Psychické důsledky týrání, zneužívání a zanedbávání dětí

Syndrom CAN (z angl. Child Abuse and Neglect) označuje příznaky, které jsou důsledkem týrání, zneužívání a zanedbávání. Podle Dunovského a kol. (1995) jde o syndrom se značně různorodými projevy co do příčin a mechanismů i do charakteru, závažnosti a dopadu na život dítěte.

Téma týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je emocionálně velmi nabité. Tyto případy v nás obvykle vyvolávají celou řadu emocí - od lítosti, smutku až po vztek na pachatele či pocit bezmoci nebo strachu zasáhnout. Může pro nás být obtížné konfrontovat se s tím, čím si některé děti musely projít. Abychom se vyhnuli vnitřnímu konfliktu, můžeme mít tendenci tento problém vytěsňovat nebo si myslet, že v našem okolí k ničemu takovému nedochází. Počet týraných a zanedbávaných dětí je však vyšší, než jsme obvykle ochotni připustit.

Řada studií (Škodáček, 2003; Pavlátová, 2010) uvádí, že v České republice trpí syndromem CAN 1-2 % dětské populace, tedy asi 20 000-40 000 dětí. Z tohoto pohledu může být zajímavé uvědomit si, že syndromem CAN trpí 1-2 děti ze 100. Představíte-li si, s kolika dětmi jste se během své praxe setkali, můžete dostat obrázek o tom, kolik z nich zřejmě trpělo syndromem CAN.

Přesnější určení počtu ohrožených dětí je velmi obtížné, jelikož větší část případů není nikdy zachycena a velmi se liší i statistiky jednotlivých institucí, jako jsou Policie ČR, orgánů sociálně-právní ochrany dětí, zdravotnických zařízení, specializovaných pracovišť a dalších. Podle statistického výkazu kriminality Policie ČR za rok 2012 bylo v tomto roce řešeno 170 trestných činů týrání svěřené osoby a 14 případů opuštění dítěte. Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí MPSV uvádí, že v roce 2011 bylo v České republice oznámeno orgánům sociálněprávní ochrany dětí 806 případů sexuálního zneužívání dětí. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky byla k 31. 12. 2008 z dětí přijatých do kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let necelá 4 % týraných.

Týrání a zneužívání zasahuje dítě na všech jeho úrovních a jeho důsledky mohou být patrné v rovině psychické, fyzické i v rovině chování. Konkrétní podoba příznaků je vždy individuální a závisí na řadě faktorů, jako je věk a pohlaví dítěte, forma týrání a zneužívání, jeho délka, obranné mechanismy dítěte, dostupnost podpory a další. Je-li týrající osobou rodič nebo jiná blízká osoba, která má dítěti sytit pocit bezpečí a jistoty, dochází k narušení pocitu důvěry, blízkosti a sebevědomí dítěte.

Mezi týrání patří různé modřiny, pohmožděniny, zlomeniny, škrábance, řezné rány, popáleniny, vnitřní krvácení, až smrt dítěte. Nejnovější poznatky medicíny ukazují, že jakékoli strádání a hrubé zanedbávání ovlivňuje vývoj dítěte také na úrovni centrální nervové soustavy a způsobuje nevratné změny na mozku. Uvádí se, že mozek týraného dítěte má nižší hmotnost, odlišnou strukturu, vytvářejí se v něm jiná neuronová spojení, což se odráží v jeho funkci a je příčinou tzv. vývojového traumatu (Pavlátová, 2010).

V důsledku týrání, zneužívání a zanedbávání se u dětí vyskytují symptomy jako smutek, deprese, úzkost, nízké sebevědomí, pocit odlišnosti či stigmatizace, citová nestabilita, potíže s koncentrací, poruchy spánku, podrážděnost, noční můry, pomočování, pocity bezmoci, sebeobviňování, disociativní poruchy.

