iLive - životní styl současných adolescentů

Alarm v 7:01. Dávám si minutu k dobru.

Manson a Sweet Dreams mě nepřátelsky upozorňujou, že je čas vykopat se. Je to dobrej song... Vod koho vlastně? Neni to předělávka? Nevim, ale třeba si to vygoogluju. Ale proč vlastně? Je to starý... Koukám na displej pět esky, co jsem zdědil po foginovi k narozkám, von má šestku plus. To by byly uplně jiný videa, ale v jeho rukách je to nevyužitej potenciál. Displej mi vnucuje sloupec novejch lajků a komentů mýho posledního tagu. Nebudu je číst všechny, je jich moc. Ještě vleže postuju thanx.

Máti připravila tu svoji „zdravou snídani“. Fotím to a dávám na zeď s popisem, jak mi to „chutná“, a hned sbírám palce. Mám rád ty vokamžitý reakce na všecko, co zveřejnim. Tomu řikám zpětná vazba! Během snídaně shlídnu novinky na YouTube. Samý super nový tagy. Rickyho jako vloggera žeru, je vostrej, nebojí se dělat si srandu ze všech. Nebo ten geniální Patrikův „Destrukční deník“. Ten klučík natáčí videa vo tom, co prožívá jeho deník, a plní přání svejch fanoušků, který jeho videotagy komentujou. Když si to někdo žádá, mrská svým deníčkem třeba vo stěnu nebo ho učí lítat z balkonu. Čtrnáctiletej rebel.

Voblíkám se, nasazuju kapuci a zastavím se u zrcadla. Rychlá selfie na novou profilovku na Facebook a Instagram. Nasazuju sluchátka, pouštím hiphop a vyrážim z domu. Ještě než přijdu do školy, sleduju aktivity na zdi. Máti zase dává na svůj profil fotky malý ségry. Koho zajímá dvouletý děcko v bazénku? A kolikrát jí máme s foginem řikat, ať ji na Facebook nedává nahatou? Bože! Aspoň v něčem se s otcem shodneme.

Škola - nejnudnější institut na světě. A především bez volný Wi-Fi! Kdy se to konečně změní? V dotazníku „Spokojeného studenta devátého ročníku“ to zmiňujeme pokaždý, a nic. Čemu se vlastně divim? VONI přece nechtěj, abysme byli online, mohli tvořit a obratem sdílet, hodnotit, bavit se a žít. VONI totiž nechápou, co jsou to masmédia a jak naše životy vobohacujou vo nasdílený zážitky, a to prakticky zadarmo! VONI jsou starý. Procházim chodbou a u schodiště mi kreslený prastarý tlačítkový mobil z plakátu rádoby vtipně připomíná, že „si přeje být během vyučování vypnutý, ale že se těší, až ho zase o velké přestávce zapneme“.

Přicházim do třídy a sedám do lavice k Filipovi. Fíla je taky vlogger a zveřejňuje předlouhý videa, jak žije v Minecraftu. Paří ho na všem - na PC, na tabletu, na telefonu. Začíná hodina a já votráveně, leč spořádaně vypínám telefon jako všichni, co nemaj blond vlasy a nemenujou se Linda jako naše třídní Barbie. Na Facebook si strká vyprsený selfíčka při každý příležitosti a snaží se na nich vypadat na 19. Každej sbírá lajky jinak...

Konečně velká přestávka a začínám zase dejchat. Jde se na dvůr. Cestou zapínám iPhone a zjišťuju, jak a kde to žije. Kdo do mě šťouchnul, lajknul moje video, kdo co vyfotil a dal na zeď nebo Instagram. Filip mě následuje a voba s pohledem na svůj telefon procházíme hloučkem vosmáků, co nás neregistrujou, protože všichni dělaj to samý. Přes tekutý krystaly vočima dejchaj svůj multimediální kyslík. Před 40 lety to bylo LSD, teď LCD. I drogy se měněj generačně.

Sedáme si na vokraj zídky před hřištěm na basket a přichází k nám korpulentní Barrel, kámoš z béčka. „Hej, blbečci!“ řiká s úsměvem. „Po škole se sejdem před knihovnou, yes?“ Fíla: „Mám trénink...“ „Já tam budu,“ vodpovidám. „Jasný, kámo!“ reaguje Barrel, votáčí svý kila navíc a vodchází směrem k nápojovýmu automatu. Než se zvednem taky, vodstřílim pár šťouchů na FB, lajknu Barrelův status a zase se vodpojuju.

