Nedávno jsem obdržela e-mail od jednoho kolegy ředitele s dotazem, zda mi může zavolat, protože se potřebuje poradit. Do školy se mu hlásí dva žáci, jeden trpí Downovým syndromem a chce hrát na klavír. Druhý je slepý a moc rád by se věnoval zpěvu.
Inkluze na ZUŠ - dlouhá cesta před námi
Bc.
Eva
Znojemská,
ředitelka ZUŠ Jaroslava Kvapila, Brno
Dotaz u mne vyvolal okamžitou reakci. Zamyslela jsem se nad otázkou, zda jsme skutečně připraveni takové děti do našich škol přijímat, při vědomí, že v médiích tolik propíraná inkluze se nás také týká. V inkluzivní škole se neoddělují děti se speciálními vzdělávacími potřebami od ostatních. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, mimořádně nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti.
Začít uplatňovat princip diferenciace a individualizace vzdělávacího procesu při organizaci výukových činností, pochopit problém s technikou učení, s porozuměním významu slov, s nedostatečnou jazykovou způsobilostí zapříčiněnou zdravotním hendikepem, pochopit problém s nepřesným vnímáním času nebo obtížným rozlišováním podstatného od podružného - to všechno jsou případy, o kterých se na veřejnosti už mluvilo, ale my (v základních uměleckých školách) jsme se s nimi doposud nesetkávali.
Tázajícímu se panu řediteli jsem obratem zatelefonovala a prosila o následující:
„Pane řediteli, nezlobte se, prosím, že vám radím, ale pokud nemáte ve svých řadách opravdu zkušeného učitele, na slovo vzatého odborníka, který již prošel ve své praxi alespoň ,přípravkou’ metodiky výuky pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a k tomu všemu je tento pedagog nesmírně empatický, je to osobnost, která je schopna hledat jinou cestu, je schopná se vzdělávat, je schopná objevovat neobjevené, je schopná se snažit porozumět jinakosti vnímání světa, prosím, nepřijímejte žadatele s tímto postižením do vaší školy. Snadno by se mohlo stát, že dítě neznalý učitel nepřiměřeným postojem nebo výchovným přehmatem přivede k jeho hlubokému zklamání nebo i k zániku jakékoliv chutě se v životě něco v budoucnu učit.“
Má odpověď byla možná poněkud přísná, ale to proto, že vím, o čem mluvím. Mám s tím totiž vlastní „maminkovské“ zkušenosti.V roli mámy jsem zažila mnohé výtky ohledně chování mého syna, který nebyl drzý, byl jenom od narození trochu jiný. Uvedu to na příkladu. Na gymnáziu bez vyzvání vystoupil z lavice, na tabuli smazal matematický vzorec, kterým paní učitelka vysvětlovala nové učivo, s poznámkou, že ostatní spolužáci nechápou její zbytečně komplikovaným způsobem přednášenou látku. Napsal vzorce (z jeho pohledu) v jednodušší verzi. Důsledek takovéhoto chování se dostavil okamžitě. Byla jsem pozvána na „kobereček“ k ředitelce školy vysvětlovat problém se synovým znevážením kreditu paní učitelky.
Když jsme doma následně řešili situaci (která mu mimo jiné přinesla důtku z chování), syn jenom lakonicky sdělil, že nemohl vydržet pohled na své spolužáky, kteří vůbec nerozuměli výkladu učiva, a proto musel nabídnout odlišný matematický postup a jiné řešení příkladu. Chtěl, aby jeho kamarádi neztráceli čas a novou látku pochopili rychleji.
V době dospívání jsme čekali na to, až náš syn z „podivného chování“ vyroste. Nebudu popisovat, kolikrát jsme v roli rodičů oscilovali mezi láskou, únavou, vztekem, zklamáním, nadějí, bezmocí a nepochopením situací, kterým jsme byli v průběhu let mnohokrát vystaveni. Pocity viny, selhání a vlastní nedokonalosti byly a (bohužel dodnes občas jsou) u nás na denním pořádku. Naše rodičovská role byla a je vystavena obrovskému tlaku od společnosti, protože žádné dítě se nenarodí a nekřičí do světa, že má Aspergerův syndrom. My jsme se to dozvěděli až v jeho 30 letech.
