Nesdílím pražádnou radost z toho, že na ZUŠ bude moci dítě dostat pětku

Paní učitelka mi vysvětlila, že všichni žáci, včetně těch nejmenších, jsou klasifikováni na stupni 1 až 4 a že syn nespolupracoval, musela mu hodně pomáhat a jestliže porovná řemeslné provedení s celou skupinou (podotýkám, že dětí nejméně o jeden rok starších), tak proto uvedené hodnocení. Synovi se tam líbilo a těší se na další hodinu, ale já mám pochybnosti a zvažuji, kdy začne být otrávený z horších známek i on.

O tom, že dítě bude chodit do ZUŠky, zpravidla rozhodují rodiče. Dítě má však v tomto případě přece jen větší rozhodovací pravomoci než v případě povinné školní docházky - může i odmítat, protože chce radši chodit na fotbal nebo na karate, vybírá si umělecký obor či konkrétní hudební nástroj. Jde tedy o situaci, když ještě více než v případě běžné školy musíme klást důraz na motivaci, povzbuzení zájmu, očekávání radosti, zážitek úspěchu...

Chodit dobrovolně někam, kam chodit nemusíme, kde nás to otravuje, kde hodnotí, jak se nám to nedaří a ještě nám to dávají patřičně najevo, bych pokládal za zvrácenost.

Je nepochybné, že začleněním do zákona i do sítě kdysi povýšily „lidušky“ na regulérní školu. S tím jsou spojené i nemalé formální povinnosti pro obě strany, tedy pro učitele i rodiče a žáky. Soudím, že základní umělecká škola nemá za svůj hlavní cíl vychovat ze školáků koncertní mistry, co se rovnají filharmonikům, profesionální herce na úrovni národních umělců nebo podobně špičkové zpěváky, tanečníky a malíře. Cílem je asi něco jiného. Jde o to, aby si děti osvojily určité životní postoje, základy hry na vybrané hudební nástroje, aby si utvořily kladnější vztah k hudbě, nebály se malovat, zpívat, hrát divadlo a byly schopny srozumitelně vyjádřit své myšlenky. A to vše tvořivě a s radostí. Že pro část z nich představuje ZUŠka první krok k zářivé umělecké kariéře, by na tomto pohledu nemělo nic měnit.

Má-li tedy ZUŠ přispět ke kultivaci dětí, rozvoji jejich potencialit a k hodnotné náplni dobrovolně zvoleného času, nemůže být jejím hlavním cílem výkon! To mimochodem vytýkáme i běžné základní škole, ve které je snad přece jenom toto zaměření více pochopitelné. I žáci ZUŠ by měli doma pilně cvičit, tedy plnit domácí úkoly, měli by s pomocí rodičů překonávat občasnou nechuť z cvičení. Určitě by měli být ve škole i hodnoceni, ovšem toto hodnocení by mělo být jednoznačně formativní.

V našem případě to znamená, že učitel ukazuje dítěti i rodičům cestu, kudy se vydat, co dělat, jak to dělat lépe, jakým nejvhodnějším způsobem a jak odstraňovat případné nedostatky. Základním kritériem úspěšnosti učitele v ZUŠ je, že se dítě v rámci svých možností snaží, že má ze své činnosti radost a že dělá dílčí pokroky. Sumativní hodnocení má rovněž své malé místo, podstatně víc je však určeno jako informace pro rodiče nebo jako podklad pro nejrůznější poměřování. Je pak věcí rodičů, aby vyhodnotili, zda si přejí, aby dítě pokračovalo třeba jen s minimálními výsledky, nebo raději zkusilo jinou oblast. Vlastně jsem přesvědčený, že v jistém smyslu se v ZUŠce vůbec k neúspěchu nemůže dojít. Právě učitelé na ZUŠ by měli vnímat citlivěji než učitelé v běžné škole, že hodnocení známkami se pomalu přežívá a jeho přínos pro učení je minimální. Nesdílím pražádnou radost z toho, že i ZUŠka se připravuje v aktualizované verzi své vyhlášky mít pětistupňovou klasifikační stupnici.

Soudím, že v ZUŠ působí profesionálové, kteří třeba v těžké konkurenci neměli štěstí v sólové dráze, samotné umění pro ně není k plnému uživení, ale nejsou zhrzení, přijímají, že předat druhému umění hrát na hudební nástroj, naučit ho vyjádřit své pocity malováním, je rovněž docela povznášející činnost. Přitom vůbec nemusí jít u dítěte o mimořádný talent nebo nadání. Naopak u většiny dětí tomu tak není a návštěva ZUŠ je pro ně z počátku odrazem přání rodičů. Sami učitelé si proto umějí velmi dobře představit, co v takové situaci znamená pro dítě neúspěch a že naopak pozitivní motivace je nejvhodnější pedagogická i lidská cesta.

I učitelé na ZUŠ by měli brát v potaz poznatky vývojové psychologie. Dítě se učí přijímat neúspěch a prohrávat velmi pozvolna. Opakující se nebo déledobější nezdary výrazně oslabují jeho ochotu pokračovat v činnosti. Úspěch není záležitostí dítěte, ale nás dospělých. Podobně jeho cílesměrná aktivita v předškolním období má své limity. A to jak časové, tak obsahové. Dítě je velmi netrpělivé, výsledky chce hned nebo je činnost přestává bavit. Soustředění na práci je velmi omezené. Prostým zráním dochází k vylepšování řady parametrů. Mezi pětiletým a sedmiletým dítětem je v některých parametrech neskutečně veliký rozdíl. Pro malé dítě je tedy zcela neadekvátní „spravedlivé“ a „objektivní“ hodnocení, kterým se někteří učitelé zaštiťují. A za nebetyčnou hloupost pro edukaci dětí pokládám zdůvodnění kritiky dítěte a špatných známek tím, že v dospělosti je konkurence těžká a že život se s nikým nemazlí.

Jako odpověď na otázku bych doporučoval požádat učitele, aby, když už musí známky dávat, tak aby je sděloval výlučně rodičům a dítěti vyjadřoval uznání za vše dobré, co se mu povedlo a co si přeje dále rozvíjet. Odmítám názor, že dvojka nebo dvě minus je pěkná známka. Zejména pro malé dítě je dobrá známka pouze jednička. Připustil bych „menší jedničku“, „nepodtrženou jedničku“ nebo ještě tak „jedna minus“, ale jinou známku v tomto věku ne.

Jestli je to pro učitele neakceptovatelné a je přesvědčený, že dítě je třeba „spravedlivě“ a „objektivně“ hodnotit, tedy i horšími známkami, tak bych syna stáhnul, rok počkal, až bude vyzrálejší. Školu bych požádal o vrácení úplaty za vzdělávání (určitě neúspěšně) se zdůvodněním, že porušuje školský zákon, kde je uvedeno, že u každého dítěte má škola zohledňovat jeho vzdělávací potřeby. Zkusil bych také hledat jiného učitele - ze zkušeností vím, že je mnoho učitelů, kteří při učení programově podporují radost dítěte a současně se radují s ním.