smlouvy byla opakovaně, napo

Zaměstnavatel má nárok, aby mu uvolněný zaměstnanec vrátil poskytnuté odstupné nebo jeho poměrnou část (§ 5 zákona č. 195/1991 Sb., nyní § 60b zák. práce), jestliže u něj opět začal před uplynutím doby určené podle výše poskytnutého odstupného pracovat v některém z pracovněprávních vztahů (v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr), a jestliže mu přísluší za vykonanou práci (provedený pracovní úkol) mzda nebo odměna, která činí - bez ohledu na sjednaný rozsah pracovního úvazku - nejméně částku rovnající se minimální mzdě, kterou právní předpisy (kolektivní smlouva) stanoví pro týdenní pracovní dobu v délce 42,5 hodiny, nebo právními předpisy (kolektivní smlouvou) stanovené minimální (nekrácené) měsíční mzdě. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 49 777 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že se žalovanou ukončil pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 31.12.1992 a že jí vyplatil odstupné ve výši pětinásobku "měsíčního platu". Se žalovanou byla od 1.1.1993 uzavřena dohoda o pracovní činnosti, podle které působila u žalobce jako členka likvidační skupiny; žalovaná je proto povinna poskytnuté odstupné vrátit. Žalovaná potvrdila, že pracovní poměr účastníků skončil výpovědí podanou žalobcem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce dnem 31.12.1992, a že se žalobcem uzavřela dohodu o pracovní činnosti, podle které pro organizaci vykonávala až do 21.5.1993 "některé práce". Poskytnuté odstupné není povinna vrátit, neboť od 22.2.1993 navázala pracovní poměr u Hotelu I.P., a.s., a k "opětovnému nástupu do zaměstnání" u žalobce tedy nedošlo. Okresní soud rozsudkem ze dne 19.9.1996, čj. 13 C 1/96-7, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi podané organizací podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce dnem 3

I. O jmenování zaměstnance do funkce ve smyslu ustanovení § 27 odst. 4 zák. práce jde nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle takto označí. Za jmenování do funkce lze považovat též takový projev vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance "pověřuje" určitou funkcí (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel "pověřovací listinou" jen potvrzuje. II. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce nemá zaměstnanec, vůči kterému zaměstnavatel neměl před neplatným rozvázáním pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce povinnost přidělovat práci, neboť po odvolání zaměstnance z funkce, která se obsazuje jmenováním (§ 27 odst. 4 zák. práce), případně po vzdání se této funkce zaměstnancem, nebylo dohodnuto další pracovní zařazení zaměstnance a zaměstnavatele. Nedošlo-li k dalšímu pracovnímu zařazení zaměstnance proto, že mu zaměstnavatel nenabídl jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, ačkoliv má odpovídající pracovní místo volné, odpovídá za škodu vzniklou zaměstnanci porušením této právní povinnosti zaměstnavatel podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 30. 4. 1993 žalovaný sdělil žalobci, že "v souvislosti s vyhlášením nového organizačního řádu" ruší ke dni 30. 4. 1993 jeho "dočasné pověření vedoucím dozoru 3.32 ze dne 12. 2. 1993" a že ho dnem 1. 5. 1993 "pověřuje funkcí inspektora v oboru tlakových zařízení v odboru 3.31". Dalším dopisem ze dne 25. 5. 1993 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro "zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které má nepříznivý vliv na ostatní pracovníky inspektorátu a ohrožuje plnění jeho úkolů", okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce, ačko

I. Společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem. II. Výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývající z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, i když jde o společnost, která má shodný předmět činnosti (podnikání) jako případný zaměstnavatel společníka. III. O výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce se může jednat tehdy, jestliže se zaměstnanec ve společnosti s ručením omezeným podílí (kromě výkonu práv a povinností společníka vyplývajících jen z jeho kapitálové účasti ve společnosti) na činnosti společnosti vymezené předmětem činnosti (podnikání) zapsaným v obchodním rejstříku. IV. Důvodem k rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně může být jen takové zaviněné jednání zaměstnance, kterým porušil povinnosti z daného pracovního poměru. Z odůvodnění. Dopisy ze dne 4. 3. 1993 žalovaný sdělil žalobcům, že s nimi podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom že založili "spolu s dalšími osobami společnost s ručením omezeným B., s.r.o. se sídlem v S., která je zapsaná v obchodním rejstříku u Okresního soudu ve vložce C 170/95 a registrovaná dne 28. 1. 1993, přičemž činnost této společnosti je shodná s předmětem činnosti této organizace", u níž jsou zaměstnáni, neboť "k této činnosti, navíc prezentované v sídle M., a.s. - divize M.", neměli písemný souhlas organizace. Žalobci A. a žalovaný dále vytýkal, že "k dalšímu zvlášť hrubému porušení pracovní kázně došlo i v tom případě, kdy odmítl po svém odvolání z funkce ředitele a skončení pracovní neschopnosti dne 1. 3. 1993 splnit příkaz předsedy S., J. B a nepředal veškeré materiály a spisy nově jmenovanému řediteli divize M ing. L. K.". Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zr

I. Není důvodem k postupu podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. nebo podle § 43 odst. 2 o.s.ř., označil-li žalobce v žalobě účastníka řízení (společnost s ručením omezeným) tak, že v názvu, pod kterým je zapsán v obchodním rejstříku, uvedl místo malých velká písmena, a užil-li k označení jeho právní formy jinou zkratku, než která byla zapsána do obchodního rejstříku, jestliže jde o zkratku, kterou zákon jako ekvivalent pro označení společnosti s ručením omezeným výslovně připouští (§ 107 obch. zák.). II. Lhůta jednoho měsíce k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 53 odst. 2 zák. práce) začíná běžet ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 3. 10. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření shledával v tom, že dne 27. 7. 1995 uložil písemně žalobci, aby mu do 2. 8. 1995 zaslal "novelizaci stávajícího stavu zaměstnanců jak v restauraci, tak i v kuchyni včetně pomocného personálu a způsobu zajištění čistoty a pořádku", a aby předložil v téže lhůtě návrh anketního lístku, který by obsahoval zaměstnavatelem "popisované údaje v odpovědi na stížnost cestovní kanceláře W". Protože žalobce reagoval pouze přípisem ze dne 28. 7. 1995, že nemá "dostatek prostoru pro splnění příkazu" a do dne 3. 10. 1995 příkaz nesplnil, což zaměstnavatel tohoto dne zjistil "kontrolou korespondence a dotazem ke své asistence", "porušil" žalobce čl. 4 pracovní smlouvy, podle nějž se nesplnění příkazu vedoucího zaměstnavatele považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ustanovení čl. 4 pracovní smlouvy považuje za neplatné, a že si ani "není vědom nesplnění příkazu" žalovaného. Okamžité zrušení pracovního poměru

I. Rozhodnutí o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, může zaměstnavatel učinit jen se souhlasem příslušného odborového orgánu; to neplatí, jestliže u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace. V nepřítomnosti zaměstnance v práci, která nebyla postupem uvedeným v ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za neomluvenou, nelze spatřovat porušení pracovní kázně zaměstnancem. II. Byl-li zaměstnanec odvolán z funkce, která se obsazuje jmenováním (§ 27 odst. 4 zák. práce), nebo se této funkce vzdal, není povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, a to až do doby, než se dohodnou na dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru. V tom, že zaměstnanec v tomto období nedochází na pracoviště a nedodržuje pracovní dobu, proto nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Z odůvodnění. Dopisem ze dne 1. 11. 1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce v době od 2. 10. do 23. 10. 1995 nedocházel bez řádné omluvy do zaměstnání. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že usnesením Rady města P. č. 310 ze dne 22. 6. 1995 byl odvolán z funkce tajemníka Magistrátu města P., a že současně byl pověřen řízení Magistrátu města P. až do jmenování nového tajemníka. Nový tajemník byl jmenován s účinností od 1. 10. 1995, a "fakticky" se své funkce ujal dne 16. 10. 1995. Žalobce protokolárně předal novému tajemníkovi funkci dne 16. 10. 1995, a dne 23. 10 1995 mu bylo nabídnuto nové pracovní zařazení. Protože nabídnutá místa odmítl, dostal podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. V době od 24. 10. do 31. 10. 1995 čerpal řádnou dovolenou a po návratu na pracoviště mu bylo doručeno okamžité zrušení praco