Smysl života a školní edukace

Když vědecká psychologie vezme taková tvrzení vážně a začlení do svého zkoumání problematiku smyslu a účelu života, která do té doby byla letitou doménou filozofů, umělců či filozofujících psychologů, může to vzbudit shovívavý úsměv. Jak se chce tato disciplína zmocnit složitého fenoménu, který patří k základním otázkám člověka a na který se celá staletí nedaří nalézt obecně přijatelnou odpověď. A když se seznámíme se sice vynalézavými, leč velmi jednoduchými experimenty, které jsou v této oblasti prováděny, může být úsměv ještě výraznější. Přesto pevně věřím, že dříve či později psychologické poznatky z této oblasti fakticky obohatí náš všední život i edukační praxi.

Jakákoli psychologická vlastnost, o které se domníváme, že hraje roli v adaptaci člověka, musí reagovat na měnící se podmínky prostředí. Platí to tedy i pro smysl života. Smysl života je obvykle zkoumán jako probanda. Výsledky rozmanitých výzkumů ukazují, že subjektivní výpovědi o smyslu života jsou spojeny s vyšší kvalitou života (speciálně věk dožití, subjektivní zdravotní stav, snížená úmrtnost). Význam života predikuje pomalejší úbytek kognitivních sil, snížené riziko Alzheimerovy nemoci, suicidálních představ atd. Ti, kteří vypovídají o tom, že jejich život je smysluplný, častěji využívají adaptivní kopingové strategie, jsou lépe adaptováni na požadavky práce, zároveň jsou i sociálně přitažlivější.

Existují tři oblasti, ve kterých jsou zkoumány vztahy ke smyslu života. Jedna oblast se týká sociálního začlenění, pozitivního emočního vyladění, pravidelností či řádu v životě.

Na univerzitním pracovišti v Toledu pověsili vždy jednomu členu týmu na dveře pracovny rudé „O“ (ostrakismus), což znamenalo, že tento jeden den s ním nikdo nesměl promluvit, navazovat oční kontakt ani jiným způsobem komunikovat. Přestože šlo jen východisko pro následná experimentální zkoumání, všem členům týmu byla tato situace velmi nepříjemná (Azar, 2009).

Ukazuje se, že i nepatrné zkušenosti, které zesilují (např. čtení vtipů), mohou pozitivně podpořit hodnocení smyslu života. Kauzální vztahy jdou oběma směry, tedy nejen od smyslu života k pozitivním emocím, ale i naopak.

Pokusné osoby sledovaly 16 fotografií stromů v jaro, léto, podzim, zima, druhá skupina viděla stejné stromy v náhodném pořadí. První skupina vykazovala vyšší hodnoty smyslu života.

Uvedená zkoumání se týkají dospělých. A můžeme z nich vyvodit lepší porozumění dětem a jejich vzdělání, či dokonce bezprostřední opatření pro edukační praxi? Koneckonců Zatímco dospělý se k této otázce dokáže nějak vyjádřit a odpoví i na přímou otázku, pro dítě je reflexe vlastního života nesmírně náročná. Přesto však není důvod domnívat se, že se dítě až tak dramaticky liší od dospělého. Zejména malé dítě nemívá se životem nejmenší problém, pokud jsou alespoň minimálně zajištěny jeho základní potřeby. Přirozeně si ho osvojuje a věří, že budoucnost bude dobrá, že zvládne všechno stejně, jako to dokážou ti úžasní dospělí.

Když sledujeme výzkumnou scénu, tak v souvislosti se smyslem života nacházíme výzkumy, které ukazují na značně nepříznivé následky vyloučení ze skupiny (práce Baumeistera, viz např. Baumeister, Twenge, Nuss, 2002). patří k velmi náročným životním situacím. Že bychom neznali děti, které jsou ve škole na okraji, které nikam nepatří, nejsou vybírány do skupin, stojí o přestávce samotné? I učitel přispívá k vytváření nepříznivého obrázku o konkrétním dítěti. Jen někteří učitelé se programově snaží posilovat vztahy mezi dětmi ve třídě.

Již jsem zmiňoval výzkumy spojené s působením Nemusíme z nich dělat žádné dramatické závěry, nicméně rozvoji dětí nepříznivé naladění učitelů nijak neprospívá. Život sám nám nabízí pravidelnost, opakování. Dítě si zvyká na tento , i když se z něho snaží vymanit a nabízí nám někdy svůj vlastní. Což může vyplývat z dosavadních výzkumů pro školní praxi.

Nemusíme se tvářit, že jde o zcela nové objevy. Spíš jde o podporu letitých názorů praktiků. Když Matějček s Langmeierem koncipovali psychické potřeby dítěte, tak vycházeli z reflexe toho, co viděli ve své praxi.