Jaký je rozdíl mezi venčením psa a družinou? Skoro žádný, snad jen ten, že vychovatelka ve školní družině nemůže použít obojek. Bohužel, chtělo by se říci. Snažit se zkrotit hlučné stvoření plné energie a mít jen omezené možnosti zabránit kolizi je nemírně namáhavé. Jedná se o takový ženský adrenalinový sport.
Rukověť zpovědnice aneb Jak na rodiče?
Mgr.
Dita
Fuchsová,
lektorka a poradkyně v oblasti komunikace, držitelka titulu „Mluvčí roku 2007“
Práci vychovatelky ve školní družině nelze dělat bez nezbytné náklonnosti k dětem, i když bývají hlučné, nedisciplinované, a hlavně hlučné (ano, vím, že se opakuji, to je jeden z řečnických triků). Vychovatelkám ve školní družině na jejich práci může oprávněně vadit špatné ohodnocení, ale na druhou stranu je práce s menšími dětmi specifická a mnohé užitečné pro mezilidskou komunikaci se naučí právě od dětí.
Vychovatelka ve školní družině jako zpovědník i mistryně komunikace
Pozná, že se něco děje, aniž dítě promluví. Nekáže shora, když mluví s dítětem, dřepne si nebo sedne k němu, aby jejich oči byly v jedné rovině. Tuší, co znamená, když klučík či dívenka uhýbají očima. Pochopitelně to uhádne i u dospělých, i k nám směrem dolů zalétne pohled, když se rozvzpomínáme, jdeme zpět v čase a chceme se ubezpečit o „pevné půdě pod nohama“. Naopak vzhůru hledíme ve chvílích, kdy hledáme inspiraci, toužíme dohlédnout za obzor a také si tak trochu možná i vymýšlet. Vychovatelka ve školní družině se podobně jako máma a nemluvně umí dorozumět s dítětem i ve chvíli, kdy ono mlčí či nevydává žádný artikulovaný zvuk. Má tedy schopnost „číst“ v neverbální komunikaci. Umí rozpoznat falešné tóny v hlase dítěte, což jsou základy znalosti paraverbální stránky naší mluvy. Vše je výhodou v běžné mezilidské komunikaci.
Vychovatelky ve školní družině patří u dětí k tomu příjemnějšímu, co škola nabízí. Dohlíží na čas, který děti stráví se spolužáky mimo školní lavice. Z vlastní zkušenosti vím, že občas fungují vychovatelky ve školní družině jako důvěrnice, děti se jim svěřují s tím, co provedly ve škole, s naivní důvěrou, že to tajemství paní vychovatelka ve školní družině neřekne mámě ani paní učitelce. Ty nejlepší vychovatelky ve školní družině mají přirozenou autoritu, a zatímco učitelce pomáhá jeden „dráb“ v podobě zvonění na hodinu („a teď bude klid“) a žákovské knížky („váš Pepík zlobí“), vychovatelka ve školní družině ty hodiny strávené se skupinou dětí v lehce „freestyle modu“ musí ustát a nezbláznit se. A do toho mít ještě energii bavit se i s dospělými.
Jak na rodiče?
Práce vychovatelky ve školní družině znamená i komunikaci s kolegy, zřizovatelem a denně s rodiči. Nebývají vždy pozitivně naladění a plní pochval směrem k vaší práci. Když máte problematického rodiče, s nímž je těžké vyjít, nenechejte se jím rozhodit. Pokud máte jistotu, že se ke svému dítěti chová dobře a ostatním dětem neškodí, je všechno ostatní nedůležité. Může s vámi mluvit povýšeně, může se mračit, může být afektovaný či jakkoli protivný, vám to musí být jedno. I když vám to dá práci, nalezněte na něm nebo na ní (zajímavé, že zatímco „rodičem“ rozumí náš jazyk muže i ženu, „rodička“ je jen žena) cokoli pozitivního. Ať už to jsou hezké oči, nápadité kabelky, či pravidelné rituály, které jsou spojeny s vyzvedáváním či předáváním dítěte. S tímto pozitivním atributem si rodiče spojte a dejte mu tuto „indiánskou“ přezdívku. Klidně k této hře pusťte i děti. Žádný „ten, který neumí pozdravit“ ani „ta, která nosí špinavé boty“. Ale vymyslete společně jména pro dospěláky, jako „ten, který si rád v autě zpívá“ nebo „ta, která plete hezké čepice“.
A jak je možné dopředu nastavit pravidla dialogu s rodičem tak, abychom jej (ten rozhovor) měli pod kontrolou? Vymyslete si dotaz, na který rodič nemůže odpovědět jinak než kladně. Třeba: Záleží vám na výchově/budoucnosti/zdraví dětí? Bude se zdráhat odpovědět jinak než kladně, i když ta otázka připomíná líbivý slogan z předvolebních plakátů. Silnější je tedy dotaz v jednotném čísle „Záleží vám na výchově/budoucnosti/zdraví vašeho dítěte?“ Těžko na něj neodpoví ANO. Pokud se zeptáte „Záleží vám na výchově/budoucnosti/zdraví Aničky?“, bude kývat hlavou dřív, než větu dořeknete. A když zkusíte „Taky vám záleží na výchově/budoucnosti/zdraví Aničky?“, máte ho (nebo ji) ve své moci.
Máme tedy zásady pro přesvědčení jakkoli „prudícího“ (nejen) rodiče:
1)
Na úvod rozhovoru se co nejvíce ptejte a i v průběhu rozhovoru se snažte co nejčastěji převzít roli toho, kdo se ptá. Ptát se je jednodušší a rytmus otázek a odpovědí dává rozhovoru řád.
2)
Situaci vždy vyličte jako výhodnou pro dítě, pro potomka rodiče, s nímž mluvíte.
3)
Pronesené jméno dítěte mívá silnější účinky než jen sousloví „vaše dítě“. A taky doporučuji co nejdříve zjistit, jak dítě chce, abyste mu říkali. Ne každý Jan chce být Jeník, a ne každé Janičce se líbí Jana.
4)
Oslovení rodiče či prarodiče jeho jménem někdy také dokáže divy. Co byste zvolili na závěr rozhovoru: „Děkuji vám za váš čas“ nebo „Děkuji vám, pane Nováku, za možnost si s vámi o Aničce popovídat“. Druhá verze je méně formální a i díky konkrétním jménům se probojujete hlouběji do nitra (hlavy i srdce) partnera v diskusi.
5)
Zamyslete se nad zájmeny, která používáte. „Vaše Anička dnes zlobila“ asi rodiče o trochu více rozčílí než pouhé „Anička dnes zlobila“. Ale zase v pozitivním smyslu doporučuji přivlastňovací zájmeno použít: „Vaše Anička je pohybově nadaná“ v mnohém rodiči vzbudí přesvědčení, že to je pochopitelně po něm, protože je to „jeho Anička“. Také pozor na používání ukazovacích zájmen („v této škole se zdraví“), nedosáhnete takového účinku, jako když použijete tvary „náš“ („v naší škole zdravíme“). A asi mi dáte za pravdu, že slovesa v činném rodu znějí lépe než v trpném.
6)
Dotazy typu „Taky vám záleží... Taky se vám daří... apod.“ navozují předpoklad, že vy už jste něco zvládli a teď je řada na tom druhém, což on musí přece pochopit. Lze to aplikovat i na nepříjemné kolegyně v práci či v jakékoli mezilidské komunikaci, což trénujeme na mých komunikačních školeních. Takové otázky jsou lehce manipulativní, beru. Ale funguje to.
Také máte podobnou zkušenost?