Kalendář - strana 198
Čís. 18772.
Zemřel-li manžel dcery, jež uplatňuje proti otci nárok na zřízení věna, teprve poté,
kdy již soud prvé stolice rozhodl o jejím návrhu na určení věna, nemá zrušení manželství vlivu na
uplatňovaný nárok.
Nebylo-li manželské společenství rodičů dcery uplatňující nárok na zřízení věna
porušeno, je dopis, v němž se dcera obrací se svým sdělením o zamýšleném sňatku na své rodiče,
řádným uvědoměním rodičů ve smyslu § 1222 obč. zák., i když byl dopis adresován jen na
matku.
(Rozh. ze dne 31. května 1944, R II 58/44.)
Srov. rozh. čís. 18077 Sb. n. s.
Návrhem z roku 1942 domáhá se manželská dcera P. S-a O. S-ová, v roce 1939 provdaná K-ová, na
svém otci zřízení věna v částce 20.000 K. J. S. namítal, že se navrhovatelka provdala bez vědomí a
souhlasu rodičů.
P r v ý s o u d uložil usnesením ze dne 6. května 1943 J. S-ovi, aby vyplatil do 14 dnů pod
exekucí navrhovatelce jako věno částku 4.750 K s přísl.
R e k u r s n í s o u d zamítl usnesením ze dne 31. prosince 1943 k rekursu J. S-a návrh O.
K-ové. Z d ů v o d ů: O. K-ová při svém výslechu, nařízeném rekursním soudem uvedla, že sdělení o
zamýšleném sňatku s F. K-em učinila několik dní před sňatkem, t.j. někdy v říjnu 1939, dopisem
adresovaným pouze na matku, že se však v dopise obracela se svým sdělením na oba rodiče. Jde tudíž o
to, zda si vzhledem na předpis § 1222 obč. zák. uchovala nárok na věno proti svému otci, když byl
dopis adresován toliko matce. V § 1222 obč. zák. se totiž mluví o rodičích, z čehož vyplývá, že
uvědomění mají býti otec i matka. Podle výsledku provedených důkazů netřeba míti pochybnosti o tom,
že matka navrhovatelky o zamýšleném sňatku své dcery byla předem uvědoměna. I když lze míti za to,
že matka vyrozuměla navrhovatelčina otce, nutno přece, hledíc na obsah rozh. čís. 1495, 4675 a 8417
Sb. n. s. a na okolnosti případu trvati na požadavku, aby navrhovatelka podala přesvědčivý důkaz o
tom, že otce předem o sňatku uvědomila. Zvláštní okolnosti souzeného případu, jež nutí soud, aby
trval n
Čís. 18754.
Vyživovací nárok zletilého manželského dítěte proti otci jest uplatňovati pořadem
práva, i když bylo zletilé manželské dítě úplně zbaveno svéprávnosti.
(Rozh. ze dne 11. května 1944, R II 74/44.)
Matka a opatrovnice K. H-a ml., narozeného dne 16. ledna 1922 a zbaveného pro slabomyslnost zcela
svéprávnosti, navrhla v nesporném řízení, aby bylo otci K. H-ovi st. uloženo placení výživného.
O p a t r o v n i c k ý s o u d uznal K. H-a st. povinným platiti počínajíc dnem 3. ledna 1944
320 K měsíčně.
R e k u r s n í s o u d zrušil z podnětu rekursu K. H-a st. napadené usne- pro zmatečnost podle §
41, odst. 2, písm. d) zák. čís. 100/1931 Sb.
N e j v y š š í s o u d nevyhověl dovolacímu rekursu opatrovnice a opatrovníka k činu K. H-a
ml.
Z důvodů:
Podle stálého rozhodování nejvyššího soudu (srov. zejména rozh. čís. 3676, 4625, 9689 Sb. n. s.),
jest uplatnovati vyživovací nárok z l e t i l é h o manželského dítěte proti otci pořadem práva.
Toto stanovisko bylo zastáváno již bývalým rakouským nejvyšším soudním dvorem (srov. plenissimární
rozhodnutí ze dne 19. října 1915, č. j. Pres. 365/15, zapsané do knihy judikátů pod čís. 237,
uveřejněné v úřední sbírce Nowak pod čís. 1664).
To platí i v případě, že zletilé manželské dítě bylo pro slabomyslnost úplně zbaveno
svéprávnosti, jako je tomu v projednávané věci. Osoba, zbavená pro slabomyslnost úplně svéprávnosti,
je ovšem též pod zvláštní ochranou zákona ( § 21 obč. zák.). Avšak úvahy, jež vedou k tomu, aby o
nároku nezletilého dítěte proti manželskému otci na poskytování výživného bylo rozhodováno v
nesporném řízení, neplatí v projednávané věci. U osob zletilých jest zásadně předpokládati, že
nejsou odkázány na výživu osob podle zákona k poskytování výživy povinných. Nastane-li výjimečný
případ, kdy zletilé dítě vzhledem ke svým osobním poměrům potřebuje poskytování výživy od osoby k
tomu povinné, k čemuž mohou zavdati podnět různé příčiny, zejména zdravotní stav dítěte, nelze o
takovém nároku rozhodovati v nesporn
Čís. 18750.
Smlouvy manželů o rodinných a majetkových poměrech, uzavřené při zrušení manželského
společenství, nevyžadují formy notářského spisu, i když se jeví na venek jako smlouvy vypočtené v §
1, písm. b) zákona ze dne 25. července 1871, rak. ř. z. čís. 76, při čemž nesejde na tom, zda se
takovýmito smlouvami upravují majetkové poměry pro případ rozvodu či rozluky.
(Rozh. ze dne 8. května 1944, Rv II 564/43.)
Manželství J. S-a a R. S-ové, uzavřené dne 30. srpna 1938, bylo rozsudkem krajského soudu v O. ze
dne 15. května 1942, zn. sp. Ck IIa 191/42 rozloučeno bez viny stran. Ještě za trvání manželství
uzavřely strany ústní trhovou smlouvu, jíž J. S. prodal R. S-ové svoji ideální polovici domu čís. 67
v C., zapsaného ve vložce čís. 120 katastrálního území pro C.
Ve sporu, o který tu jde, domáhá se R. S-ová proti J. S-ovi rozsudku, že žalovaný je povinen
podepsati příslušnou listinu obsahující všechny body uzavřené smlouvy.
P r v ý s o u d žalobě vyhověl.
O d v o l a c í s o u d ji zamítl. Z důvodů: Podle přednesu žalobkyně uzavřely sporné strany
ještě za trvání manželství trhovou smlouvu o ideální polovině domu čís. 67 v C., zapsaného ve vl.
čís. 120 pozemkové knihy kat. území C. Jsou tudíž již podle tvrzení žalobkyně splněny podstatné
náležitosti předpisu § 1 písm. b) zák. ř. z. čís. 76/1871, podle něhož je trhová smlouva mezi
manžely jen tehdy platna, byla-li uzavřena ve formě notářského spisu. Odvolací soud nesdílí názor
prvého soudu, že k platnosti trhové smlouvy mezi spornými stranami nebylo třeba formy notářského
spisu, ježto ujednáním mezi manžely byly upravovány jejich majetkové poměry až na dobu po rozluce,
kdy mělo dojíti k podpisu smlouvy. Nelze totiž přehlédnouti, že žalobkyně ve svém přednesu mluví o
trhové smlouvě již pevně za manželství sjednané a cítí se jen tím stižena, že žalovaný za manželství
sjednanou smlouvu nyní odpírá podepsati. Vě znění § l, písm. b) zák. rak. ř. z. čís. 76/1871 není
opory pro výklad tohoto zákonného ustanovení, jenž by do
Čís. 18745.
Příjmem dítěte ve smyslu § 150
obč. zák. je i takový majetkový prospěch, jímž dítě nezískává jmění (kapitál) v hospodářském smyslu,
nýbrž jen důchod. Opětující se dávky, jichž se dítěti dostává ze soukromých či veřejných prostředků,
jako příspěvky na výživu či výchovu, důchody z rentových odkazů, požívacích práv, stipendií a pod.
jsou příjmem, nikoli jměním dítěte.
(Rozh. ze dne 4. května 1944, R I 120/44.)
Nezl. L. M-ové přísluší ode dne 2. dubna 1940 po matce A. M-ové sirotčí důchod ve výši 3.300 K s
vychovávacím příspěvkem 1.800 K a drahotním přídavkem 3.300 K ročně.
Podáním ze dne 10. prosince 1943 domáhá se otec nezl. L. M-ové, B. M., aby mu byl splatný sirotčí
důchod vydán a v budoucnosti dospívající vyplácen na výživu opatrovanky, která žije u něho. Kolisní
opatrovník nezletilé V. S. se vyslovil proti otcovu návrhu.
S o u d p r v é s t o l i c e projevil souhlas s tím, aby bylo výchovné, a to dosud splatné i v
budoucnu dospívající, příslušející chráněnce po její matce A. M-ové a vyplácené Zemským presidentem
na Moravě, vyplaceno B. M-ovi a poukázal zemského presidenta na Moravě, aby splatné částky i v
budoucnosti dospívající poukázal spořitelně v R. Z d ů v o d ů: Podle § 141 obč. zák. je především
otcovou povinností starati se o výživu dětí, až se mohou samy živiti. Tyto prostředky k živobytí
dítěte má tedy v prvé řadě opatřiti otec, jestliže ovšem dítě nemá samo dostatečného jmění, neboť
podle § 150 obč. zák. jest hraditi útraty výchovy z příjmů dítěte, pokud dostačují. Příjmy ze jmění,
které má zákon na mysli, jsou především užitky kmenového jmění. Dítě však může míti i příjmy
samostatné, které nejsou příjmy ze jmění, jako na příklad příspěvky na výchovu z titulů
veřejnoprávních či soukromoprávních. Takové příjmy lze analogicky považovati za příjmy ze jmění a
jest jimi hraditi náklady na výchovu dítěte. Přihlížeti jest jedině k tomu, jsou-li příjmy větší než
potřeba dítěte, neboť v tom případě má se přebytek uložiti.
R e k u r s n í s o u d zam
Čís. 18744.
K důvodům, jež zakládají nezpůsobilost k úřadu poručenskému ( §§ 191 až 194 obč. zák.),
je přihlížeti i při osobě, kterou povolal k poručenství otec.
Vykonavatel poslední vůle zůstavitelovy a substitut jeho advokátní kanceláře není podle
okolností osobou způsobilou k úřadu poručníka nad zůstavitelovým nezletilým dítětem.
(Rozh. ze dne 3. května 1944, R II 67/44.)
Ve svém posledním pořízení ze dne 11. října 1943 povolal zůstavítel advokát Dr. L. P. Dr. J. P-a
k funkci advokátního substituta, vykonavatele poslední vůle a poručníka nezletilé dcery
zůstavitelovy E. P-ové.
P r v ý s o u d ustanovil poručníkem nezl. E. P-ové Dr. J. P-a.
R e k u r s n í s o u d změnil k rekursu pozůstalé vdovy E. P-ové a nezl. E. P-ové napadené
usnesení tak, že Dr. J. P-a úřadu zprostil.
