Monika Tannenbergerová

Není mnoho témat, která za poslední roky vzbudila v rezortu školství tolik vášní jako téma inkluze a inkluzivního vzdělávání (tyto dva pojmy budu v článku používat synonymně a budu se dnes zabývat pouze úrovní základního školství). Některé laické, ale bohužel i odborné debaty jsou však stále opředeny polopravdami a fámami, které kolem inkluze panují.

Za devatero horami a devatero řekami bude jednou jedno království...

K pojmenování čtyř částí školní inkluze jsme dospěli po několikaleté analýze teoretických východisek (právní, ekonomická, filozofická a pedagogická), již existujících evaluačních nástrojů, ohniskových skupin provedených s různými cílovými skupinami a nakonec jsme vycházeli ze zkušeností, které nám poskytl projekt Férová škola, díky němuž získáváme již řadu let bohaté poznatky o fungování inkluzivně orientovaných základních školách v České republice i v zahraničí.

Princip inkluze předpokládá, že běžné školy by měly vzdělávat všechny děti bez ohledu na jejich fyzické, intelektuální, emocionální, sociální, jazykové nebo jiné podmínky. Běžné školy s inkluzivní orientací jsou nejefektivnějšími prostředky pro potlačení diskriminujících postojů, pro vznik vstřícných komunit a vytváření zdravé společnosti (The Salamanca Statement, 1994, Art. 2).

Budeme-li chtít porozumět principům inkluze/inkluzivního vzdělávání a pochopit je, je pouze otázkou času, kdy narazíme na problém diagnostiky. Zejména funkce diagnostiky ve školském systému se totiž z nástroje selekce, který představuje v současné situaci, přesouvá k mechanismu podpory. Tento fakt je jedním z největších rozdílů mezi integrativně-selektivním školstvím, které je v ČR nyní, a školským systémem inkluzivním.

Charakteristiky inkluzivního vzdělávání, se kterými se u laické, ale bohužel i u odborné veřejnosti setkáváme, a následné pojmenování cílových skupin, kterých se týká, jsou často zkreslené. Inkluze je zjednodušována na začleňování minoritních skupin, nebo chceme-li jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami. Ti jsou ve světle oněch myšlenek v podstatě „pozitivně diskriminováni“, nebo lépe řečeno, stát se zde snaží uplatňovat tzv. afirmativní opatření.1) Na následujících řádcích se pokusíme nejen tato zjednodušující vysvětlení uvést na pravou míru.