Vytrženo z kontextu

Problém nastává ve chvíli, kdy dobrovolně připustíme, že nemáme k dispozici komplet, nýbrž jen vytrženou jednotlivost. Neodvažuji se napsat, když nemáme k dispozici pravdu - to by bylo složitější a pragmatici by se mnou dlouze diskutovali. Jenže jak je možné, že i vzdělaní lidé „naskakují“ na tolik oblíbené vytrženosti? Je to tím, že toužíme mít svět jednoduchý, černobílý, změřitelný a pochopitelný? Možná.

Druhák se nesměl ve vyučovací hodině napít! Informace z elektronického média rozpoutavší onehdy sáhodlouhou debatu, jak jinak - pěkně citově zabarvenou. A už jsme se mohli dočíst, jakže je ta jeho škola kostnatá, zastaralá, překonaná a co si to vlastně ti učitelé a učitelky dovolují. Nikdo se v rozsáhlé sdílené debatě nezamyslel nad tím, zda se ten žáček během inkriminované hodiny již nenapil desetkrát, že třeba polil kolou spolužačce sešit, že sedí v počítačové učebně nad klávesnicí nebo že je zkrátka část hodiny, kdy to prostě a normálně nejde! Copak všechno musí jít hned, teď, na povel?

Jiná nedávná zkušenost. Členové jedné pražské školské rady se podivovali na jednání se svojí paní ředitelkou, proč škole vadí sluchátka na dětských uších během přestávek. Je to snad normální, že si chce pustit nějakou muziku z telefonu, a přece je správné, že tím vůbec neobtěžuje ostatní. Zkrátka - vytržená informace hovořila jasně, že si děti nesmějí dát sluchátka na uši a že to je jak v padesátých letech. Slyšeli tuto informaci od několika rodičů a vůbec se jim nelíbila. Překvapení bylo značné, když se ovšem dozvídali důvod tohoto na první pohled zastaralého nařízení. Před čtrnácti dny se jeden osmiletý žák nakláněl nad schody, v klasické staré školní budově měl pod sebou poměrně hluboký prostor. Možná namítnete, že je to běžná situace, mnozí jsme se takto chovali a nic se nestalo. Jenže tehdy stačilo, aby na nás kolemjdoucí kantor zavolal, a už jsme se tvářili jakoby nic. V našem konkrétním případě k odvrácení nebezpečné situace nestačilo ani zavolání, ani zakřičení, a až teprve chytnutí za rameno chlapce upozornilo, že jej někdo oslovuje a chce mu něco sdělit. A to vůbec nemluvím o odpovědnosti školy a očekávaných rodičovských reakcích, kdyby se něco stalo. Škola to přece má zajistit. Ale zpátky na začátek - původní informace vypadala, že jsou děti velice omezovány. Nenašli bychom řadu dalších příkladů - stejně jako řadu zkreslených vytržení z celkové reality?

Snad mne čtenáři mých článků nepovažovali nikdy za člověka volajícího po starých pořádcích, dětech s rukama za zády a rákoskou nad sebou. Naopak se toho snažím dost bořit a provokovat k jinému pohledu a postoji. Jen mi stále více vadí to základní nepochopení běžných situací školního i neškolního života a touha zvyšujícího se množství lidí, aby se svět točil podle nich či jejich Pepíčka ( jdu na tenký led, vím - ale musím). A nezlobte se na mne, začíná to u aktovky, kterou nesou za dítě rodiče (proč?), a lidí zvedajících se v metru či autobuse, aby maminka mohla nechat sednout svoje zdravé desetileté dítě. Uvažuji o tom, jak bude partnersky existovat chlapec odmalička vedený k totální nezodpovědnosti a sebestřednosti s podobně vedenou dívkou. Právě černobílé informace při podobné výchově nacházíme poměrně často.

Velice fandím moderním školám, stejně tak se zájmem sleduji mnohé alternativy, zajímavé iniciativy a nápady v oblasti formálního i neformálního vzdělávání. Čemu ovšem nefandím a fandit nemohu, je vytrhávání informací z kontextu či jejich zkreslení s jediným cílem - poškodit dobrou školu a lidi, kteří se v ní pohybují.