N e j v y š š í s o u d nevyhověl dovolacímu rekursu Dr. J. P-a
Z důvodů:
Podle ustanovení § 196 obč. zák. náleží poručenství především tomu, koho povolal otec, nevadí-li
mu překážka uvedená v §§ 191 až 194 obč. zák. K tomu, aby soud nepověřil osobu povolanou podle § 196
obč. zák., stačí jakákoliv možnost rozporů vzájemných zájmů (srov. rozh. čís. 10543 Sb. n. s.). V
souzeném případě byl zůstavitelem povolaný poručník ustanoven současně poslední vůlí za vykonavatele
poslední vůle a za substituta advokátní kanceláře zůstavitelovy. Obě posléz uvedené funkce přijal.
Úkolem vykonavatele poslední vůle je podle § 816 obč. zák. a § 164 nesp. říz. pečovati o to, aby
poslední vůle byla splněna. Je tedy jeho povinností hájiti též zájmy odkazovníků, neboť poslední
vůle zůstavitelova má býti splněna i ohledně jejich nároku. Se zřetelem na toto postavení
vykonavatele poslední vůle není vyloučena možnost rozporů jeho zájmů se zájmy nezletilé universální
dědičky. Stačí proto již tato okolnost k tomu, aby Dr. J. P., který je vykonavatelem poslední vůle
zůstavitelovy, nebyl ustanoven poručníkem nezletilé universální dědičky.
Pohledávky advokátní kanceláře zůstavitelovy byly odkázány jeho rodičům, kdežto dluhy
Čís. 18727.
Po pravoplatném oduznání manželského původu dítěte není ten, kdo vynaložil na jeho
matku - vdanou ženu - náklad za ubytování a ošetření v porodnici, oprávněn domáhali se na manželu
náhrady podle § 1042 obč. zák., třebas manželství nebylo rozloučeno a náklad byl učiněn v době, kdy
dítěti svědčila domněnka manželského původu.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1944, Rv I 1216/43.)
Zemi české vznikla za ubytování a ošetření manželky J. P-a v Zemské porodnici, kde dlela v době
od 22. prosince 1941 do 10. února 1942 a kde porodila Z. P-a, pohledávka v částce 3.550 K s přísl.
Rozsudkem krajského soudu v P. ze dne 16. září 1942, zn. sp. Ck X 100/42 bylo pravoplatně uznáno
právem, že nezl. Z. P., narozený dne 22. prosince 1941 z v. P-ové, v jejím manželství s J. P-em, a
zapsaný v matrice jako manželský syn J. P-a, nebyl zplozen J. P-em a není proto původu
manželského.
Žalobou, podanou v roce 1943, domáhá se Země česká na J. P-ovi zaplacení částky 3.350 K s
přísl.
P r v ý s o u d žalobu zamítl.
O d v o l a c í s o u d žalobě vyhověl. Z d ů v o d ů: Soud prvé stolice zamítl žalobu, opřenou o
ustanovení §§ 91, 141 a 1042 obč. zák., protože žalovaný nemá k nezl. Z. P-ovi alimentační
povinnosti podle § 141 obč. zák., když není jeho manželským synem a nemá ani alimentační povinnosti
podle § 91 obč. zák. vůči své manželce, když se tato dopustila cizoložství a tím vznikly náklady
nemocničního ošetření; žalující strana neučinila tedy náklad podle § 1042 obč. zák. za žalovaného,
nýbrž za osobu třetí (§§ 166 , odst. 2 a § 167 obč. zák.).
S tímto názorem nelze souhlasit. V. P-ová je dosud manželkou žalovaného a žalovaný ani netvrdí,
že toto manželství bylo rozvedeno nebo rozloučeno nebo, že byl soudním rozhodnutím zproštěn
alimentační povinnosti podle § 91 obč. zák. Ta okolnost, že se manželka žalovaného dopustila
cizoložství a tím porušila povinnost manželské věrnosti, mohla by býti důvodem k odepření alimentace
manželky podle § 91 obč. zák., kdyby bylo ve sporu o rozvod, rozluku nebo
Čís. 18724.
Platí-li pro očekávané dítě domněnka manželského zrození podle § 138 obč. zák. ve znění
§ 3 nařízení ze dne 6. února 1943, Říšský zák. I, str. 80, je manžel matčin, třebas svoje otcovství
popírá, povinen složiti zálohu k úhradě nákladů spojených s porodem a na výživu dítěte ( § 168 obč.
zák.), aniž by bylo třeba jeho otcovství osvědčovati ještě dalšími důkazními
prostředky.
(Rozh. ze dne 30. března 1944, R II 46/44.)
Srovn. rozh. čís. 18231 Sb. n. s.
Manželé J. M. a V. M-ová jsou ve sporu o rozluku svého manželství. Dne 9. července 1943 bylo V.
M-ové povoleno oddělené bydliště a žalovanému J. M-ovi uloženo, aby platil V. M-ové výživné 500 K
měsíčně. Tvrdíc, že je ve čtvrtém až pátém měsíci těhotenství, navrhla V. M-ová pod zn. sp. Nc I
100/43, aby bylo J. M-ovi podle § 168 obč. zák. uloženo složiti 2.000 K na dětskou výbavu a kočárek,
400 K na útraty porodu a 1.200 K na výživu v prvních třech měsících pro dítě, celkem tudíž 3.600
K.
P r v ý s o u d uložil J. M-ovi složení částky 2.600 K, zjistiv z předloženého lékařského
potvrzení, že je V. M-ová těhotná ve čtvrtém až pátém měsíci.
R e k u r s n í s o u d nevyhověl rekursu J. M-a.
N e j v y š š í s o u d nevyhověl dovolacímu rekursu J. M-a.
Důvody:
Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že mu byla uložena povinnost k
složení zálohy na hrazení nákladů spojených s porodem a na výživu dítěte, ač nebylo osvědčeno jeho
otcovství, jež popřel. Podle nenapadeného zjištění nižších soudů platí pro očekávané dítě domněnka
manželského zrození podle § 138 obč. zák. ve znění § 3 nař. ze dne 6. února 1943. Říšský zák. I,
str. 80. U dítěte, jemuž svědčí tato domněnka, nemůže býti s ohledem na § 159 a) obč. zák. ve znění
citovaného nařízení osvědčováno, že je jeho otcem někdo jiný než manžel matčin. Jako otec přichází
tudíž v úvahu jedině manžel matčin a není proto třeba osvědčovati jeho otcovství ještě dalšími
důkazními prostředky ani tehdy, když je popřel. Napadené usnesení není tudíž nezákonné (
Č. 22
Pro posouzení, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň
(§ 46 odst. 1 písm. f/ a
§ 53 odst. 1 písm. b/ zák.
práce), nemá právní význam případné zjištění, že své povinnosti porušil jako
prokurista.
(Rozsudek Nejvyššího souduze dne 13.12.2005, sp. zn.
21 Cdo 525/2005)
Dopisem ze dne 1.9.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s okamžitou účinností
pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29.5.1998“. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3.8.1998 „naprosto svévolně, neoprávněně a v hrubém
rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54.652 Kč pro své vlastní potřeby“.
Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku
(§ 14 odst. 1 obch. zák.), ale
právě naopak jeho zájmy - a to nejenom finanční - hrubě poškozuje.
Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28.9.1998 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 a
změněnou v řízení před soudem prvního stupně) a žalobou ze dne 1.10.1998 (vedenou u Obvodního soudu
pro Prahu 8), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne
1.9.1998 je neplatné a aby jí žalovaná zaplatila 144.872 Kč s 23% úrokem z prodlení ročně od
28.9.1998 do zaplacení.
Žalobu odůvodňovala zejména tím, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné
proto, že oprávnění k výběru z účtu žalované dne 3.8.1998 vyplývalo nejenom z její funkce obchodní
ředitelky společnosti, nýbrž i z funkce prokuristky, kdy byla oprávněna nakládat s finančními
prostředky na účtu společnosti bez jakéhokoliv omezení. Žalovaná jí navíc za měsíc srpen 1998
nevyplatila příslušnou mzdu.
Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co usnesením ze dne 27.5.1999 obě řízení spojil ke společnému
projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 29.9.1999 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru
dané žalovanou žalobkyni dne 1.9.1998 je neplatné, žalované uložil zaplatit žalobkyni 81.767 Kč s
23% úrokem z prodlení od 28.9.1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení č
Pracovní poměr.
Výpověď z pracovního poměru.
Porušení pracovní kázně.
Prokura
Udělil-li zaměstnavatel svému zaměstnanci prokuru, nemá pro posouzení, zda zaměstnanec
svým
jednáním porušil pracovní kázeň [§
46
odst. 1 písm. f) a §
53 odst. 1
písm. b) zák. práce], právní význam případné zjištění, že jako prokurista
porušil své
povinnosti.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 9. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s okamžitou
účinností
pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 1998“.
Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3. 8. 1998 „naprosto svévolně, neoprávněně
a v hrubém
rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54 652 Kč pro své vlastní
potřeby“.
Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku
(§ 14 odst. 1 obch. zák.),
ale
právě naopak jeho zájmy - a to nejenom finanční - hrubě poškozuje.
Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28. 9. 1998 (vedenou u okresního soudu
pod sp. zn.
26 C 283/98a změněnou v řízení před soudem
prvního
stupně) a žalobou ze dne 1. 10. 1998 (vedenou u okresního soudu pod sp. zn.
26 C 291/98), aby bylo určeno, že okamžité
zrušení
pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné, a aby jí
žalovaná zaplatila
144 872 Kč s 23% úrokem z prodlení ročně od 28. 9. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala
zejména
tím, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné proto, že oprávnění
k výběru z účtu
žalované dne 3. 8. 1998 vyplývalo nejen z její funkce obchodní ředitelky společnosti,
nýbrž i z
funkce prokuristky, kdy byla oprávněna nakládat s finančními prostředky na účtu
společnosti bez
jakéhokoli omezení. Žalovaná jí navíc za měsíc srpen 1998 nevyplatila příslušnou
mzdu.
Okresní soud (poté, co usnesením ze dne 27. 5. 1999 řízení vedená pod sp. zn.
26 C 283/98 a 26
C
291/98 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 29.
9. 1999, čj.
26 C 291/98-76, určil, že okamžité zrušení
Odstupné – předpoklady pro jeho vrácení (§60b odst. 1 zák.
práce)
21 Cdo 2525/2004
Za opětovný nástup zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele
ve smyslu
ustanovení § 60b odst. 1 zák.
práce
nelze považovat nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu,
než na kterou by v
důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního
vztahu podle
ustanovení § 251b až
§ 251d zák. práce.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobkyně ČR –
Ministerstva spravedlnosti, proti žalovanému P. C., zastoupenému advokátem, o 104.912,-
Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 1605/2003, o
dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004 č.j. 23 Co 220/2004-34,
takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen
rozsudek
Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C 1605/2003-17 ve výroku o zamítnutí
žaloby o
zaplacení 104.912,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně
odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 10.195,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. K.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 104.912,- Kč s 4% úrokem z prodlení
od 2.7.2002
do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1993
byl žalovaný
zaměstnán u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných
pracovníků
soudů a státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti
– dále též jen
„Institut“). Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 219/2000 Sb., o majetku
České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, se Institut stal organizační složkou státu
a žalovaný
zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného
zákona, ale i z
ustanovení § 8b zák. pr
Skončení pracovního poměru.
Výpověď z pracovního poměru.
Odstupné.
Opětovný nástup zaměstnance do zaměstnání u téhož zaměstnavatele.
Jiná organizační složka státu
Opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele
ve smyslu
ustanovení § 60b odst.
1 zák.
práce není nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu,
než na kterou by
v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního
vztahu podle
ustanovení § 251b až §
251d zák.
práce.
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 104 912 Kč s 4% úrokem z prodlení
od 2. 7. 2002
do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2.