Konečně padla! Vyrážim ze vzdělávacího ústavu, kterej postrádá kapku inovace. Loučim se s Filipem a mířim ke knihovně. Je to kousek, ale jeden song stihnu, strkám si sluchátka do uší a tisknu play. Barrel skončil dřív a čeká na mě před vchodem na lavičce s notebookem na klíně. Přisedám, vyndavám svůj a spouštím Wi-Fi. Je hezky a dál sedíme na lavičce. Kdo by taky chodil dovnitř do knihovny, když wifina dosáhne až sem?

Pojem je vyjádřením několika složek virtuálního světa, ale zároveň překračuje jeho hranice směrem ke světu reálnému. Zahrnuje pojetí sebe sama v něm (já žiji - ve virtuálním i reálném světě), potřebu okamžitých, rychlých prožitků (instantní žití) i prostředí moderních komunikačních technologií (informační žití). Virtuální svět informačních technologií (IT) je prostředí, v němž se iLive odehrává a v němž se děti a dospívající učí od raného věku pohybovat, vyrovnávat se s jeho nároky a přijímat jeho pravidla, vzorce myšlení či jazyk. Důležitým znakem iLive je, že se v něm stírají hranice mezi ryze virtuálním a často osamělým životem (sám u svého počítače, notebooku, tabletu) a světem reálným (současní dospívající jsou často jakoby vedle sebe - každý se svým přístrojem a zároveň spolu).

Odborníci se stále vyrovnávají s nejistotou ohledně toho, co si vlastně o vlivu nových IT, sociálních sítí a hraní počítačových her myslet. Typickými otázkami, které si psychologové, pedagogové, ale i přemýšliví rodiče pokládají, jsou:

Možná je užitečné podívat se na tyto otázky nejprve z té lepší stránky. Co dobrého mohou dovednosti a znalosti vycházející z pobytu ve virtuálním světě přinést? Tvorba blogů a vlogů je zřejmě jednou z aktuálních forem zvládání náročných situací u dětí a dospívajících, podobně jako tomu bylo u dříve hojně využívané a doporučované terapie psaním (deníky, záznamy pocitů a myšlenek, ale i povídky, básně a celé knihy). Z psychologického pohledu může tato kreativní činnost na kognitivní rovině pomáhat změnit pohled na situaci, v níž se jedinec nachází a s níž se potřebuje vyrovnat. Po emoční stránce pak představuje účinný ventil pocitů, které jinak adolescent neumí sdělit a vypořádat se s nimi.

Nástroje jako blogy, vlogy, statusy na sociálních sítích a podobně pak nabízejí více, než tomu bylo u klasického psaní -jsou určeny publiku, to je sleduje, čte a poskytuje rychlou zpětnou vazbu, často i empatickou a podporující. Pro autora je tento proces určitou formou sebe-terapie. Zvlášť účinné může být psaní blogů, mikroblogů a sdílení videí při vyrovnávání se se stresem a sociální frustrací (Petko a kol., 2015).

Co konkrétně nabízí virtuální svět? Především pocit sounáležitosti, podpory, povzbuzení, ocenění, zájmu, jiný pohled na situaci, zdroj informací... Zkrátka zásadní benefity mezilidských vztahů (Rains, 2013). A zdá se, že do určité míry dospívajícím nevadí, že část jejich sociálních kontaktů se odehrává mimo reálný svět. Většina z nich totiž obývá oba světy, ten nový - virtuální -, i ten reálný - hmatatelný -, v němž dochází k uspokojení potřeby fyzického kontaktu a živé komunikace s druhými. Žijí svůj iLive složený z obou světů. Je tedy pravděpodobné, že se nemusejí vyplnit pesimistické obavy z toho, že nové generace budou trávit většinu času na sociálních sítích a hraním her, izolovaní od skutečného světa a vztahů v něm. Ano, nastupující generace skutečně tráví mnohem více času ve virtuálním světě, avšak přinejmenším stejně důležitý je pro ni svět reálný, svět setkávání se.

