Běžné denní rituály opouštíme po nečekaných „nakopnutích“ osudu v naší bezprostřední blízkosti či v záplavě překvapivých informací z médií. A přiznám se, že zachovat si potřebný nadhled začíná být pro mne v poslední době docela obtížné.
Útěky do krajiny hudby
Mgr. et PhDr.
Petr
Hanousek
ředitel ZUŠ Vladislava Vančury, Háj ve Slezsku
Ještě že se mohu uchýlit ke knížkám. Před nějakou dobou jsem měl možnost psát recenze na nově vydané publikace o hudbě pro měsíčník Talent. Nedávno jsem shledal, že některé z tenkrát použitých citací mne stále oslovují, dovolím si je tedy nabídnout k zamyšlení i vám, milí čtenáři Speciálu pro ZUŠ.
Velmi širokým teoretickým záběrem (otázkami vkusu, znakovosti hudby, krásna) mne nadchl Ivan Poledňák v práci
Hudba jako problém estetiky
(Karolinum, 2006). Navíc mně bylo sympatické, že si autor dokázal udělat legraci z totalitních snah o jediný správný výklad pokrokovosti v obsahu díla, i to, že nepřestal zdůrazňovat jedinečnost každého vnímatele:
„...vynášet jednoznačné hodnotící soudy bývá ošidné a může (zejména z nějakého časového odstupu) vyvolat nejenom nechápavé kroucení hlavou, ale někdy přímo způsobit i ostudu.“
Snad to budeme mít na paměti, až budeme debatovat o klasifikaci žáků nebo je bodovat v soutěžích.Stále slýcháme, že při interpretaci skladby by se hudebník měl dobrat k její podstatě. Rovněž posluchač, který touží mít ze slyšeného díla skutečný zážitek, by měl jít skladbě naproti cestou hudební analýzy. Obliba vzdělávacích pořadů (Bernstein, Neumann, Hurník) jako by potvrzovala, že tuto myšlenku veřejnost bez výhrad přijala. Ale jak má být ta analýza hluboká? Nestačí muzikantovi či posluchačům vrozená intuice?
Pojednání o různých pohledech na hudební strukturu přinesla
Hudební analýza
Miloše Honse (Togga, 2010). Autor si v jedné z kapitol vzal na pomoc slova Bohuslava Martinů:
„Chtěl bych, abychom se vyhnuli sestavování celku z částic, jak se to nyní děje v rozborech. Celý postup je právě opačný, musíme jít od celku k částicím. Nebezpečí rozboru je v tom, že se nám ztratí dílo pro detaily nebo jeho části. Říkáme struktura, když sledujeme, jak je dílo složeno, a ne proč je tak složeno.“
Ale ruku na srdce, máme vůbec šanci dozvědět se, proč zvolil skladatel zrovna ten a ne jiný způsob vyjádření, proč se nám to následně líbí, či nelíbí? V knížce se definitivních odpovědí nedobereme, nicméně bylo pro mne tenkrát zajímavé pročítat odstavce o strukturálních kombinacích soudobých autorů (pokud nás ovšem někteří svým dodatečným výkladem nemystifikovali, jak je zvykem třeba u našich politiků). A tak, i když víme, že Stravinskij a Janáček stáli svými komentáři vlastních tvůrčích postupů a postojů jakoby na opačném břehu umění (žádné emoce / nic než emoce), věřme, že poctivá snaha pochopit hudbu a celý tento svět má pro každého z nás skutečný význam.
Velkým potěšením pro mne proto bylo pročítání pedagogických textů Antonína Rejchy (Togga, 2009). Pražský rodák, Beethovenův přítel a později vyhledávaný pařížský pedagog dokázal téměř vizionářsky naznačit, kudy se bude hudba ubírat. Rejchovy teoretické spisy vznikaly v letech 1808–36 a v překladu Romana Dykasta byly publikovány česky vůbec poprvé! Rejcha napsal:
„Protože dobrá hudba zdokonaluje sluch a cit, je evidentní, že špatná hudba může působit zcela opačně.
Množství špatných hudebních kompozic, které se vydávají a jsou všude slyšet, natolik kazí obecenstvo, že již brzy nebude schopné rozeznat vynikající hudbu od té dobré, dobrou od průměrné a průměrnou od špatné.“
(Nevím, jestli bych si sám troufl posoudit, co je špatná hudba, ale hudební smog v restauracích a marketech je skutečně neúnosný.)
„Překvapuje mě, že neexistuje kultura a doktrína citu a že všechny naše školy mají ve svém základu pouze kulturu a doktrínu rozumu. Nejvíce ovšem udivuje to, že v našem století, kdy jsme se takříkajíc všeho letmo dotkli, prakticky nepřemýšlíme o možnosti výchovy citu... Zbavte umělce citu a zůstane z něj pouhý řemeslník. Připravte o cit hrdinu a stane se z něho pohroma lidstva... Cit je schopný se stejně jako rozum postupně zdokonalovat...
Musíme zřídit školy, na nichž se budou vyučovat metody pro trénování a zdokonalování citu
... jen tak budeme moci zabránit takovým nemocem, jakými jsou pověrčivost, fanatismus, pochybná sláva, netolerance, nenávist apod.“Ve čtyřech spisech zahrnutých do jednoho svazku (O hudbě jako ryze citovém umění, Pojednání o melodii, Pojednání o pokročilé hudební kompozici, Umění operního skladatele neboli úplný kurs vokální kompozice) Rejcha analyzuje ideální tvar hudebních myšlenek i pomocí notových příkladů. Přestože se soudobí autoři neomezují jen na umnou konstrukci melodie a harmonie, mělo by je určitě zajímat, zda je posluchač jejich dílem okouzlený či dojatý. Antický učenec Ephorus sice řekl, že:
„Hudba byla vynalezena k tomu, aby člověka klamala a obluzovala.“
Alexandre Dumas uštěpačně komentoval snobské hudební prostředí poznámkou: „Hudba je jediný rámus, za který musíme platit.“, ale já raději dávám za pravdu Shakespearovi:
„Člověk, jenž v sobě nemá hudby kus, jímž harmonie sladkých tónů nehne, je schopen zrady, úkladů i lupu.“
A na závěr ještě jednou přemýšlivý Antonín Rejcha:
„Bez citu se plazím po zemi a nejsem ničím jiným než servilním strojem přírody. S citem moje duše stoupá do nebes, přenáší mě od planety k planetě, od slunce k slunci, od nekonečna k nekonečnu, poskytuje mi kontakt s celým universem, přibližuje k božskému a přivádí stvořitele na mou stranu.“