1993 byl žalovaný
zaměstnán u I. (od 22. 6. 2001 I. – dále též jen „I.“). Dnem 1. 1. 2001, kdy nabyl
účinnosti zákon
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,
se I. stal
organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru
žalobkyně
vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení
§ 8b zák. práce. Vzhledem
k
rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne 6. 3. 2002 o zrušení I. ke dni
30. 6. 2002 (jeho
práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení
§ 251d zák. práce
přešla na
zřizovatele – Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí
podle
ustanovení § 46 odst.
1 písm. a) zák.
práce ke dni 30. 6. 2002 a v souladu s vnitřním předpisem I. čj. 359/2001-Inst.
ze dne 1. 11.
2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku,
tedy 104 912 Kč.
Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2002 se žalovaný stal opět
zaměstnancem České
republiky, a tudíž od 1. 7. 2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve
smyslu ustanovení §
60b zák. práce povinnost odstupné zcela vrátit.
Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, čj. 8 C 1605/2003-17, žalobu zamítl
a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na n
Skončení pracovního poměru.
Výpověď z pracovního poměru
Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zák. práce
není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v
řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale to, zda zjištěné porušení pracovní
kázně dosahuje intenzity méně závažného porušení pracovní kázně, závažného porušení pracovní kázně
nebo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 3. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v
tom, že žalobce dne 29. 10. 2001 ve 20.00 hod. opustil oddělení, aniž by sdělil telefonní spojení či
jiný kontakt, přestože v tu dobu byl na oddělení hospitalizován pacient ve velmi vážném stavu, v
tom, že se dne 15. 11. 2001 nedostavil do zaměstnání, v tom, že, ačkoli mu dne 28. 2. 2002 kolem
13.30 hod. uložil MUDr. K., zastupující v té době přednostu oddělení, „zpracovat příjem pacienta
pana N.“, žalobce „s příjmem tohoto pacienta, trpícího krutými bolestmi, nezačal ani do 15.00 hod.,
kdy se MUDr. K. vrátil z primářské schůze“, a v tom, že blíže neurčeného dne v měsíci prosinci 2001
a dne 5. 1. 2002 se choval k nevyléčitelně nemocné pacientce V. (poté, co prodělala chemoterapii s
platinou a bylo jí nevolno) nevhodně a na její prosby reagoval výrazy „co zase chcete?“ nebo „jak
vám může být špatně, když jste dostala injekci?“. Popsaným jednáním se měl žalobce „opakovaně
dopustit závažného porušení pracovní kázně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná, a aby žalovaná upravila obsah pracovního posudku, který žalobci vydala dne 24. 5. 2000,
tak, že z něj bude vypuštěna část, kterou v žalobě upřesnil, a bude vložena část, jejíž obsah uvedl.
Žalobu odůvodňoval zejména tím, že pracovní kázeň ani v jednom z jemu vytýkaných jedn
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu.
Škoda vzniklá nesprávnou výplatou náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní
neschopnosti.
Zaplacení vyšší daně z příjmů fyzických osob
Újma, která zaměstnanci vznikla proto, že mu zaměstnavatel nesprávně
vyplatil náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednorázově za delší časové
období a
zaměstnanec z tohoto důvodu zaplatil vyšší daň z příjmů fyzických osob, představuje
skutečnou škodu,
za kterou nese zaměstnavatel odpovědnost podle
§ 187
odst. 2 zák. práce.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 189 117 Kč s 8,5% úrokem z prodlení
od 12. 10. 2001
do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozsudků okresního soudu ze dne
12. 7. 1999, čj. 6
C 5/96-138, a krajského soudu ze dne 22. 6. 2000, čj. 23 Co 5/2000-168, jimiž byla
žalovanému
uložena povinnost zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18. 6. 1995
částku 1 119
941,40 Kč, uzavřeli účastníci dne 8. 10. 2001 "Dohodu o výplatě náhrady za ztrátu
na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti dle
§ 195 zákoníku
práce". V
této dohodě se žalovaný zavázal do tří pracovních dnů zaplatit žalobci na této náhradě
(za období od
22. 4. 1996 do 22. 6. 2000) částku 1 119 941,40 Kč a za období od 23. 6. 2000 do
31. 8. 2001 částku
396 414 Kč, tedy celkem 1 516 355,40 Kč "hrubého"; podle článku V. této dohody měly
být uvedené
částky zaplaceny žalobci po provedení srážky na daň z příjmů ze závislé činnosti.
Žalovaný však při
vyměřování záloh na daň postupoval tak, "jakoby se jednalo o jednorázový příjem",
a v důsledku toho
"byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel tak odvést na daních
podstatně více"
(celkem zaplatil 452 095 Kč), než kolik by mu bylo "strženo", kdyby mu žalovaný náhradu
za ztrátu na
výdělku "platil tak, jak měl". Žalobci tak "v přímé příčinné souvislosti s protiprávním
jednáním
žalovaného" vznikla škoda ve výši 189 117 Kč, neboť, kdyby žalovaný neporušil svou
právní povinnost
"platit ž
Č. 10
Zaplatil-li zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto,
že mu
zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
náležející mu
za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda,
za kterou
zaměstnavatel odpovídá podle §
187 odst.
2 zák. práce.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2005, sp. zn. 21
Cdo
2023/2004)
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 189.117 Kč s 8,5% úrokem z prodlení
od 12.10.2001
do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozsudků Okresního soudu v Příbrami
ze dne
12.7.1999 a Krajského soudu v Praze ze dne 22.6.2000, jimiž byla žalovanému uložena
povinnost
zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18.6.1995 částku 1,119.941,40
Kč, uzavřeli
účastníci dne 8.10.2001 „Dohodu o výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní
neschopnosti dle § 195 zák.
práce“.
V této dohodě se žalovaný zavázal do tří pracovních dnů zaplatit žalobci na této
náhradě (za období
od 22.4.1996 do 22.6.2000) částku 1,119.941,40 Kč a za období od 23.6.2000 do 31.8.2001
částku
396.414 Kč, tedy celkem 1,516.355,40 Kč „hrubého“; podle článku V. této dohody měly
být uvedené
částky zaplaceny žalobci po provedení srážky na daň z příjmů ze závislé činnosti.
Žalovaný však při
vyměřování záloh na daň postupoval tak, „jakoby se jednalo o jednorázový příjem“,
a v důsledku toho
„byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel tak odvést nadaních
podstatně více“
(celkem zaplatil 452.095 Kč), než kolik by mu bylo „strženo“, kdyby mu žalovaný náhradu
za ztrátu na
výdělku „platil tak, jak měl“. Žalobci tak „v přímé příčinné souvislosti s protiprávním
jednáním
žalovaného“ vznikla škoda ve výši 189.117 Kč, neboť, kdyby žalovaný neporušil svou
právní povinnost
„platit žalobci nárok v souladu s § 195 zák. práce měsíčně od vzniku nároku v roce
1996“ a
„postupoval by v souladu se zákonem dle měsíčního zúčtování záloh na daň z příjmů“,
zaplatil by
žalobce n
Č. 20
Posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance,
jeho
kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah
k výkonu práce.
Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke
spolupracovníkům a
k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední
vztah k výkonu
jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost
k řízení a
organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními
zaměstnanci apod.
Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance
u bývalého
zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor
(doporučení) na
vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2005, sp. zn. 21
Cdo
2152/2004)
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost upravit obsah posudku
o pracovní
činnosti ze dne 12.11.2002 tak, že se z posudku vypouští třetí odstavec ve znění:
„paní asistentka
G. se postupem doby během své práce na klinice však stále obtížněji přizpůsobovala
respektování
požadavků vedení kliniky, což se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů se
spolupracovníky.
Její komunikace s pracovním kolektivem se stala obtížnou, což nepříznivě ovlivňuje
i její pracovní
výkon,“ a dále že se vypouští začátek věty ve čtvrtém odstavci: „i přes výhrady k
osobnostním rysům
jmenované“. Žalobu odůvodnila tím, že tato tvrzení jsou nepravdivá, nehledě na to,
že podle jejího
názoru jde ohodnocení „osobnostních“ rysů, které ani obsahem posudku o pracovní činnosti
být
nemohou.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.10.2003, ve znění usnesení ze dne
3.6.2004,
žalované uložil, aby upravila obsah posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002
tak, že se z
posudku vypouští začátek věty ve čtvrtém odstavci: „i přes výhrady k osobnostním
rysům jmenované“,
ohledně
21 Cdo 1920/2004
Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých v pracovněprávních
vztazích
Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých v pracovněprávních vztazích musí odpovídat
charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnosti. Výše
náhrady nákladů na výživu pozůstalých je tedy určena rozsahem výživného, které pozůstalému náleží
podle hledisek zákona o rodině.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců
a) Ing. R. N., zastoupené advokátem, a b) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem O. -
Úřadem městského obvodu O. – P., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému
advokátem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
26 C 164/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2004 č.j.
16 Co 323/2003-162, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim
žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999
žalobkyni a) částku 155.612,- Kč a žalobci b) 68.223,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel
žalobkyně a otec nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 zemřel v důsledku smrtelného
úrazu, který byl kvalifikován jako úraz pracovní. Č. p., a.s. žalobcům přiznala od 12.5.1992 náhradu
nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému čistému výdělku
zemřelého ve výši 11.953,- Kč byl připočítán výdělek manželky, a "dva díly jsou započítávány na
zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost“, přičemž "od
jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu“. I když proti pou
Kompetentní lékař pro vydání posudku o způsobilosti zaměstnance
k práci. Možnost
přezkoumání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci soudem.
21 Cdo 1936/2004
I. Pro vydání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci
je povolán
především lékař zajišťující pro zaměstnance závodní preventivní péči (závodní lékař);
teprve
nepůsobí-li u zaměstnavatele lékař závodní preventivní péče, přichází v úvahu lékař
zvolený
zaměstnancem ve smyslu ustanovení §
9
odst. 2 věty první zákona č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu.
II. Jestliže byl lékařský posudek o zdravotní způsobilosti zaměstnance
k práci vydán v
souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v řízení zahájeném
žalobou podle
ustanovení § 64 zák. práce
z
hlediska svého obsahu přezkoumání soudem a soud z takového rozhodnutí vychází.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobkyně J. K.,
zastoupené advokátem, proti žalované D. I spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o
neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn.
9 C 283/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2003 č.j. 23
Co
425/2003-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.575,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 1.10.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. d)
zák. práce
výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.9.1997 s pracovním
zařazením
„dělník na balení náhradních dílů“. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně
„s ohledem na
závěry zdravotního posudku ze dne 5.6.2002 vypracovaného závodním lékařem zaměstnavatele
MUDr. M.
Z. ztratila dlouhodobě způsobilost vykonávat dosavadní práci dělník na balení náhradních
dílů“ a
že „s ohledem na závě
Náhrada škody.
Odpovědnost zaměstnance za škodu.
Rozsah náhrady škody.