Jako reakce na prožité týrání a zneužívání se u dětí kromě výše zmíněných příznaků může vyvinout také posttraumatická stresová porucha (PTSP). Ta se objevuje jako reakce na emočně extrémně náročnou situaci či zraňující událost spojenou s ohrožením fyzické identity. Příznaky PTSP se nemusí objevit ihned po traumatické události, ale až s odstupem několika týdnů či měsíců.

Jak uvádí K. M. Porterfieldová (1998), symptomy PTSP můžeme rozdělit do

U dětí trpících syndromem CAN můžeme pozorovat také regresivní chování - tedy chování, které odpovídá předešlému, již překonanému vývojovému stupni. Dítě, které již mluvilo, přestává hovořit, dítě, které již zvládlo vývojovou fázi spojenou s kontrolou vylučování, se začne opět pomočovat, patří sem např. i věku neodpovídající cucání prstů apod.

V rovině chování lze zaznamenat celou řadu signálů upozorňujících na možnou přítomnost syndromu CAN. Patří sem rozličné neurotické projevy (např. kousání nehtů, kroucení či vytrhávání vlasů), neadekvátní reakce na bolest, přílišné stažení se do sebe či nápadná pasivita, impulzivní a agresivní chování, sebepoškozování, sebevražedné tendence, poruchy příjmu potravy, vyhýbání se pobytu doma, útěky z domova, vyzývavé chování, potíže při navazování vztahů (vyhýbání se a nedůvěra nebo naopak příliš rychlé navázaní vztahu a lpění na něm) a řada dalších.

Děti se syndromem CAN jsou odkázány na pomoc dospělých. Velmi často se za svou situaci stydí nebo se bojí o ní hovořit, takže většina z nich pomoc aktivně nevyhledá. Učitelé jsou velmi důležitou profesní skupinou, která může případy CAN identifikovat. Všimnete-li si u dítěte některého z varovných signálů či možných symptomů, je důležité nabídnout dítěti podporu a pomoc. Týrané a zneužívané děti mohou mít problém důvěřovat druhým. Pro navázání vztahu s těmito dětmi je nezbytné vytvořit bezpečný prostor, ve kterém by se mohly opřít o jasně vymezené hranice a zažily pocit podpory, bezpečí a toho, že jim věříte.

Dozvíte-li se o tom, že je dítě týráno či zneužíváno:

Představte si, že jste žákem vaší školy, který potřebuje pomoc. Na koho byste se obrátili? Co byste potřebovali k tomu, abyste se svěřili? Čeho byste se báli? Jak by bylo s informacemi od vás nakládáno dál? Odpovědi na tyto a podobné otázky mohou přispět k vytvoření prostředí, které je bezpečné a umožní ohroženým dětem najít cestu k vyhledání pomoci a prolomení bariéry studu a mlčení. Nedávno se na mě obrátila desetiletá dívka, která chtěla pomoci své kamarádce, která se jí svěřila s tím, že ji i maminku doma táta bije a obě se ho velmi bojí. Obě dívky věděly o tom, že ve škole existuje schránka důvěry, tuto možnost však využít nechtěly. Důvodem bylo to, že neměly dostatek informací o tom, kdo se problémem zabývá, jaké jsou další kroky, jak je zachována důvěrnost sdělení apod. Dívka se bála, že když do schránky důvěry napíše o své situaci, bude si o ní pak povídat celá škola a že se o tom táta dozví.

Nastavení vnitřních doporučení, jak postupovat v případech týrání a zneužívání dětí a informovanost o nich, je opatření, které zvyšuje bezpečí a jistotu nejen dětí, ale i pedagogických pracovníků. Násilí na dětech je komplexní fenomén, jehož řešení vyžaduje spolupráci odborníků z různých oblastí. Interdisciplinární spolupráce je stěžejní mechanismus pomoci dětem se syndromem CAN.

Žádná profese sama o sobě nemůže případ týrání a zneužívání v jeho celé šíři vyřešit, ale každá instituce či organizace má v tomto směru své jedinečné kompetence a možnosti, a pokud je naplní, stává se nepostradatelnou součástí systému prevence týrání a zneužívání dětí.