Jiří Zajíc

V závěrečném roce projektu Klíče pro život (řešil systémové uchopení neformálního vzdělávání v naší zemi) vznikla soutěž Brána k druhým. Jejím smyslem bylo poukázat na to, že děti a mladí lidé, pokud mají dobrou podporu od dospělých, jsou schopní účinně pomáhat svému okolí a někdy i daleko mimo něj. A inspirovat další party, aby se o něco takového taky pokusily.

Již třikrát jsme vám nabídli rozhovory s předními českými studenty a studentkami, kteří vyhrávají republikové olympiády a jiné soutěže pro mladé vědce, případně vozí ze zahraničních soutěží a setkání medaile či jiná ocenění. Dnes vás seznámíme se dvěma dámami, které již sice lavice základních a středních škol opustily, ale vědě se nadále věnují.

Ve třetím dílu našeho miniseriálu o nadaných studentkách a studentech, kteří úspěšně reprezentují Českou republiku na různých mezinárodních soutěžních i nesoutěžních akcích a získávají přední ocenění v rámci soutěží vnitrostátních, vám tentokrát opět představíme dva z nich. Oba bourají určité zavedené stereotypy, které v přírodovědných oborech přisuzují větší šance chlapcům, zatímco v humanitních a jazykových děvčatům.

Česká republika patří k nadprůměrně úspěšným zemím, pokud se jedná o výsledky středoškolských studentů na různých mezinárodních odborných soutěžích.

Děti se zvláštními vzdělávacími potřebami. Zpravidla se člověku vybaví dítě, které špatně vidí, slyší, je na vozíčku nebo je jeho inteligence podprůměrná. Zkrátka žáci nebo studenti s nějakou formou postižení. Proto se také vlna odporu vůči tzv. společnému vzdělávání soustřeďuje na to, jak tyhle handicapované děti budou ty „normální“ zdržovat. A přece se tímhle označením myslí i děvčata a chlapci v jistém smyslu na opačném konci spektra „postižení“ - ti, kteří jsou zvlášť nadaní či talentovaní.