Snížení náhrady škody
Ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce může soud
přistoupit až
poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle
ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5 zák. práce.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 388 004 Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodnil tím,
že žalovaná, která u něj pracovala jako tajemník městského úřadu, při výkonu této
funkce "rozhodně
porušila některé ustanovení zákoníku práce" a v souvislosti s tím vznikla žalobci
škoda. Při
skončení pracovního poměru Ing. J. K. byla tomuto zaměstnanci neoprávněně vyplacena
mzda za dobu
výpovědní lhůty za měsíce květen, červen a červenec 2000 a s připočtením sociálního
a zdravotního
pojištění vznikla škoda ve výši 107 879 Kč; Ing. I. D. byla neoprávněně vyplacena
na odstupném
částka 41 663 Kč, protože její funkce vedoucí finančního odboru nebyla zrušena, a
její pracovní
poměr tedy nebyl rozvázán dohodou z důvodu organizačních změn; Ing. I. Ž. byla při
skončení
pracovního poměru neoprávněně vyplacena mzda za dobu výpovědní lhůty za měsíce srpen,
září a říjen
roku 2000 a s připočtením sociálního a zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši
86 462 Kč; při
jednání o skončení pracovního poměru s E. M. jí byla neoprávněně vyplacena částka
22 000 Kč; H. B.
byla neoprávněně vyplacena mzda - mimořádná odměna - v měsíci listopadu 2000 ve výši
85 000 Kč "bez
bližšího vysvětlení a zdůvodnění"; v případě skončení pracovního poměru s Ing. V.
M. mu bylo
neoprávněně vyplaceno 25 000 Kč. Za porušení "právních předpisů v oblasti pracovněprávní
agendy" v
uvedených případech pak byla žalobci na základě rozhodnutí úřadu práce ze dne 16.
3. 2001, čj.
598/T-Lu/2001/4, uložena pokuta ve výši 20 000 Kč, kterou žalobce uhradil dne 10.
7. 2001. Protože
žalovaná požadavek na úhradu škody jako "neakceptovatelný" odmítla, požadoval po
ní náhradu vzniklé
škody, neboť byla
Zaměstnanec obce.
Jmenování do funkce nebo odvolání z funkce zaměstnance obce
Jmenování do funkce nebo odvolání z funkce zaměstnance uvedeného v
ustanovení § 102 odst. 2 písm. g) zákona č.
128/2000 Sb.,
o obcích,
ve znění pozdějších předpisů, o němž rozhodla rada obce, není neplatné jen proto,
že bylo provedeno
bez návrhu tajemníka obecního úřadu.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 7. 6. 2001 žalovaný sdělil žalobci, že "usnesením R3/119. schůze
Rady města ze dne
7. 6. 2001 byl odvolán z funkce vedoucího Organizačního úseku Magistrátu města" a
že "v souladu s
ustanovením § 65
odst. 2
zák. práce výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání, tj. dnem 8.
června 2001".
Dopisem ze dne 26. 6. 2001 žalovaný "v souvislosti s odvoláním z funkce vedoucího
Organizačního
úseku MM" ze dne 7. 6. 2001 žalobci sdělil, že vzhledem k tomu, že volná pracovní
místa, která mu
byla nabídnuta při pohovoru dne 13. 6. 2001, "odmítl z důvodu, že neodpovídají jeho
dosaženému
vzdělání, stal se pro Magistrát města nadbytečným", a že proto s ním rozvazuje pracovní
poměr
výpovědí "v souladu s ust. §
46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost".
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo
určeno, že
uvedené odvolání z funkce a uvedená výpověď jsou neplatné. Žalobu odůvodnil tím,
že Rada města není
statutárním orgánem, který byl kompetentní o jeho odvolání z funkce jednat, a že
rozhodla o odvolání
žalobce z funkce bez návrhu tajemníka Magistrátu města. Mimo to žalobci "nikdy nebylo
písemně
doručeno odvolání samotné, pouze tajemník mu dodatečně sdělil, že se tak stalo".
S poukazem na
ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, které - jak zdůraznil - neuvádí, že důvodem pro
uplatnění
výpovědi zaměstnavatele pro zaměstnancovu nadbytečnost je i případ, kdy zaměstnavatel
zaměstnanci,
který byl odvolán ze své funkce, nabídne jinou pro něj vhodnou práci a ten ji - tak
jako žalobce -
odmítne, žalobce dovozoval, že "v daném případě nastaly překážky v práci na
Pracovní poměr.
Výpověď z pracovního poměru.
Kumulace výpovědních důvodů
Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci není neplatná jen proto, že v ní zaměstnavatel
uplatnil
více důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce. Uvedená skutečnost má
za následek, že v
řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení § 64 zák. práce je třeba jednotlivé
výpovědní
důvody zkoumat každý zvlášť a samostatně je také třeba posuzovat jejich účinky na
další trvání
pracovního poměru; jestliže pracovní poměr skončí na základě jednoho z nich, stávají
se ostatní
uplatněné důvody obsoletními.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 4. 2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní
poměr výpovědí
"podle § 46
odst. 1
písm. c) a e) zákoníku práce". Důvod výpovědi spatřovala v tom, že "na základě požadavků
na
jazykovou kvalifikaci v oblasti překladatelských a tlumočnických prací ze strany
jednotlivých odborů
ministerstva došlo dnem 9. 8. 2001 ke změně kvalifikačních požadavků na zaměstnance
překladatelského
referátu, a to tak, že je pro zaměstnance tohoto referátu povinný pracovní jazyk
angličtina v
kombinaci s jiným jazykem". Protože "angličtina není specializací žalobkyně a žalovaná
pro její
jazykovou kvalifikaci nemá plné využití" a protože žalobkyně tři nabídnutá volná
pracovní místa
odmítla, nemá žalovaná za této situace možnost ji dále zaměstnávat, "ani možnost
jí nabídnout jinou
vhodnou práci, a to ani po předchozí průpravě"; proto dává žalobkyni výpověď "pro
nesplňování
kvalifikačních požadavků na zaměstnance překladatelského referátu a pro nadbytečnost",
s tím, že
"její pracovní poměr končí uplynutím výpovědní doby, která činí tři měsíce".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od roku 1977, podle poslední
změny pracovní
smlouvy od 30. 8. 1997 ve funkci "vrchní rada" s pracovními jazyky ruština, francouzština,
italština, angličtina a němčina. Podle
Skončení pracovního poměru.
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem.
Mzda.
Výplata mzdy.
Poukázání mzdy na účet zaměstnance u banky
Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b)
zák. práce je dán tehdy, jestliže zaměstnavatel v rozporu se žádostí zaměstnance
mu nepoukáže mzdu
nebo její část na jeho účet u banky nebo pobočky zahraniční banky nebo spořitelního
a úvěrního
družstva ani do 15 dnů po uplynutí pravidelného termínu výplaty mzdy nebo jiného
písemně sjednaného
termínu.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 3. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 54
odst. 1 písm. b)
zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala
v tom, že "dosud
neobdržela mzdu za měsíc únor 2001, která byla splatná ve výplatním termínu".
Žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 25. 4. 2001 domáhal, aby bylo
určeno, že
uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že žalovanou
dopisem, odeslaným dne 8. 3. 2001, "informoval o tom, že mzda jí nebude zaslána na
účet, ale bude v
den její splatnosti, tj. dne 12. 3. 2001, připravena k vyplacení v sídle firmy, které
je současně
místem výkonu práce žalované". Protože při výplatě mzdy pro žalovanou postupoval
žalobce v souladu s
ustanovením §
120
odst. 2 zákoníku práce, podle něhož se mzda vyplácí v pracovní době a na pracovišti,
není okamžité
zrušení pracovního poměru platným právním úkonem. Žalovaná namítala, že
při nástupu do
zaměstnání bylo dohodnuto (s požadavkem žalobce v tomto směru žalovaná souhlasila),
že jí žalobce
bude zasílat mzdu na její účet u banky. Tímto způsobem také "po celou dobu trvání
pracovního poměru
mzdu dostávala", dopis žalobce ze dne 8. 3. 2001 obdržela až po dni 13. 3. 2001 a
mzdu si nemohla
vyzvednout, neboť byla v době od 6. 3. do 2. 4. 2001 v pracovní neschopnosti. Protože
žalobce jí měl
mzdu zaslat "v den stanovený pro její výplatu, popřípadě nejpozději v nejbližší pr
Č. 46
Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce je dán i tehdy, jestliže zaměstnavatel zaměstnanci v rozporu s jeho žádostí nepoukáže mzdu nebo její část na jeho účet u banky nebo pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva ani do 15 dnů po uplynutí pravidelného termínu výplaty mzdy nebo jiného písemného sjednaného termínu.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005, sp. zn. 21 Cdo 2019/2004)
Dopisem ze dne 29.3.2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „dosud neobdržela mzdu za měsíc únor 2001, která byla splatná ve výplatním termínu“.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 25.4.2001 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovanou dopisem, odeslaným dne 8.3.2001, „informoval o tom, že mzda jí nebude zaslána na účet, ale bude v den její splatnosti, tj. dne 12.3.2001, připravena k vyplacení v sídle firmy, které je současně místem výkonu práce žalované“. Protože při výplatě mzdy pro žalovanou postupoval žalobce v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 zák. práce, podle něhož se mzda vyplácí v pracovní době a na pracovišti, není okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem.
Žalovaná namítala, že při nástupu do zaměstnání bylo dohodnuto (s požadavkem žalobce v tomto směru žalovaná souhlasila), že jí žalobce bude zasílat mzdu na její účet u banky. Tímto způsobem také „po celou dobu trvání pracovního poměru mzdu dostávala“, dopis žalobce ze dne 8.3.2001 obdržela až po dni 13.3.2001 a mzdu si nemohla vyzvednout, neboť byla v době od 6.3. do 2.4.2001 v pracovní neschopnosti. Protože žalobce jí měl mzdu zaslat „v den stanovený pro její výplatu, popřípadě později v nejbližší pracovní den“, a protože mzda dosud nebyla vyplacena, zrušila pracovní poměr se žalobcem v
Č.73
Hmotněprávním předpokladem platnosti odvolání výpovědi z pracovního poměru
není jeho doručení do vlastních rukou podle
§266a zák. práce, právní účinky
může mít i takové písemné odvolání výpovědi, které bylo držitelem poštovní licence předáno jiné
osobě, jestliže tato osoba posléze tuto písemnost předala zaměstnanci.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2005,
sp.zn. 21 Cdo 1905/2004)
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou ze souhlasen soudu prvního stupně), aby
žalovanému byla uložena povinnost „přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené mezi
účastníky dne 1.4.1990, ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22.6.1995“. Žalobu odůvodnil
tím, že výpověď ze dne 27.5. 1999, danou podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zák.
práce, vzal žalovaný dopisem ze dne 29.6.1999 se souhlasem žalobce zpět. Okamžité zrušení
pracovního poměru, které dal žalovaný žalobci podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce
dopisem ze dne 29.6.1999, bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.3. 2001
určeno jako neplatné. Žalovaný však odmítá přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy s
odůvodněním, že pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní lhůty dne 31.7.2001.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7.11.2001 žalobu zamítl a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.000,- Kč „k rukám jejího právního
zástupce“. Dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi ze dne 27.5.1999
uplynutím výpovědní doby dne 31.7.1999, neboť dopis žalovaného ze dne 29.6.1999, kterým bere tuto
výpověď zpět, nebyl žalobci doručen řádně do vlastních rukou „jak vyžaduje ust. § 266a
zák.práce“.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 28.3.2002 rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že „zpětvzetí
výpovědi“ by sice mělo být písemné, nedostatek písemné formy však nezpůsobuje neplatnost takového
úkonu, pokud je jinak zcela
Výpověď z pracovního poměru.
Nadbytečnost zaměstnance.
Obchodní tajemství.
Důkazní povinnost.
Břemeno tvrzení.
