prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc.

Dovolím si reagovat jen na část textu V. Krčála (Řízení školy 4/2021), který se týká standardu. Jinak totiž není nač reagovat, neboť většina textu jen obecně popisuje procesy vydávání stanovisek MŠMT jako regulačního orgánu ke studijním programům učitelství.

Dovolte mi vyprávět příběh o tom, jak se „rychle“ a „snadno“ daří realizovat inovace v českém školství. Tento poučný příběh se týká přípravy budoucích učitelů, jejíž pojetí i výstup je v posledních letech předmětem poměrně silné kritiky. A to nejen ze strany škol – ředitelů i učitelů, ale i vzdělávací politiky. V rámci prací na Strategii 2030+ bylo realizováno rozsáhlé šetření Delphi 2019, které označilo pregraduální přípravu učitelů za jeden z pěti nejpalčivějších problémů českého školství.

V návaznosti na reflexi současného stavu přípravy budoucích učitelů a jejích rezerv (uveřejněnou v minulém čísle) naznačím alespoň ve zkratce základní principy potřebných změn. Podle mého názoru by mělo jít o změnu komplexní a do značné míry radikální. V čem ji vidím? Především ve změně paradigmatu přípravy učitelů, v obratu (s jistou nadsázkou „koperníkovském“) v nahlížení na smysl, klíčové cíle, jádrový obsah i strategie výuky studentů učitelství. Východiskem nového paradigmatu je pojetí učitelství jako pomáhající profese, apelující na zásadní změny role učitele.

Na obě otázky uvedené v titulku odpovídám ano a vysvětlím, proč považuji současný stav za alarmující. Zatímco ve vyspělých zemích je v posledních desetiletích kvalita učitelů v centru pozornosti vzdělávací politiky a vytváření příznivých podmínek pro učitelskou profesi, pro co nejkvalitnější přípravu budoucích učitelů a podporu jejich celoživotního profesního rozvoje jednou z jejích priorit, Česká republika v této oblasti zcela zaspala. Dlouhodobě neřešené problémy vyústily v krizi učitelské profese, jejíž řešení je složité a rozhodně nebude rychlé.