Běžně zmiňovanou předností je schopnost dospívajících rychle získávat informace, sdílet je a pracovat s nimi (často efektivněji než dospělí, kteří ve světě IT nevyrůstali). Vyvíjejí se nové projevy kreativity (spojené například s počítačovou grafikou, tvorbou videí). Předpokládáme, že kognice (poznávací psychické procesy) dospívajících se výrazně mění, zatím však s jistotou a přesností nedokážeme definovat jak.

Jsou známy vztahy mezi mírou užívání sociálních sítí a symptomy deprese, úzkosti, ale také poruch příjmu potravy nebo histrionské a narcistické poruchy osobnosti (například Rosen a kol., 2013). U nás existují studie prokazující negativní vliv současného, převážně pasivního, sedavého životního stylu dětí a dospívajících. Kratenová a kol. (2007) uvádějí, že 38,3% českých dětí mezi 11 až 15 lety má vadné držení těla. České děti zahrnuté v tomto výzkumu tráví sportem průměrně čtyři hodiny týdně, zatímco sledování televize a pobyt u počítače jim zabírá přibližně 14 hodin týdně.

Podobná čísla nacházíme v souvislosti s nárůstem obezity u dětí a nevhodným stravováním, jako vynechávání jídla, špatná skladba potravin konzumovaná během doby u počítače, telefonu a podobně (převaha takzvaného junk food -nezdravé, výživově nehodnotné stravy, jako jsou sladkosti, smažené potraviny; například Van den Bulck, 2006).

V sociální oblasti je pak nápadné selhávání ve vztazích, školní neúspěšnost, predikce budoucích obtíží s uplatnitelností na trhu práce, vyhledávání rizikových aktivit a vyšší tolerance vůči násilí (například Ng a kol., 2005). Častým argumentem proti IT je právě riziko zvýšení agrese, zejména vlivem videí s násilným obsahem a her s prvky násilí. Zde podle většiny dostupných studií platí, že rodiče mají své děti důsledně chránit před sledováním násilných scén, hraním násilných her a mají je vést ke kritickému uvažování o agresi prezentované v médiích (Funk, 2005). K podpoře rodičů mohou významně přispět pedagogové.

Řešení je otázkou míry, s jakou se jedinec ve virtuálním světě pohybuje. Tuto míru nelze stanovit například časovou hodnotou. Pro riziko rozvoje třeba obsedantních rysů či emočních poruch lze užít nástrojů (například Facebook Intrusion Questionnaire), které hodnotí míru závislosti a nutkavosti k pobývání na sociální síti (Lee a kol., 2015). Tyto metody však dosud nemají českou verzi a odborníci se spoléhají především na svůj kvalifikovaný odhad a vhled do životního stylu konkrétního jedince. Při podezření na závislost na internetu, takzvaný netolismus, je možné kontaktovat školního psychologa, výchovného poradce, pedagogicko-psychologickou poradnu, a to vše ideálně v součinnosti s rodinou.

Pedagogy zajímá co dělat pro to, aby zvýšili osvětu a přispěli k prevenci nežádoucích důsledků a rizik iLive. Je vhodné vést s žáky otevřené, pravidelné besedy, učit je zacházet s internetem tak, aby jim přinášel užitek, nechat je přemýšlet o jeho výhodách a záporech. Řešením není zavírat oči před komunikačními nástroji dětí a dospívajících. Jejich tvorbu (blogy, mikroblogy a vlogy) lze zařadit do výuky, modelovat pozitivní příklady, oceňovat, zapojit žáky do virtuálního prostoru školy (pomoc při správě webových stránek školy, sportovních družstev, sborů, facebookového profilu školy či informačních videí například na YouTube).

Je vhodné si uvědomit, že dospívající mívají vyšší povědomí nejen o možnostech internetu, ale také o jeho rizicích. Většina z nich se setkala (osobně či zprostředkovaně) s důsledky nevhodné sebeprezentace na internetu. Příkladem je uvědomělý postřeh hrdiny příběhu: správně upozorňuje na to, že bezmyšlenkovité sdílení fotografií dětí není bez rizika. Nejen těchto, ale i dalších dovedností mladistvých uživatelů internetu lze využít. Samozřejmě je vhodné, když pedagogové sami sledují novinky virtuálního světa a možnosti moderních IT.

ZDROJE