Důkazní břemeno
Zaměstnavatel, který je podnikatelem, je povinen seznámit zaměstnance,
s nímž
rozvazuje (hodlá rozvázat) pracovní poměr výpovědí podle ustanovení
§ 46 odst.
1 písm. c)
zákoníku práce, s rozhodnutím zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho
úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o
jiných
organizačních změnách, v důsledku kterých se stal pro zaměstnavatele nadbytečným,
i když obsahuje
skutečnosti tvořící jeho obchodní tajemství. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní
o splnění
předpokladů pro platnou výpověď z pracovního poměru danou zaměstnanci podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a procesní odpovědnost z toho vyplývající (břemeno tvrzení
a břemeno
důkazní) nese v řízení před soudem zaměstnavatel i tehdy, tvoří-li některý z těchto
předpokladů jeho
obchodní tajemství.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 10. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu "ve smyslu
§ 46
odst. 1 písm. c)
zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že výpověď "nemá náležitosti podle
§ 44 odst.
2 zákoníku
práce", že na stejné místo byli přijati noví zaměstnanci Ing. P. V. a L. P., kteří
"před 1. 12. 2001
pracovali jako externí pracovníci", a že u žalované nedošlo k takovým organizačním
změnám, z nichž
by "vyplynula žalobcova případná nadbytečnost".
Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, čj. 16 C 71/2002-176, žalobě vyhověl
a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 064 Kč. Poté, co
zjistil, že žaloba
byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 64
zákoníku práce, dospěl z provedených důkazů k závěru, že v dopise ze dne 29. 10.
2001 se sice
"hovoří o organizačních změnách", není v něm však obsažen "údaj, o jakou
Odvolání z funkce.
Výpověď z pracovního poměru.
Nadbytečnost zaměstnance.
Fond národního majetku
Důvody, pro které lze člena výkonného výboru Fondu národního majetku odvolat z funkce
před uplynutím
jeho funkčního období (§
11 odst.
1 zákona č. 171/1991 Sb.), představují hmotněprávní podmínku platnosti tohoto
jednostranného
právního úkonu. Neuvedení těchto důvodů v písemném vyhotovení odvolání z funkce nečiní
samo o sobě
tento projev vůle neplatným; je-li však platnost odvolání z funkce napadena žalobou,
je
zaměstnavatel v občanském soudním řízení povinen prokázat, že důvodem odvolání člena
výkonného
výboru Fondu národního majetku z funkce byla skutečnost, že porušoval své povinnosti
nebo že nebyl
schopen řádně vykonávat svou funkci.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 5. 2002, čj. 220/279/2002, žalovaný sdělil žalobkyni, že "na
základě
rozhodnutí prezidia Fondu národního majetku České republiky ze dne 29. 5. 2002 podle
čl. 5 odst. 4
statutu FNM ČR" byla s účinností od 30. 5. 2002 odvolána z funkce předsedy výkonného
výboru Fondu
národního majetku ČR. Dopisem ze dne 27. 6. 2002, čj. 24/3/99 pers. 2002 žalovaný
"na základě
odvolání z funkce předsedy FNM ČR ze dne 30. 5. 2002 a v návaznosti
na § 65 odst.
3 zák.
práce" žalobkyni sdělil, že u žalovaného pro ni není pracovní zařazení odpovídající
její
kvalifikaci, což představuje "překážku v práci ze strany zaměstnavatele podle
§ 130 zák. práce
a současně
je dán výpovědní důvod podle §
46 odst. 1 písm. c)", a že tedy "pracovní poměr skončí u FNM ČR dne 30. 9.
2002".
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené odvolání z funkce a uvedená výpověď
jsou neplatné.
Žalobu odůvodnila tím, že v rozporu s ustanovením
§ 11 odst. 1 zákona
č. 171/1991
Sb.
v odvolání z funkce nebyl uveden žádný důvod odvolání, "a to ani odkazem na příslušné
ustanovení
zákona, tím méně jeho skutkovým vymezením". Protože člena výkonného výboru FNM ČR
lze odvolat z
funkce, jen jestliže porušuje své povinnosti nebo není schopen řádně vykonávat svou
funkc
Č. 91
Bývalý zaměstnavatel je povinen uvádět v potvrzení o zaměstnání pouze skutečnosti stanovené právním předpisem; uvede-li do potvrzení o zaměstnání údaje nad zákonem obligatorně stanovený rámec a zaměstnanec s tím nesouhlasí, je třeba žalobě na vypuštění tohoto údaje vyhovět.
Je-li zaměstnanec s uvedením dalšího údaje nad obligatorně stanovený rámec srozuměn, a nepožaduje jeho vypuštění, může se domáhat přiměřené úpravy potvrzení o zaměstnání a požadovat, aby nesprávný obsah uváděné informace byl změněn tak, aby sporný údaj odpovídal skutečnosti.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2004, sp. zn. 21 Cdo 981/2004)
Žalobce se domáhal (žalobou změnnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovanému uložena povinnost „upravit potvrzení při změně zaměstnání (zápočtový list) ze dne 26.8.2002 tak, že pracovní poměr zaměstnance R. R. skončil okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce ke dni doručení dopisu ze dne 14.8.2002, tj. 16.8.2002“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 15.8.2002 odeslal žalovanému, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 7.6.2002 jako řidič - mechanik, doporučený dopis ze dne 14.8.2002, ve kterém žalovanému sdělil, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr, neboť mu nezaplatil mzdu za měsíc červen, „a to ani v dodatečném termínu“. Žalovaný mu však dne 26.8.2002 (kromě potvrzení, podle kterého se zavázal zaplatit žalobci doplatek mzdy ve výši 15.000 Kč do 3.9.2002) vystavil zápočtový list, ve kterém v rozporu s faktickým stavem uvedl, že pracovní poměr žalobce skončil dohodou dne 26.8.2002.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 18.3.2003 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6225 Kč „k rukám jeho zástupce“. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalovaný nepodal ve smyslu ustanovení § 64 zák. práce žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního pomru ze strany žalobce, skončil pracovní poměr žalobce u žalovaného ok
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem.
Zdravotní stav zaměstnance.
Lékařský posudek
Způsobilým podkladem pro platné rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením ze
strany zaměstnance podle ustanovení
§ 54 odst. 1
písm. a) zák.
práce je pouze takový lékařský posudek, který z hlediska svého obsahu výslovně
stanoví, že
zaměstnanec nemůže dále konat práci "bez vážného ohrožení svého zdraví".
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 12. 2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje
pracovní poměr
podle ustanovení
§ 54 odst. 1
písm. a) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že ačkoli dne
8. 12. 2000 od
něj žalobkyně převzala lékařský posudek ze dne 5. 12. 2000, podle kterého žalovaný
nemůže "bez
vážného ohrožení jeho zdraví" vykonávat sjednanou práci, "do dnešního dne na jeho
žádost nereagovala
a do patnácti dnů od předložení posudku ho nepřevedla na jinou vhodnou práci".
Žalobkyně
se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Žalobu
odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne
1. 9. 1997 jako
"zámečník, skladník", byl zařazen na lehkou práci zámečníka s vyloučením zvedání
těžkých břemen nad
5 kg a těžké fyzické zátěže "v souladu jak s doporučením zprávy o výsledku periodické
lékařské
prohlídky ze dne 9. 10. 2000, tak s lékařským posudkem ze dne 5. 12. 2000". Kromě
toho dokument
nazvaný "lékařský posudek" vystavený dne 5. 12. 2000 MUDr. K. nesplňuje podle názoru
žalobkyně
požadavky kladené na něj ustanovením
§ 54 odst. 1
písm. a) zák.
práce, "když jeho znění je více než stručné, bez jakéhokoliv odůvodnění a
bez závěru
požadovaného zákoníkem práce, že žalovaný nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení
zdraví".
Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou požadavek na zaplacení
16 172,82 Kč s
10% úrokem z prodlení od 21. 2. 2001 do zaplacení s odůvodněním, že jako zaměstnanec,
který okamžitě
zrušil pracovní poměr, má podle ustanovení
§ 54 odst. 3
Pracovní poměr.
Ukončení pracovního poměru.
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem
I. V případě, že zaměstnanec zrušil se zaměstnavatelem podle ustanovení
§ 54 odst. 1
písm. b) zák.
práce okamžitě pracovní poměr proto, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo
náhradu mzdy do
15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak určených výplatních
období, je důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru naplněn i tehdy, jestliže zaměstnavatel ve skutečnosti
nevyplatil zaměstnanci do 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdu nebo náhradu mzdy (jejich
část) pouze
za jeden z těchto více měsíců nebo jinak určených výplatních období.
II. Zaměstnanec se ve smyslu ustanovení
§ 54 odst. 2 zák.
práce
doví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 54 odst. 1
písm. b) zák.
práce dnem, kdy získal vědomost (dověděl se) o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil
mzdu nebo
náhradu mzdy (jejich část), ačkoliv od jejich splatnosti již uplynulo 15 dnů. Spatřuje-li
zaměstnanec důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v tom, že mu zaměstnavatel
nevyplatil mzdu
nebo náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti za více měsíců nebo jinak
určených
výplatních období, doví se zaměstnanec o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru
pokaždé, kdy
získá vědomost o tom, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich
část) za
jednotlivá výplatní období; v tomto případě je pro závěr, zda okamžité zrušení pracovního
poměru
bylo včasné, rozhodující, kdy získal vědomost (dověděl se), že mu zaměstnavatel za
rozhodné výplatní
období nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy (jejich část) do 15 dnů po uplynutí její
splatnosti.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 9. 9. 2002 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 54 odst. 1
písm. b) zákoníku
práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v
tom, že žalobce mu
od dubna 2002 nevyplácí "bez právního důvodu" mzdu a ani náhradu mzdy.
Žalobce se žalobou podanou u okresního soud
Pracovní poměr.
Okamžité zrušení pracovního poměru.
Zkušební doba.
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
I. Samotná skutečnost, že zaměstnavatel zrušil pracovní poměr se zaměstnancem
ve
zkušební době, neznamená, že se vždy musí jednat o zrušení pracovního poměru podle
ustanovení
§ 58 zák. práce;
i ve
zkušební době lze pracovní poměr okamžitě zrušit podle ustanovení
§ 53 odst. 1 zák.
práce.
II. Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru (učiněného v
souladu s
ustanovením § 55
zák. práce)
nastávají ze zákona tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního
poměru
druhému účastníku doručen; jakýkoliv jiný časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu
vůle nemůže tyto
zákonné účinky změnit.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 3. 2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení
§ 53 odst. 1
písm. b) zákoníku
práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom,
že dne 22. 3.
2001 jako pokladní "C. C. O." vyplatila neoprávněně částku 100 000 Kč (když host
vyhrál pouze 100
000 Kč a žalobkyně mu vyplatila 200 000 Kč) a že kromě toho odmítla podepsat uznání
dluhu; uvedené
jednání žalovaný kvalifikoval jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru
je neplatné.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že k jednání vytýkanému jí v okamžitém zrušení pracovního
poměru
došlo omylem v důsledku "enormního pracovního zatížení, kdy byla nucena pracovat
bez příslušných
přestávek", nikoli tím, že by předmětnou částku sama zcizila; proto nemůže jít o
zvlášť hrubé
porušení pracovní kázně. Upozorňuje rovněž na to, že u žalovaného začala pracovat
od 13. 2. 2001 a
že žalovanému žádná škoda nevznikla, když příslušná částka mu byla vrácena.
Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, čj. 19 C 102/2001-87, určil, že okamžité
zrušení
pracovního poměru podle §
53
odst. 1 písm. b) zákoníku práce dané žalobkyni žalovaným písemností ze dne
22. 3. 2001 j
Odstupné.
Průměrný výdělek zaměstnance
Pro závěr, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném
období
náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není rozhodující, jak je takové
plnění označeno;
podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci,
a nikoli o další
plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Kogentní povaha pracovněprávních
předpisů neumožňuje provést "bližší úpravu zjišťování průměrného výdělku" nad rámec
vymezený zákonem
na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1 452 820 Kč s příslušenstvím.
Žalobu odůvodnil
tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 12. 1999 jako
obchodní zástupce a
že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31. 7. 2001 z důvodu nadbytečnosti
žalobce
podle ustanovení §
46 odst. 1
písm. c) zák. práce. Za tohoto stavu náleželo žalobci "dle ust.
§ 60a zák. č.
65/1965 Sb."
odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, který "dle ust.
§ 17 odst. 2 zákona
č. 1/1992
Sb." činil 564 226 Kč "(netto)". Žalovaná, ačkoli jí "muselo být známo, že
součástí hrubé
mzdy jsou i veškeré odměny podléhající zdanění", však do hrubé mzdy rozhodné pro
výpočet průměrného
výdělku "nezahrnula odměny vyplacené žalobci v rozhodném období" a vyplatila mu z
tohoto důvodu
pouze 166 666 Kč "(netto)". Žalobce proto po žalované požadoval zbývající část odstupného
ve výši 1
029 286 Kč "(netto)" a dále doplatek náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou
v měsících
červenec, srpen a září 2000 a červen, červenec a srpen 2001 v celkové výši 423 534
Kč "(netto)",
neboť i v těchto případech žalovaná podle jeho názoru vycházela z nesprávně stanoveného
průměrného
výdělku. Žalovaná uvedla, že vedle odměny - hrubé měsíční mzdy sjednané
mezi účastníky v
pracovní smlouvě ze dne 23. 12. 1999 ve výši 80 000 Kč (od 1. 4. 2001 zvýšené na
83 333 Kč) sice
byly žalobci
Skončení pracovního poměru.
Výpověď z pracovního poměru.
Nadbytečnost zaměstnance
Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců
za účelem
zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď
z pracovního
poměru podle ustanovení §
46
odst. 1 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím,
jestliže
předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat
jinak (bez nutnosti
rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným
zaměstnancem nebo
uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 6. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního
poměru
podle ustanovení §
46 odst. 1
písm. c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že organizačním
opatřením ze dne
22. 5. 2001 (správně ze dne 22. 6. 2001) byl u ní s účinností ke dni 1. 9. 2001 snížen
počet
zaměstnanců v učitelském sboru o jedno místo, že v důsledku této organizační změny
se žalobce stal
pro ni nadbytečným zaměstnancem a že nemá možnost žalobce dále zaměstnávat v místě
výkonu práce nebo
v místě jeho bydliště.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že dopisem ze dne 23. 11. 2000 s ním žalovaná okamžitě zrušila
pracovní poměr
podle ustanovení §
53 odst. 1
písm. b) zákoníku práce pro jeho "údajné nevhodné, hrubé chování k žákům i
rodičům a šikanu
žáků školy", které bylo rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, čj. 8 C 2047/2000-110, jenž
nabyl právní moci
dnem 16. 6. 2001, prohlášeno za neplatné. Když se žalobce po právní moci tohoto rozsudku
domáhal
dalšího přidělování práce podle pracovní smlouvy, dala mu žalovaná dopisem ze dne
25. 6. 2001
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení
§ 46 odst. 1
písm. c) zákoníku
práce. Žalobce je přesvědčen, že tato výpověď "je jen osobní vendetou ředitelky
školy za jeh
Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru.
Nadbytečnost zaměstnance
Výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle
ustanovení
§ 46 odst. 1
písm. c) zákoníku
práce, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu
nebylo přijato
k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců
za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován
počet
zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával
jen takový počet
zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle
svého obsahu
nebo účelu směřovalo k jinému cíli.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 7. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního
poměru
podle ustanovení §
46 odst. 1
písm. c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "vedení ZDZS
na svém sezení
dne 4. července 2001 projednalo organizační změny, na jejichž základě se ruší u organizace
čtyři
pracovní místa", že "tyto změny jsou specifikovány v rozhodnutí ředitele č. 2/2001
ze dne 9. 7.
2001", že v případě žalobce "se jedná o zrušení jednoho pracovního místa řidiče ZSS
M., kde dosud
pracuje", a že vzhledem k tomuto rozhodnutí se žalobce stal pro zaměstnavatele nadbytečným
zaměstnancem.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dala dopisem ze dne 28. 3. 2001 výpověď z pracovního
poměru
podle ustanovení §
46 odst. 1
písm. f) zákoníku práce, kterou dopisem ze dne 21. 5. 2001 odvolala; žalobce
vzal proto zpět
žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. Žalovaná "v návaznosti" na usnesení okresního
soudu ze
dne 2. 7. 2001, čj. 4 C 315/2001-9, kterým bylo řízení o určení neplatnosti výpovědi
z pracovního
poměru ze dne 28. 3. 2001 zastaveno, dne 4. 7. 2001 rozhodla o zrušení jednoho místa
řidiče ZSS M.
Žalobce je přesvědčen, že nadbytečnost jedno
Č. 54
Výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel
zaměstnanci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je
neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného
orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být
regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby
zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců
a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám,
a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004, sp. zn. 21 Cdo
2204/2003)
Dopisem ze dne 26.7.2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "vedení Z. na
svém sezení dne 4.7.2001 projednalo organizační změny, na jejichž
základě se ruší u organizace čtyři pracovní místa", že "tyto změny
jsou specifikovány v rozhodnutí ředitele č. 2/2001 ze dne
9.7.2001", že v případě žalobce "se jedná o zrušení jednoho
pracovního místa řidiče Z. v M., kde dosud pracuje", a že vzhledem
k tomuto rozhodnutí se žalobce stal pro zaměstnavatele nadbytečným
zaměstnancem.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď
z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
žalovaná mu dala dopisem ze dne 28.3.2001 výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou
dopisem ze dne 21.5.2001 odvolala; žalobce vzal proto zpět žalobu
na určení neplatnosti této výpovědi.
Žalovaná "v návaznosti" na usnesení Okresního soudu v Písku
ze dne 2.7.2001, kterým bylo řízení o určení neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru ze dne 28.3.2001 zastaveno, dne 4.7.2001
rozhodla o zrušení jednoho pracovního místa řidiče Z. v M.
Č. 45
Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není
nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, v
příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané
(organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat
jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí),
například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo
uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu
určitou u jiných zaměstnanců.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004, sp. zn. 21 Cdo
2580/2003)
Dopisem ze dne 25.6.2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že organizačním
opatřením ze dne 22.5.2001 (správně ze dne 22.6.2001) byl u ní s
účinností ke dni 1.9.2001 snížen počet zaměstnanců v učitelském
sboru o jedno místo, že v důsledku této organizační změny se
žalobce stal pro ni nadbytečným zaměstnancem a že nemá možnost
žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce nebo v místě jeho
bydliště.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z
pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
dopisem ze dne 23.11.2000 s ním žalovaná okamžitě zrušila pracovní
poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro jeho
"údajné nevhodné, hrubé chování k žákům i rodičům a šikanu žáků
školy", které bylo rozsudkem ze dne 12.4.2001, jenž nabyl právní
moci dnem 16.6.2001, prohlášeno za neplatné. Když se žalobce po
právní moci tohoto rozsudku domáhal dalšího přidělování práce
podle pracovní smlouvy, dala mu žalovaná dopisem ze dne 25.6.2001
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce. Žalobce je přesvědčen, že tato výpověď "je jen osob
Skončení pracovního poměru.
Neplatnost rozvázání pracovního poměru.
Náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru.
Náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou
I. Oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném
rozvázání
pracovního poměru dále zaměstnával, nahrazuje nejen žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil
vedle
neplatnosti rozvázání pracovního poměru požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení
§ 61 odst. 1 zák.
práce,
ale také taková žaloba, kterou zaměstnanec požaduje kromě určení neplatnosti rozvázání
pracovního
poměru též určení, že pracovní poměr účastníků trvá i v době (po dni), ke kterému
měl podle
neplatného rozvázání pracovního poměru skončit.
II. Náhrada mzdy poskytovaná zaměstnanci podle ustanovení
§ 61 zákoníku
práce se
stanoví ve výši průměrného hodinového výdělku zaměstnance, popřípadě ve výši jeho
průměrného denního
(směnového) výdělku. III. Rozvázal-li zaměstnavatel se
zaměstnancem
neplatně pracovní poměr, nenáleží zaměstnanci za dobu, počínanou ode dne, kdy měl
pracovní poměr
účastníků podle neplatného rozvázání skončit, až do dne, kdy mu zaměstnavatel umožnil
pokračovat v
práci nebo kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru, popřípadě do rozhodnutí
soudu, jímž bylo
řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí
pravomocně
skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, náhrada mzdy
za nevyčerpanou
dovolenou na zotavenou, i když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom,
aby ho dále
zaměstnával.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
mu žalovaná
zaplatila celkem 1 195 856 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
žalovaná mu dala
dopisem ze dne 27. 6. 1997 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení
§ 46 odst. 1
písm. f) zákoníku
práce, která byla pravomocným rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou. Žalobce
po žalované
"z titulu odškodnění za neplatnou výpověď
Č. 64
Oznámí-li zaměstnanec poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou
výpověď nebo s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále
zaměstnával, a projeví-li zaměstnavatel vůli práci tomuto
zaměstnanci přidělovat, je zaměstnanec povinen nadále konat práci
podle pracovní smlouvy, a to až do doby, než dojde k platnému
rozvázání pracovního poměru jinak nebo do rozhodnutí soudu o
žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru;
neomluvené zameškání práce v této době představuje porušení
pracovní kázně.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2004 sp. zn. 21 Cdo
1950/2003)
Dopisem ze dne 19.3.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním
"v souladu s ustanovením § 53 zákoníku práce okamžitě ruší
pracovní poměr"; důvod tohoto opatření spatřovala v žalobcově
"neomluvené nepřítomnosti po dobu od 21.2.2002 do 15.3.2002,
přičemž jeho neomluvená pracovní nepřítomnost trvala již od
4.9.2001, k tomuto však žalovaná nepřihlíží".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména
tím, že žalovaná s ním již dne 27.8.2001 zrušila pracovní poměr ve
zkušební době, a, protože rozsudek, kterým byla určena neplatnost
uvedeného zrušení pracovního poměru, nabyl právní moci teprve dne
20.3.2002, až do té doby "byla podstatná pochybnost" ohledně
dalšího trvání pracovního poměru. Proto lze nepřítomnost žalobce v
té době považovat za omluvitelnou.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24.10.2002 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
žalobce porušil pracovní kázeň tím, že se po dobu "od 4.9. do
19.3.2002" nedostavoval k výkonu práce u žalované. Vycházel přitom
z toho, že žalobce poté, co s ním žalovaná zrušila pracovní poměr
ve zku
Případy vzniku pracovního poměru jmenováním
(§ 27 odst. 4 a
5 zák. práce).
