Různé způsoby hodnocení ve vzdělávání a role testů s uzavřenými úlohami.
Zaškrtávat, samostatně tvořit, vést rozhovor?
Mgr.
Jan
Hučín
analytik společnosti SCIO
Personalistka paní Vránová hledá pracovníka do obchodního oddělení. Potřebuje, aby byl schopen ústně i písemně vést jednání v angličtině. Přihlásilo se jí dvacet kandidátů, každého tedy nejprve nechá vyplnit test ze slovní zásoby a gramatiky. Tři nejlepší z uchazečů – pokud v testu uspějí – pak nechá napsat fiktivní dopis a pozve je na ústní pohovor.
Pan Roubíček je vedoucí autoškoly. Při přípravě žáků na zkoušky zadává žákům některé otázky testu bez nabízených možností či v pozměněné podobě. Chce od nich samostatnou odpověď, aby zjistil, zda žáci chápou souvislosti.
Slečna Homolková, instruktorka zdravotnického kurzu, zjišťuje na závěr, zda účastníci umějí poskytnout první pomoc. Má k tomu figurínu, počítačový simulátor a znalostní test.
Na uvedených situacích můžeme vidět, že tzv. uzavřené úlohy, v nichž si testovaný pouze vybírá z nabízených možností, jsou jen jednou z mnoha možných forem srovnávání či ověřování. Něco se jimi testovat úplně plnohodnotně nedá: např. produktivní dovednosti v cizím jazyce, schopnost bezpečně řídit vozidlo nebo provedení umělého dýchání. Jsou také situace, kdy nechat žáka vše napsat samostatně je z pedagogického hlediska vhodnější než baterie úloh s výběrem odpovědi.
Tzv. otevřené úlohy, při kterých žák částečně nebo úplně tvoří odpověď, převažují i v současné školní praxi. Další zcela samozřejmou formou je ústní zkoušení (případně pohovor).
Jaké místo ve způsobech hodnocení zaujímají testy s uzavřenými úlohami?
Volba formy hodnocení by měla vycházet z toho, zda a nakolik se do hodnocení má promítat osoba hodnotitele. Při formativním hodnocení, jehož účelem je poskytnutí zpětné vazby pro žáky i pro učitele, je
vzájemná interakce hodnotitele i hodnoceného nezbytná
– jen tak může učitel zjistit, čemu žáci rozumějí a v čem mají potíže, a následně přizpůsobit výuku. A jen tak se mohou žáci dovědět, co mají především procvičovat, aby při závěrečném hodnocení uspěli. Zde tedy mají otevřené úlohy i ústní zkoušení nezastupitelné místo. Naproti tomu např.
u přijímacích či závěrečných zkoušek by mělo být subjektivní hledisko v ideálním případě zcela vyloučeno.
Jak ovšem učitelé ze své praxe dobře znají, i přes pečlivou přípravu hodnotících kritérií otevřených úloh se zpravidla najdou případy, na které tato kritéria předem nemyslela. Hodnocení netypických odpovědí pak může mít každý hodnotitel trochu jiné. Zkrátka – čím větší volnost při tvorbě odpovědi, tím víc informací, ale i větší nároky na hodnotitele (zkoušejícího).Jiným kritériem je efektivita hodnocení. Ústní zkoušení pěti žáků je sice informačně vydatné pro všechny zúčastněné, avšak zabere mnohem víc času, než když se žákům zadají dvě otevřené úlohy, učitel je opraví a teprve o zjištěných nedostatcích vede s žáky hromadný pohovor. Nejefektivnější jsou bezesporu právě uzavřené úlohy, které může vyhodnotit i stroj nebo nekvalifikovaný pracovník. Dokonce v mnoha předmětech lze otevřenou úlohu převést na sadu uzavřených úloh, efektivita rutinního, na hodnotiteli nezávislého hodnocení je vyšší než práce hodnotitele. A to i přesto, že uzavřených úloh by bylo potřeba několik.
Ve věku rozmachu informačních technologií je zřejmé, že stále větší roli budou hrát sofistikované hodnotící systémy, které dokážou celou řadu dovedností ověřovat pomocí věrohodné simulace. Je možné, že v blízké budoucnosti klasické písemné úlohy postupně vymizí. Ani přes veškerý pokrok ale nebude možné nahradit osobu učitele (ať se mu bude říkat třeba kouč nebo mentor), která pomůže svěřenci dosáhnout cíle. Věřím jen, že tato „pomoc“ se nebude odehrávat před školní tabulí s hrozbou pětky v žákovské knížce.