Od roku 2011 řídí Českou filharmonii nový generální ředitel MgA. David Mareček, Ph.D., a zdá se, že mezi velkými plány, které má s naším prvním symfonickým tělesem, nechybí ani spolupráce s českými základními uměleckými školami.
Česká filharmonie plánuje dlouhodobou spolupráci se ZUŠ!
Jiří
Stárek
Jako manažerovi vrcholné kulturní instituce Vám umělecké vzdělávání není vzdálené. Studoval jste konzervatoř, Janáčkovu akademii múzických umění a jako pedagog působil na ZUŠ, gymnáziu i brněnské konzervatoři. Kde jsou podle Vás největší klady i slabiny uměleckého vzdělávání v ČR?
Díky široké síti základních uměleckých škol a návaznému vzdělávání na konzervatořích a akademiích máme jeden z nejlepších vzdělávacích systémů na světě. Naše umělecké školství stojí na pevných základech a tradici, kterou nám ve světě mohou závidět. Za jeho největší slabinu považuji úzkou specializaci. Hlavní důraz je kladen na sólovou hru na nástroj. Přitom klíčový je rozvoj sluchu, schopnost číst z listu, improvizovat, pohotovost v doprovodu a komorní hře. Nechci se teď dotknout řady skvělých učitelů, kteří všechny zmíněné složky rozvíjejí, ale našemu uměleckému školství jako celku důraz na hudební všestrannost a praxi citelně chybí.
Často se hovoří o vzájemné provázanosti škol uměleckého zaměření (ZUŠ, konzervatoře, vysoké školy uměleckého směru). Je to ale často postaveno na iniciativě a zaujetí konkrétních pedagogů, než že by to bylo skutečně nějak legislativně propojeno. Není to tak, že umělecké vzdělávání a kultura obecně zůstávají kvalitní i tak trochu „navzdory“ stále se měnícím koncepcím a stále se střídajícím ministrům?
Jsem už několik let takřka mimo obor, takže těžko kvalifikovaně odpovědět. Ale myslím, že máte v podstatě pravdu. Když jsem v předchozí otázce chválil náš vzdělávací systém, měl bych také říci, že jeho výhod téměř nevyužíváme. Je smutné sledovat, že v Asii, která pochopila význam uměleckého vzdělání, vzniká jedna hudební škola za druhou a u nás téměř bez boje vyklízíme pozice a ještě se dohadujeme o tom, že kultura je zbytečný luxus. Jsem přesvědčen, že v dohledné době přijde čas, kdy politici pochopí, že vzdělání je nejdůležitější investicí do budoucnosti státu. Pak může dojít i k legislativnímu provázání jednotlivých stupňů uměleckého školství. Hrozí nám však, že než se to stane, budou některé jeho složky nenávratně poškozeny snahou ušetřit peníze za každou cenu.
Ve světě je poměrně běžné, že významná umělecká tělesa (ale i jednotlivé osobnosti) podporují a propagují primární vzdělávání. Je to důkazem toho, že si z dlouhodobého pohledu uvědomují důležitost pěstování základny aktivních i pasivních konzumentů umění. Co je pro Vás v tomto směru v zahraničí inspirativní a jaké má plány v této oblasti Česká filharmonie?
Zahraničních inspirací máme hodně, v Americe, Evropě i Asii. Česká filharmonie musí v oblasti edukací dohánět velký skluz, ale věříme, že se nám to za pár let podaří. Loni jsme založili orchestrální akademii, která vzdělává vynikající studenty vysokých škol v orchestrální hře. Přibyly koncerty pro rodiče s dětmi, pořady pro teenagery a dokonce vzdělávací koncerty pro dospělé. Podílí se na nich herci Pavel Liška, Jan Budař, Marek Eben a režisérka Alice Nellis. Na konec letošního roku vypisujeme přehrávku pro mladé české hudebníky do 16 a do 21 let. Ti nejlepší z nich si zahrají s Českou filharmonií pod vedením Jiřího Bělohlávka v lednu 2014 v Rudolfinu. Na červen připravujeme velký projekt společně se základními uměleckými školami, do něhož by se měly zapojit orchestry, které působí při ZUŠ v celé republice.
Můžete konkretizovat, jak by takové společné vystoupení žáků ZUŠ a ČF mohlo vypadat a co si od této akce slibujete?
Červnový projekt bude pouze začátkem dlouhodobé spolupráce mezi ZUŠ a Českou filharmonií. Chtěli bychom na koncertě pod širým nebem nejdříve představit jednotlivé orchestry ZUŠ a nakonec je spojit s hráči České filharmonie a členy naší orchestrální akademie v jednom velkém orchestru. Měla by to být určitá forma happeningu, společný zážitek při muzicírování pro děti, naše hudebníky i posluchače. Na něj bychom chtěli navázat v dalším školním roce pravidelnou spoluprací se ZUŠ, která by na konci roku byla vždy završena společným koncertem.
Základní umělecké školy jsou vzdělávacími institucemi, které sice ze zákona neposkytují stupeň vzdělání, ale bez kterých si lze jen obtížně představit prosperitu dalších navazujících škol uměleckého zaměření. Jedním z vrcholů uplatnění žáků hudebního oboru je jistě i členství v České filharmonii. Nezapomínají někdy kolegové „na vrcholu“, že i o ně se na začátku starali nenápadní a trpěliví učitelé někde na ZUŠ?
To je spíš otázka na každého hudebníka. Ale myslím, že na to nezapomínají. Řada našich hráčů má svoje děti na ZUŠ, protože jim chtějí poskytnout stejně dobrý hudební základ, jaký dostali sami. Mnoho našich hudebníků učí na střední či vysoké škole a jsou tím pádem přirozeně v kontaktu s učiteli na všech stupních. Nemám pro to žádný konkrétní důkaz, ale mám dojem, že filharmonici si velmi dobře uvědomují, odkud vyšli. Pro naše vzdělávací aktivity, které jdou většinou nad rámec jejich pracovních povinností, nemáme nikdy problém najít mezi hráči dostatečný počet zájemců.
Rakouský spisovatel Alexander Roda Roda kdysi prohlásil, že největší kletba umělce spočívá v tom, že je po celý život posuzován lidmi, kteří mají daleko méně fantazie, vkusu a citu než on. Měl byste nějaké doporučení či vzkaz pro odpovědné představitele z oblasti vzdělávání, umění a kultury?
Spíš bych zkusil ten citát otočit. Na jedné straně nekompetentní úředníci, politici, cenzoři a často i málo vzdělaní kritici. Na straně druhé ovšem osvícení panovníci, mecenáši, vzdělaní nadšenci. Raději než vzkaz bych vyjádřil přání, aby těch druhých bylo co nejvíce. Na nás je, abychom takové lidi ve státní a obecní správě našli a dokázali je nadchnout pro hudební vzdělávání. Lidé bez vkusu a fantazie pak budou o hodně méně slyšet.
Děkuji za rozhovor. Jiří Stárek