Vymezení pojmu
vedoucího zaměstnance (§
9 odst. 3 zák.
práce).
21 Cdo 1863/2003
I. V případech, v nichž právní úprava stanoví vznik pracovního poměru
jmenováním,
kogentní povaha zákoníku práce vylučuje založení pracovního poměru pracovní smlouvou;
v jiných než
v zákonem vymezených případech nelze jmenováním pracovní poměr platně založit.
II. Pro posouzení, zda se jedná o vedoucího zaměstnance není podstatné,
jakým způsobem
je jeho funkce (pracovní místo) formálně označena či jaké je v rámci zaměstnavatele
její postavení
ve vztahu k jiným funkcím (pracovním místům), nýbrž rozhodující je pouze to, zda
podle právního
předpisu nebo vnitřního organizačního předpisu upravujícího organizační strukturu
zaměstnavatele
jsou tomuto zaměstnanci podřízeni jiní zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné
pokyny; při
splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže
pracovní
místa, která jsou mu právního předpisu nebo vnitřního organizačního předpisu podřízena,
fakticky
(ještě) nejsou obsazena.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce Ing. J.
R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. L. a.s., zastoupenému advokátem,
o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v
Lounech pod sp. zn. 10 C 1064/99, o dovolání
žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 2003 č.j.
9 Co 369/2002-109, takto:
Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2.
května 2002 č.j.
10 C 1064/99-95 se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu
v Lounech k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Dopisem ze dne 27.5.1999 žalovaný sdělil žalobci, že „ve vazbě na jeho odvolání
z funkce
ředitele nákupu ke dni 31.5.1999, a protože organizace nemá možnost jej dále zaměstnávat,
je dán
podle § 65 odst. 3
výpovědní
důvod“; ž
21 Cdo 2676/2003
Následky předčasného okamžitého zrušení pracovního poměru se zaměstnancem pro
zaměstnavatele
Okolnost, že zaměstnavatel přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru ještě
dříve, než nabude přiměřené jistoty o tom, že se zaměstnanec skutečně dopustil porušení pracovní
kázně v intenzitě, která umožňuje tento způsob ukončení pracovního poměru (tj. předtím, než se ve
smyslu ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce dozví o důvodu k tomuto opatření), nezpůsobuje bez dalšího
neplatnost takového úkonu; má za následek pouze to, že dodatečně mohou vyjít najevo skutečnosti,
které použití takovéhoto způsobu skončení pracovního poměru neumožňují, a zaměstnavatel tak riskuje
neúspěch v případném řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci
žalobce D. L., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. R., s.r.o., zastoupené advokátem, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 216.270,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 273/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2003, č.j. 47 Co 232/2002-149, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
19.947,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2. 11. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší
pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že při předávání
zboží některým zákazníkům opakovaně neuváděl do dodacího listu skutečné množství pozinkovaného
zboží, čímž mohl způsobit žalované škodu dosahující až 1,7 mil. Kč.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo
určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalované ze dne 2. 11. 1998 je neplatné, a
21 Cdo 1815/2003
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých – odmítnutí tzv. dílové
teorie
Při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých v pracovněprávních vztazích nelze
vycházet ze žádné z variant tzv. dílové teorie, spočívající na mechanickém rozdělování výdělku
zemřelého, resp. součtu výdělků, na určité díly.
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně M. J., zastoupené advokátkou, proti žalované S. L., a.s., za účasti K. p., a.s., jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 724/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. března 2003 č.j. 36 Co 526/2002-191,
takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nákladů na její výživu
za dobu od 15.4.1999 do 31.8.2002 částku 273.740,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 189.300,- Kč
od 1.12.2001 do 31.8.2002 a "dalším zákonným úrokem“ z částky 273.740,- Kč od 1.9.2002 do zaplacení
a aby jí z tohoto důvodu platila od 1.9.2002 částku 9.380,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila tím, že
její manžel J. J. jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 15.4.1999 pracovní úraz, na jehož následky
téhož dne zemřel. Protože za odškodnění pracovního úrazu "přinejmenším zčásti“ odpovídá žalovaná,
náleží žalobkyni jako pozůstalé manželce ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 zák. práce náhrada
nákladů na její výživu ve výši odpovídající "rozdílu mezi tím, co by měla mít k dispozici“ (tj.
¾ součtu průměrného výdělku zemřelého ve výši 15.056,- Kč a jejího průměrného výdělku ve
výši 11.000,- Kč, respektive po 30.6.2001 jejího starobního důchodu ve výši 7.559,- Kč), "a tím, co
skutečně v jednotlivých
Zavinění jako předpoklad odpovědnosti zaměstnance za škodu podle
ustanovení
§ 172 zák.
práce
21 Cdo 1059/2003
Zavinění lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému
jednání, které
je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Zavinění ve formě úmyslu
(úmyslné
zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl
škodu způsobit
(úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ,
že ji
způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní
zavinění) je
dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal,
že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu
může způsobit,
ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost
nevědomá).
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce Města R.,
zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené advokátkou, o 388.004,-
Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 579/2001, o
dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 č.j. 23 Co 473/2002-166,
takto:
Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek
okresního soudu
tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 194.341,- Kč s příslušenstvím, se zamítá;
ve výroku,
kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení další
částky
146.663,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek krajského
soudu zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 388.004,- Kč s 8% úrokem z částky
107.879,- Kč od
31. 7. 2000 do zaplacení, z částky 41.663,- Kč od 12. 9. 2000 do zaplacení, z částky
86.462,- Kč od
31. 10. 2000 do zaplacení, z částky 22.000,- Kč od 13. 11. 2000 do
Č. 10
Jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele v úmyslu, aby jiného
zaměstnance
přiměl k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, tohoto zaměstnance ujistí,
že může bez obav,
že přijde o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, požádat o přiznání starobního důchodu
(mimořádného
starobního důchodu), ačkoliv musel vědět (při vynaložení náležité péče, kterou lze
po něm rozumně
požadovat, musel zjistit), že přiznáním starobního důchodu nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku
zaniká a že jeho ujištění je nepravdivé, porušil tím svou právní povinnost v rámci
plnění úkolů
zaměstnavatele. Zaměstnavatel odpovídá za škodu, která tím zaměstnanci vznikla.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2004, sp. zn. 21
Cdo
1769/2003)
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
mu žalovaná
zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1998 do 31.3.2002 částku
296 897 Kč a aby
mu od 1.4.2002 do 28.2.2005 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5178
Kč. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že při výkonu zaměstnání u žalované utrpěl dne 21.10.1968
pracovní úraz, na
jehož odškodnění mu žalovaná řádně vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku až do 31.12.1997,
kdy
pracovní poměr účastníků skončil dohodou z důvodů uvedených v ustanovení
§ 46
odst. 1 písm. c)
zák. práce a zároveň byl žalobci na jeho žádost přiznán předčasný starobní důchod.
Žalovaná však
výplatu náhrady zastavila v rozporu s ústní dohodou účastníků ze dne 1.12.1997, podle
které žalobce
přijal nabídku k odchodu do předčasného starobního důchodu za podmínky, že mu žalovaná
bude i nadále
vyplácet odpovědnostní rentu - náhradu za ztrátu na výdělku tak, aby mu zůstal zachován
dosavadní
měsíční příjem "11 845 Kč čistého". Za právní důvod uplatněného nároku žalobce považoval
především
zmíněnou ústní dohodu účastníků; podpůrně jej lze podle jeho názoru odvodit i ze
závazku k náhradě
škody podle ustanovení §
187 odst. 1, 2 zák. práce (žalovaná svým jednáním porušila
čl. 29 odst.
Odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce
po skončení
pracovního poměru
21 Cdo 1852/2003
Jestliže v důsledku zaviněného porušení povinností vyplývajících z pracovního
poměru
zaměstnancem začala zaměstnavateli vznikat škoda, okolnost, že pracovní poměr mezi
zaměstnancem a
zaměstnavatelem skončil, sama o sobě neznamená, že došlo k přetržení příčinné souvislosti
mezi
zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou; věc je třeba i nadále
posuzovat podle
hledisek ustanovení §
172 zák.
práce o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobce B. S.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o 94.500,-
Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o 6.918,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 155/97, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu
v Plzni ze dne 17. prosince 2002, č.j. 13 Co 874/2001-191, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku ohledně částky 9.373,60
Kč s
příslušenstvím a výroku o odmítnutí odvolání žalovaného) se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný zaplatil
94.500,- Kč s 21% úrokem od 1.10. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím,
že žalovaný byl
původně jeho zaměstnancem se zařazením „řidič – dealer“, jehož pracovní poměr skončil
okamžitým
zrušením pracovního poměru ke dni 23. 5. 1996 pro neomluvené absence. Při ukončení
pracovního poměru
byl zjištěn „inventurní rozdíl“ ve výši 14.833,30 Kč (na úhradu škody bylo započteno
2.882,- Kč jako
přeplatek mzdy, proto z tohoto důvodu požaduje 11.951,30 Kč) a navíc, tím, že žalovaný
přestal
bezdůvodně pracovat a jeho vozidlo zůstalo neobsazeno, vznikla žalobci škoda ve výši
82.549,- Kč,
spočívající ve ztrátě na zisku
Prokurista a pracovněprávní vztahy
(§ 14 obch. zák.,
§ 1 odst. 1 zák. práce)
21 Cdo 1269/2003
Jde-li o prokuru, není vztah mezi prokuristou a podnikatelem vztahem
pracovněprávním.
Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou společnosti s ručením omezeným nebrání
tomu, aby
navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, není-li jeho
náplní výkon
činnosti prokuristy.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobkyně Ing. H.
W., zastoupené advokátkou, proti žalované S. - E., spol. s r. o., zastoupené advokátkou,
o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 81.767,- Kč s příslušenstvím,
vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C
283/98 a
26 C 291/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2002, č.j. 35
Co
335/2002-212, ve znění usnesení ze dne 18. února 2003, č.j.
35 Co 335/2002-225, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 1. 9. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s okamžitou
účinností
pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 1998“.
Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 3. 8. 1998 „naprosto svévolně, neoprávněně
a v hrubém
rozporu se zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54.652,- Kč pro své
vlastní potřeby“.
Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku
(§ 14 odst. 1 obch. z.),
ale právě
naopak jeho zájmy - a to nejenom finanční - hrubě poškozuje.
Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28. 9. 1998 (vedenou u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp.
zn. 26 C 283/98 a změněnou v řízení před
soudem prvního
stupně) a žalobou ze dne 1. 10. 1998 (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn.
26 C 291/98), aby bylo určeno, že okamžité
zrušení
pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné a aby jí žalovaná
z
Mzda.
Náhrada mzdy.
Přidělování práce zaměstnanci.
Spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru
I. Zaměstnavatel, který z důvodu rozvázání pracovního poměru přestal
zaměstnanci
přidělovat práci, umožní zaměstnanci ve smyslu ustanovení
§ 61 odst.
1 věty druhé
zák. práce pokračovat v práci, jestliže mu ještě za trvání sporu o neplatnost rozvázání
pracovního
poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené
vůli), že mu znovu
bude v souladu s pracovní smlouvou až do skončení sporu o platnost rozvázání pracovního
poměru
přidělovat práci (tj. práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy),
a jestliže
tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní.
II. Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení
nebo
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení
§ 61 odst.
