Mgr. Michaela Dostálová

Ačkoliv je společné vzdělávání tématem, o němž se v posledních letech velmi intenzivně mluví, je stále opředeno mnoha mýty či nejasnostmi. Ve školních kabinetech, třídách i domácnostech tak mohou panovat obavy z inkluze dětí s potřebou podpůrných opatření, a přitom se takovým dítětem může během školní docházky stát v podstatě kterékoliv. Stačí málo – rozvod, stěhování, vada řeči, pomalejší chápání nebo naopak nadprůměrná inteligence či nadání. Ve všech těchto případech by měla být dítěti nabídnuta pomoc. Pomoc nesoucí název společné (inkluzivní) vzdělávání. Konzultantka z Centra podpory školám v oblasti společného vzdělávání v Olomouci Irena Balaban Cakirpaloglu má k tomuto tématu hodně co říci. A nejen proto, že se této problematice léta věnuje jako odbornice. V jejích 16 letech jí i její sestře zabalili rodiče kufry a všichni se přestěhovali z Makedonie do České republiky. Irena se tak ze dne na den stala inkludovaným žákem cizincem.

Na vychovatele i rodiče se valí ze všech stran nabídka nepřeberného množství hraček. Útočí na ně z televizní reklamy, poštovní schránky je denně vítají hromádkou letáčků a hračkářství praskají ve švech... Jak tedy poznat, která hra či hračka bude ta pravá a udělá dětem největší radost? Odpověď je překvapivě jednoduchá - největším přínosem je pro děti hračka, která je o kousek posune, naučí něčemu novému. Například tvořivosti či logickému myšlení, hračka, která pomůže s jemnou motorikou, vyjadřováním či představivostí.