Zatracená čeština!

Je ta „zatracená“ čeština tak složitá, že se nedá naučit a je ji třeba zjednodušit, aby chudáci děti nenosily domů tak špatné známky a celé rodiny z toho nebyly frustrované? Jak je možné, že my jsme to docela zvládali? Může za to vysedávání u televize, počítačů a herních konzolí? Je to tím, že děti údajně méně čtou? Ruku na srdce, je chyba v dětech?

Zabývám se touto problematikou již od 80. let minulého století, zprvu jako učitel českého jazyka, později jako spoluautor řady učebnic českého jazyka pro základní školy a víceletá gymnázia, výukových programů, ale i jako redaktor učebnic pro děti s poruchami učení. Velmi často děti doučuji. Tedy upřímně řečeno - spíše napravuji chyby současného vzdělávacího systému. Když za mnou rodiče s dětmi přijdou s prosbou o doučování, na první pohled se zdá, že jejich dítko soustavně nedává ve škole pozor, je pomalé nebo méně bystré. Aby to nějak napravili, „zpestřují“ mu odpoledne, večery, někdy každou volnou chvilku nekonečným procvičováním třeba i pěti až deseti cvičeními denně, nezřídka s posvěcením samotné školy. A ejhle, ono to pořád nejde! Dovedu si představit tu „úžasnou“ rodinnou pohodu! Příkazy, zákazy, vyhrožování, citové vydírání.

Obyčejně vyjde na povrch, že dítě ve skutečnosti není zvyklé pozorně si přečíst zadání, neví si rady, jak zadané úkoly řešit. Neví, co se po něm vlastně chce, a útržky naučených poznatků přede mnou skládá ve stylu pokus -omyl. Když mě dál nepustí tohle tlačítko, pustí mě jiné... Ačkoli fungování počítačů je na algoritmech založeno, jejich neuvědomělé užívání děti k příliš nevede. Spíš je utvrzuje v metodě pokus - omyl.

Jak je možné, že dítě neví, že musí při řešení úkolu absolvovat v myšlenkách něco, co bych pro lepší představu přirovnal k cestě s křižovatkami, kde musí na každé zvolit správný směr, aby se dostalo do zamýšleného cíle? V reálné situaci českého jazyka jde o to udělat (seriace), abych napsal slovo, větu bez chyby. Místo toho mají děti před sebou jen jakési bezvýchodné bludiště často fungující jako psychické mučidlo. V České republice, ale i na Slovensku jde dnes o masový jev. Pokud dítě trefí do školy, musí přeci zvládnout i tohle!

I když boj se systémovými záležitostmi bývá obvykle obtížný a často marný, věci, na kterých nám opravdu záleží, dokážeme změnit sami. A tím je zcela určitě Náprava může být překvapivě jednoduchá. Stačí se jen hlouběji zamyslet nad efektivitou svého počínání. Pokud nám žáci nedokážou vlastními slovy plynule popsat, jak ke správnému výsledku došli, je chyba na naší straně a měli bychom své vyučovací postupy změnit. Žádná školská reforma ani přepisování RVP to za nás neudělá. A nebude nás to stát ani mimořádné finanční prostředky, jen zpočátku čas a trpělivost.

Podstatu vidím v soustředění svého úsilí na to, aby se děti naučily postupovat v algoritmických krocích. Tyto kroky si jistě dovedeme každý stanovit sám. (např. jak se rozhodujeme, když máme napsat i/y v koncovce podstatného jména), vytvoříme dětem grafickou předlohu cesty, vybereme, vymyslíme vhodné soubory cvičení a dáme jim k dispozici. Od samého začátku necháme dítě pracovat s přehledy vzorů, to si je pak s oporou o zrak snadněji zapamatuje. Je dobré zapojit i pohyb - vyžadujeme po dítěti, aby rukou ukázalo správnou cestu a dospělo až ke správnému výsledku. Některá cvičení rozstříháme na slova, kterými dítě po „cestách“ posunuje. Nepohybuje se tedy od začátku po abstraktní cestě, ale na základě konkrétní názorné cesty si utváří svou vlastní a samo v ní nachází zkratky a zjednodušení.

Protože jsou myšlenkové postupy abstraktní, a tudíž neviditelné, kontrolujeme děti tak, že je necháme nebo ji do něj mohou kreslit tužkou. Nutíme je popisovat slovy, co právě dělají.To platí i pro práci s počítačem. Vždy musíme s dítětem alespoň na začátku u počítače sedět a nutit ho říkat, co právě dělá a co tím sleduje. Jen tak získáme kontrolu nad tím, že jeho učení je uvědomělé. Ponecháme-li to na něm samotném, bude mít tendenci Za chyby ho zpočátku nekritizujeme, ale snažíme se zjistit, kde a proč se jich dopouští.

Většinou děti nevědí, jaký ve skutečnosti právě řeší, nevědí, proč ho řeší, a nevědí, jak mají postupovat. K tomu se přidává i skutečnost, že dnešní děti překvapivě často Nemá cenu učit se donekonečna vzory podstatných jmen, když dítě neumí určit pád a neuvědomuje si, po jaké souhlásce, v jakém slovním druhu nebo části slova má i/y doplnit. Není potřeba být přísný, daleko účinnější je důslednost!

Pokud si uvědomujete časovou náročnost a záludnosti takovéto přípravy, zkuste použít naši připravovanou řadu učebnic pro 1. stupeň, která má tyto kroky zřetelně graficky odlišené a najdete v ní i mnoho materiálu na rozstříhání, putování po cestách a nalepování. Od samého začátku jsme mysleli i na to, aby stránky nebyly graficky přetíženy a barvy byly využity i didakticky. Učebnice jsou souběžně jako aplikace pro tablet, kterou si můžete stahovat v AppStore pod názvem Zatracená čeština. Vycházet začaly v roce 2014 a informace o nich získáte na www.tobias-ucebnice.cz.