Do té doby jsme netušili, že existuje diagnóza, která se vyznačuje narušením v oblasti sociální interakce, komunikace a představivosti. U našeho syna se výrazně projevuje v tom, že není schopný reagovat flexibilně v různých sociálních situacích a bohužel se jedná o celoživotní hendikep. Syn je přesto nyní v závěrečné fázi studia medicíny, které měl ovšem přerušené na základě opakujících se problémů, kterým sám neuměl čelit. My, jako rodiče, jsme zase nemohli pochopit, proč se mu to nedaří zvládnout, když měl naměřené tak vysoké IQ.
Od prvního nástupu na akademickou půdu zatvrzele kritizoval školní systém, který ho učil jenom suchopárně memorovat fakta bez toho, aby jim porozuměl. Prohlašoval, že namísto strachu z formální autority by škola měla učit studenty chtít poznávat a rozvíjet schopnost pochopit souvislosti. Že učivo by mělo na sebe navazovat a studenti by měli své poznatky získávat empiricky. Dodnes od něj slýchám občasné rýpnutí do učitelských řad otázkou: „Kdepak asi zůstaly zásady velkého učitele národů? Proč Komenský nabádal při výuce aplikovat zásady názornosti, když na přednáškách memorují pouze teorie bez vizuálního přenosu, přičemž záznamy ověřených medicínských postupů se dají dnes promítat z nejlepších světových pracovišť?“
Jeho typickým životním postojem je neschopnost učit se věcem, kterým nerozumí. Nic na tom nemění ani vysoká škola, kde mnohokrát upozornil lektory na chybu v přednášce vyplývající ze základních fyzikálních zákonů. Někteří mu poděkovali za objevený přehmat (chybovat je lidské), ale u některých to neprošlo „bez ztráty květinky“. Nedbaje na naše výtky se nikdy neudržel v rovině tichého přehlédnutí. Je prostě od narození nastavený na jiný úhel pohledu a určitě nepatří ke studentům, o kterých psal Peter Gray ve své knize Svoboda učení:
„Učím již dlouhou dobu na výběrové univerzitě. Studenti ke mně přicházejí s vynikajícím průměrem známek ze střední školy, přitom o vystudovaných předmětech mnoho nevědí. Získali dobré známky díky bystrosti a motivaci dostat se do popředí standardními postupy. Přišli na způsob vedoucí k získání vysokých hodnocení a řídili se jím. Zjistili, jak dobře napsat testy, aniž by o daném předmětu příliš věděli. Naučili se udržet informace pouze do doby psaní testu a ve formě, jakou vyučující požadoval. Projevuje se to v každé zkratce, kterou se snaží jít kvůli získání dobré známky, a také vždy, když žádají o pomoc a říkají: ,Ale já tomu nepotřebuji rozumět, stačí mi pouze znát správnou odpověď.’“
Rodičovství je celoživotní zaměstnání na plný úvazek. Nikdo si neumí představit, jak je těžké žít s dítětem, které je typickým příkladem toho, že „matka příroda“ má smysl pro humor. V určité sféře se rozdá přespříliš, na druhé straně, aby to vyvážila, ubere tam, kde většina populace žádný problém nevnímá. V roli rodičů jsme stále hledali vinu na naší straně a vůbec jsme netušili, že problémy nezpůsobily špatně nastavené výchovné postupy, ale nám dlouho neznámá diagnóza.
