Bezpečnost ve školách může být i nebezpečná!

S pochopením a bez sebemenšího zlehčování smutné události se ale chci zamyslet nad něčím jiným - nad reakcí, kterou tato nešťastná událost vyvolala. Mnoho dní plnila žďárská tragédie hlavní zprávy všech zpravodajství a rozhovory s plačícími spolužáky rozstřikovaly emoce do všech stran.

Netrvalo dlouho a objevil se požadavek, aby byla nalezena skutečná „systémová příčina“, proč se smutná příhoda musela stát. Pouze nějaká vyšinutá žena, nedávno propuštěná z psychiatrické léčebny, nebyla pro média tou pravou odpovědí, která by jim udržela reportáž ve vysílání v „prime time“ několik dní.

A podobně jako se občas média - trochu šakalím způsobem - chopí své příležitosti, tak i politici ucítili, že je zde příležitost vyhovět spravedlivě rozhořčeným emocím veřejnosti a vedle kladení květin k pomníčku nebohého chlapce přispěchali i se slibem zaručených opatření. Premiér se vyjádřil, že „došlo k systémovému selhání institucí...“, rezignoval ředitel psychiatrické nemocnice, odkud byla žena propuštěna, a ministr školství vyslal armádu kontrolorů ČŠI, aby odhalila další nezabezpečené školy, do kterých mohou nedoléčené ženy pronikat.

Hovořil jsem s jedním inspektorem, který prováděl na školách tato zjišťování a s těžko potlačitelnou jiskrou v očích mi popisoval, jak školy záměrně navštěvuje v době přestávky, kdy se lze vmísit do chaosu na chodbách a poté nepozorovaně proniknout až ke třídám, kde jej sice často odhalí nějaká učitelka nebo přímo ředitel, ale on pak vítězoslavně zvolá:

Musel jsem panu inspektorovi přitakat, že je skutečně něco v nepořádku (nemyslel jsem ovšem to, co měl na mysli on). Jen jsem si v duchu představil trochu absurdní a zároveň smutný obrázek, jak se ve 21. století pracovník školní inspekce nepozorovaně plíží v dlouhém černém kabátě po chodbách školy, pohotově uskakuje za sloupy před všímavými zaměstnanci, aby pak nespatřen vítězoslavně rozrazil dveře ředitelny, rozevřel svůj černý plášť s připnutými věrohodně vypadajícími maketami výbušnin, které „nafasoval“ na ústředí ČŠI, a zvolal:

Dost ale žertování u tak smutné události. Základní otázkou je, zda vůbec lze školu zajistit tak, aby se podobné události nemohly opakovat. Jako zodpovědný ředitel, maximálně dbající o bezpečnost a zdraví žáků i svých zaměstnanců, s plnou vážností prohlašuji, že to možné není. Myslím, že si to uvědomil i pan ministr, když v dopise, přímo reagujícím na události ve Žďáru, použil slova: Je prostě jasné, že nastavení ochrany proti vyšinutým jedincům, kteří se rozhodli terorizovat druhé, musí být maximální, ale nikdy nebude zcela možné. Co ale možné je, aby se školy na základě nejrůznějších směrnic a bezpečnostních standardů postupně proměnily do podoby jakýchsi nápravných zařízení či věznic s lehkou ostrahou (ovšem jen v otočeném gardu).

Známý celostní a rehabilitační lékař MUDr. Jan Hnízdil pokládá na začátku vyšetření svým pacientům vždy jednoduchou otázku: Stejně tak mne zajímá odpověď na otázku, zda represivní opatření, ke kterým MŠMT (po žďárském případu) nyní přistupuje, má školy pouze „léčit“, nebo je opravdu „uzdravit“. Podle mého názoru půjde pouze o další „léčení“ a podávání nejrůznějších, mediálně vstřebatelných „prášků“, u kterých budou ředitelé škol předstírat, že je poctivě polykají, a MŠMT se bude tvářit, že zabírají. Ony ale zabírat nebudou. Ve skutečnosti jen budeme zažívat běžné, poklidné období mezi tímto případem a případem jiným, jehož podobu dnes neumíme odhadnout, ale která prostě nemůže nepřijít (a až to přijde, budeme, jako každoročně v zimě silničáři, zaskočeni). Bohužel jisté procento vyšinutých individuí nebo nepředvídatelného zkratovitého jednání jednotlivců je podle sociologického rozvrstvení ve společnosti samozřejmostí a bylo to tak vždy, co je lidstvo lidstvem. To, co je ale pro život celé společnosti více nebezpečné, jsou

Školy by samozřejmě měly být bezpečným místem, kde dětem ani pedagogům nehrozí bezprostřední nebezpečí, ale myslet si, že problém nebezpečných elementů lze vyřešit uzavíráním škol, zaváděním čipů, najímáním profesionálních bezpečnostních ostrah a vrátných či instalováním kamer na každém schodišti, (což si asi nemyslí to množství firem, které bezprostředně po vyjádření politiků, že je třeba se podívat na bezpečnost ve školách, zaplavily naše emaily nejrůznějšími nabídkami). Aktuální teroristický čin v Paříži jasně ukazuje, že žádné, i sebelepší zabezpečení, nemůže neštěstí zabránit. A jedinou správnou reakcí (viz Paříž nedávných dnů) je přestat se bát, nepodléhat populistickým návodům na 100% ochranu a chovat se tak, aby nás teror a násilí, ať už má jakoukoliv podobu,

Velmi dobře to pochopili i Norové, kteří se před časem museli vyrovnat s vyšinutým pravicovým extremistou Breivikem. Aby demonstrovali, že se po jeho činu nenechají zlomit, odmítli veškeré návrhy na zpřísnění bezpečnostního dohledu a kamerového zabezpečení ve městech a místo toho se v počtu více jak 40 tisíc lidí shromáždili na náměstí v Oslu, nedaleko soudu, kde právě probíhal s Breivikem proces, a To je myslím přístup, který skutečně „uzdravuje“ a jen nepředstírá, že problém „léčí“.

Školy nejsou jen budovy, ve kterých se shromažďují žáci a učitelé. V mnoha menších městech a obcích jsou to ze své podstaty jakási společensko-kulturní centra vzájemného potkávání, komunikace a otevřenosti. V případě našich škol (ZUŠ) si dovedu jen obtížně představit, jak lze zabezpečit např. koncertní sály při žákovských vystoupeních, jak kontrolovat rodiče doprovázející své pětileté ratolesti na PHV nebo jak uhlídat před násilníkem šatnu po divadelním představení. Zkrátka to možné není a je otázkou, zda by právě pro základní umělecké školy neměl platit trochu upravený režim bezpečnostního standardu, který bude ČŠI chodit kontrolovat a který je jistě užitečný u jiných typů škol (v některých evropských zemích se bezpečnostní normy liší podle druhu školy).

Vím, že takovýto požadavek vyslovuji v nejméně vhodnou dobu, kdy jsou emoce vychýleny spíše ke zpřísnění represivních opatření. Mám ale pocit, že právě při vychýlení emocí dostává občas obyčejný zdravý selský rozum pořádně na frak.