Mgr. Bc. Lucie Valentová

Žijeme v době, kdy hodnota stále přibývajících a rychle se měnících informací nevzrůstá, ale naopak klesá. Najít to, co je podstatné a do určité míry pravdivé, není snadné a vytvořit si čas na přemýšlení (natož fantazírování) je stále těžší.        

Dostavují-li se pochyby o smyslu zavádění inkluze v ZUŠ, je to přirozené a není to k odsuzování sebe ani druhých, ale ani samotné inkluze.

Českou veřejností stále, a to nejen tou pedagogickou, ale i politickou a společenskou, „hýbe“ téma inkluze. Ozývají se hlasy pro a proti, které se podle svého nejlepšího svědomí, ale také (ne)vědomí, k tématu vyjadřují.

Také jste slyšeli onu nosnou a oblíbenou větu, že ZUŠky jsou školy „výběrové“? A co to vlastně znamená, když je škola „výběrová“? V čem spočívá její výběrovost a nemá v sobě právě ona výběrovost i skrytá rizika, o kterých možná na první pohled ani nevíme?

Nedávno se vyjádřil prezident Zeman k problematice inkluze: „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba.“ Tato slova nestačí jen odmítnout, je třeba vysvětlit i proč.

Pracujeme-li se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, je třeba si uvědomit, a možná právě u nich o to více, že děti nevzděláváme pro tuto chvíli, pro tento okamžik, ale proto, aby jednou v dospělosti mohly vést kvalitní život. Škola by měla být především přípravou na další život, nikoliv konečným cílem vzdělávání a výchovy, jak tomu občas bývá.