„Přirozená (ne plošná) integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v základních školách již dávno funguje“
- to jsou slova paní ředitelky ZŠ, se kterou jsem nedávno absolvovala několikadenní vzdělávací pobyt. Diskutovali jsme o zkušenostech společného vzdělávání, protože paní ředitelka projevila pochopení pro začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami ve své škole, ještě před oficiálním spuštěním inkluze. Potvrdila mi teorii, že vše spočívá v osobnosti učitele, který se dítěti věnuje. Mnohdy ani odborník, který má vystudovaný obor pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, bez osobního daru lidské empatie nemůže dobře zvládat problémy, které s sebou nelehké situace přinášejí.Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami (a jejich rodiče) a my ředitelé a pedagogové nestojíme proti sobě, jsme na stejné straně barikády. Jistě chceme vyhovět těmto novým požadavkům, ale nedostatečná odborná připravenost našich učitelů, nedostatečné prostorové podmínky a prostředí nevyhovující novým potřebám jsou bariérou, která se nedá jen tak lehce přeskočit. Rodiče žáků, kteří o těchto skutečnostech nemají ani ponětí a kteří z médií znají pouze uváděnou informaci o zavedení inkluze, se právem začnou dožadovat absolvování vzdělávání svého dítěte i v našich školách. Dítě prokáže předpoklady pro vstup do ZUŠ a následná odpovědnost za rozhodnutí o přijetí takového žáka je už na naší straně. Pak je otázkou, zda jsme skutečně na toto dostatečně připraveni.
Jeden příklad z praxe. Před čtyřmi lety jsem do naší ZUŠ přijala dítě po mozkové obrně. Holčička, kterou přivedli rodiče do školy, mě svou otevřeností a bezprostředností chytla za srdce. Rodiče měli zájem zařadit dceru do zpěvu a na klavír. Naštěstí mám výhodu ve velké erudici mého pedagogického sboru. Anička již pár měsíců po nástupu do školy byla schopna zpívat v kruhu svých zdravých spolužáků, výrazně se jí zlepšila artikulace, pohybová stránka a výslovnost.
U piana s ní pracuje paní učitelka, která zároveň učí na konzervatoři metodiku hry na klavír. Byla jsem velmi mile překvapená reakcí uznávané učitelky, že byla ochotná se dívenky i přes její očividný hendikep ujmout. Sama však přiznala, že to pro ni byla velká výzva. Nedávno jsem se byla podívat v hodině klavíru, jak se Aničce daří pracovat (má postiženou rukou, která při nástupu do školy byla skoro bez pohybu) a byl to pro mne zázrak, když jsem viděla, jak je dívenka schopna hrát běžný klavírní repertoár.
Obě paní učitelky se staly pro žákyni anděly, kteří nad ní rozprostřeli svá křídla. Paní učitelky využívají diferencované učební plány a speciálně propracované metodické postupy výuky, dbají na jiné časové rozhraní tempa výuky, dodržují pravidlo jasnosti instrukcí, pravidlo vyšší míry tolerance a důslednosti v přístupu, a především úzce spolupracují s rodiči.
Většina z učitelů ZUŠ absolvovala vzdělávání na konzervatoři. V době minulé, bohužel ale ani v současnosti, se mezi odborné předměty nedostaly předměty cíleně zaměřené na specifikum dětí, které jsou jiné. Umělecké vzdělávání je dobře nastaveno na „běžné“, případně nadané děti. Učitelé ZUŠ ale postrádají specifické kompetence pro vzdělávání dětí se speciálními potřebami. Můžeme projevit vstřícnost k zařazení těchto dětí do výuky, můžeme projevit plnou ochotu pracovat s takto hendikepovanými dětmi, bohužel však
pro tuto náročnou práci zatím nemáme dostatečné vzdělání, dovednosti a schopnosti.
Z funkce ředitele školy vyplývá zásadní odpovědnost za zajištění školních služeb. Prvním krokem k začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami by proto mělo být
proškolování pedagogického sboru
, které by bylo schopno učitelům podstatně zlepšit jejich profesní dovednosti. Jedna přednáška to nenapraví. Cesta, kterou bychom se měli vydat, je systematické školení vedené opravdovými profesionály z oblasti vzdělávání.To je důvod, proč jsem se rozhodla na příští školní rok programově zařadit do dalšího vzdělávání svých pedagogických pracovníků školení s touto problematikou. Domnívám se, že to opravdu potřebujeme. Ty „jiné“ děti si to zaslouží stejně jako všechny ostatní.