2 zák. práce,
jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v
místě sjednaném
pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu
považovat za
rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance),
nebo v místě,
které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro
výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance,
který do
vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které
lze z hlediska
daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon
práce (například v
jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci,
která odpovídá
druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu
práce rovnocenná,
anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný
druh práce, a
jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával)
obdržet. Ke
snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle
Úprava pracovní doby.
Vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele
Pro posouzení vážnosti provozních důvodů ve smyslu ustanovení
156 odst.
2 zák. práce
je rozhodující zejména vyhodnocení, jaký (jak významný) by představovala zásah do
provozu
zaměstnavatele skutečnost, že by zaměstnankyni byla povolena požadovaná kratší pracovní
doba nebo
jiná vhodná úprava pracovní doby, ve srovnání ze stavem, kdy pracuje (by pracovala)
po stanovenou
týdenní pracovní dobu. Pouze v případě, že by tím byl znemožněn, narušen nebo vážně
ohrožen řádný
provoz (plnění úkolů nebo činnosti) zaměstnavatele, lze dovodit, že vyhovění žádosti
zaměstnankyně
pečující o dítě mladší 15 let nebo těhotné zaměstnankyně o kratší pracovní dobu nebo
jinou vhodnou
úpravu pracovní doby brání vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 6. 1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle
§ 53 zákoníku
práce okamžitě
zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně po
skončení mateřské
dovolené dne 20. 5. 1998 nenastoupila do zaměstnání, ačkoliv jí žalovaný sdělil,
že jí z provozních
důvodů nemůže poskytnout neplacené volno, o které žádala, a vyzval ji k nástupu do
práce. Ke dni 25.
6. 1998 dosáhly "neomluvené absence" žalobkyně počtu 27 pracovních dnů.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je
neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že z důvodu péče o své dvě děti ve věku
3 a 4 let požádala
žalovaného "o zařazování na služby noční, sobotní a nedělní", během nichž mohl péči
o děti zajistit
její manžel. Žalovaný však v rozporu s ustanovením
§ 156
odst. 2 zákoníku
práce její žádosti nevyhověl. Protože se žalobkyni nepodařilo zajistit péči o děti
po dobu ranních a
celodenních služeb, oznámila žalovanému dopisem ze dne 18. 5. 1998, že nebude moci
od 20. 5. 1998
nastoupit do zaměstnání, a do práce také k uvedenému datu nenastoupila. Okamžité
zrušení pracovního
poměru považuje žalobkyně za neplatný pr
Pracovní poměr.
Výpověď z pracovního poměru.
Nadbytečnost zaměstnance
Rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem
bude nadále
zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu,
a že proto tímto
zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků
zrušeno, je dán
důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení
§ 46
odst. 1 písm. c)
zák. práce, ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu
jeho
činnosti.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 18. 12. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního
poměru
podle ustanovení §
46
odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "vedení a.
s. J. m." rozhodlo
v rámci racionalizačních opatření zrušit žalobkyní zastávanou funkci "referenta BOZ
a PO, která
nadále bude zajišťována smluvně". Žalovaná nemůže nabídnout žalobkyni jinou práci,
neboť "v rámci
akciové společnosti nemá pro žalobkyni jiné vhodné místo, na které by ji mohla po
dohodě
převést".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované nebylo vydáno organizační opatření,
na základě kterého
by jí mohla být dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku
práce, a že žalovaná vůči ní nesplnila "nabídkovou povinnost" podle ustanovení §
46 odst. 2 zákoníku
práce.
Žalovaná namítala, že její představenstvo na svém zasedání dne 14. 10. 1998 rozhodlo
o zrušení
pracovního místa referenta bezpečnosti práce a požární ochrany, které zastávala žalobkyně,
a že v
rámci tohoto racionalizačního opatření, sledujícího mimo jiné úsporu mzdových prostředků,
byla dne
30. 11. 1998 uzavřena smlouva s F. K. o poskytování služeb v oboru požární ochrany
a bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci. Protože se žalobkyně stala pro žalovanou nadbytečnou a
protože žalovaná
neměla pro žalobkyni "žádné jiné volné a vhodné pracovní mís
Ej 433/2003
Správní trestání a pravomoc soudu
k § 60a zákoníku práce, ve znění zákona č. 74/1994 Sb. a č. 155/2000 Sb.*)
k § 8, § 9 a § 12 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 272/1992 Sb., č. 84/1993 Sb., č. 39/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 160/1995 Sb. a č. 167/1999 Sb.**)
Nevyplacení odstupného podle § 60a zákoníku práce je porušením pracovněprávních předpisů. Pokud úřad práce uloží za takové jednání pokutu podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, neřeší vydáním takového rozhodnutí spor z pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, o němž by příslušelo rozhodovat soudu v občanském soudním řízení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, čj. 7 A 94/2001-49)
Věc: Společnost s ručením omezeným B. v B. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o pokutu podle předpisů o zaměstnanosti.
Úřad práce ve Znojmě uložil žalobci 13. 10. 2000 podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, pokutu 50 000 Kč za porušení § 60a zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 21. 5. 2001 žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
Žalobce v obsáhlé žalobě namítl mimo jiné, že úřad práce nebyl věcně příslušný k rozhodování, neboť podle § 207 zákoníku práce je pro spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o nároky z pracovněprávního vztahu příslušný soud. Dle názoru žalobce se v daném případě nejedná o porušení pracovněprávních předpisů, jak tvrdí žalovaný, ale o otázku výkladu právní normy; úřad práce si proto měl vyžádat stanovisko soudu a správní řízení po dobu soudního řízení přerušit.
Vrchní soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, řízení o ní nedokončil do 31. 12. 2002; o žalobě proto rozhodoval Nejvyšší sprá
Obnovení původního pracovního poměru po odvolání z funkce
21 Cdo 581/2003
Byl-li z funkce, která se obsazuje jmenováním, odvolán zaměstnanec,
který již u
stejného zaměstnavatele byl v pracovním poměru před jmenováním do funkce, původní
pracovní poměr se
neobnovuje.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobkyně Ing. J.
R., zastoupené advokátkou, proti žalované Š. j., příspěvkové organizaci, zastoupené
advokátem, o
164.997,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn.
8 C 97/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince
2002, č.j. 19
Co 400/2001-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy 164.997,-
Kč s 26%
úrokem z částky 3.096,- Kč od 1.3.1998, z částky 3.643,- Kč od 1.4.1998, z částky
4.855,- Kč od
1.5.1998, z částky 5.731,- Kč od 1.6.1998, z částky 6.658,- Kč od 1.7.1998, z částky
4720,- Kč od
1.8.1998, s 23% úrokem z částky 13.782,- Kč od 1.9.1998, z částky 12.584,- Kč od
1.10.1998, s 20%
úrokem z částky 13.183,- Kč od 1.11.1998, z částky 13.183,- Kč od 1.12.1998, s 15%
úrokem z částky
17.524,- Kč od 1.1.1999, z částky 13.783,- Kč od 1.2. 1999, z částky 13.407,- Kč
od 1.3.1999, s 12%
úrokem z částky 12.768,- Kč od 1.4.1999, z částky 14.684,- Kč od 1.5.1999 a z částky
11.394,- Kč od
1.6.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že pracovala nejprve u právního
předchůdce
žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 1963 jako vedoucí školní jídelny
a ode dne 1. 1.
1994 se stejným zařazením u žalované. V měsíci březnu 1998 jí byla dána výpověď z
pracovního poměru,
která byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 2. 1999, č.j. 8
C 142/98-26,
prohlášena za neplatnou. Protože v důsledku neplatné výpovědi nemohla pracovat, požaduje
náhradu
mzdy.
Odvolání z funkce.
Výpověď z pracovního poměru.
Nadbytečnost zaměstnance
Zaměstnavatel může rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí
podle fikce
nadbytečnosti [§
46
odst. 1 písm. c) zák. práce], danou v souladu s
§ 65 odst.
3 zák. práce,
kdykoli po doručení rozhodnutí o odvolání z funkce taková výpověď ale nemůže vést
ke skončení
pracovního poměru dříve než v den, v němž nastává účinnost odvolání z funkce.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 5. 6. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že jej odvolává z funkce
020-obchodní
ředitel akciové společnosti V. a že "výkon funkce končí dnem 7. 6. 2000".
Dopisem ze dne 6. 6. 2000 sdělila žalovaná žalobci, že mu dává výpověď z pracovního
poměru podle
ustanovení §
46 odst. 1
písm. c) zák. práce "ve vazbě na ustanovení
§ 65 odst.
3 zák. práce" z
důvodu nadbytečnosti, neboť na základě odvolání z funkce ze dne 5. 6. 2000 skončí
dnem 7. 6. 2000
výkon funkce obchodního ředitele žalované, kterou dosud zastával, a žalovaná nemá
pro něj práci
odpovídající jeho kvalifikaci ani jinou vhodnou práci.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu
odůvodňoval zejména tím, že odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí a že žalovaná
měla v době
výpovědi možnost jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci nebo
alespoň na jinou pro něj vhodnou práci. Žádné z uvedených volných míst mu však nenabídla.
Okresní soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2001, čj. 40 C 58/2000-91, žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce tím,
že "odsunul"
aktuální přehled volných pracovních míst, aniž se k němu vyjádřil, dal bez jakýchkoliv
pochybností
najevo, že nabízená volná pracovní místa odmítá, a že tak byly po jeho odvolání z
funkce splněny
podmínky pro dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalobce krajský soud usnesením ze dne 24. 1. 2002, čj. 16 Co 379/2001-123,
rozsudek
soudu první
Okamžité zrušení pracovního poměru.
Porušení pracovní kázně.
Šetření jiného orgánu
Stalo-li se jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní
kázně, v
průběhu lhůty jednoho měsíce počítané ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o porušení
pracovní
kázně zaměstnancem, předmětem šetření jiného orgánu, může zaměstnavatel okamžitě
zrušit pracovní
poměr se zaměstnancem ještě do jednoho měsíce, kdy se dověděl o výsledku tohoto šetření,
nejpozději
však do jednoho roku ode dne, kdy k porušení pracovní kázně došlo to platí i tehdy,
kdyby tímto
šetřením nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti, než které mu byly dosud známy.
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 10. 1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení
§ 53
odst. 1 písm. b)
zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval
v tom, že žalobce
dne 24. 8. 1999 neoprávněně podepsal 8 telefonních přihlášek "cizím jménem za účastníka
P. R." a že
"obdobně padělal" i podpis majitele nemovitosti F. V. na souhlasu s provedením potřebných
úprav.
Tímto jednáním žalobce podle názoru žalovaného "ohrozil důležitý zájem zaměstnavatele",
neboť
"tiskopis přihlášky a prohlášení majitele jsou důležitým dokladem pro doložení účastnictví
telefonní
stanice, účtování poplatků a podkladem pro jednání jak s účastníkem, tak i případně
s dalšími
úřady".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru
je neplatné.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že sice podepsal telefonní přihlášky za P. R. a za
majitele
nemovitosti F. V., avšak učinil to za situace, kdy P. R. již jiné telefonní přihlášky
podepsal a
žalobce je jen "přepsal" na jiný tiskopis, vydaný v rámci akce G., kterou byli zaměstnanci
žalovaného motivováni k získání nových zájemců o zřízení telefonních stanic odměnou
ve výši 300 Kč
za každého nového zájemce žalobce, který P. R. získal jako nového zájemce o zřízení
telefonních
stanic, se obával, že by mu jinak přislíbená odměna nebyla vyplacena. Žalobce má
za to,