Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Škola má povinnost zajistit úspěch všem dětem

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Článek Řízení školy 1/2020: Minulost i přítomnost bychom měli hodnotit kriticky, jenže samotná kritika nic nového nevytvoří. O budoucnosti českého školství tedy nechť probíhá široká diskuse, jejíž výsledky však neznáme ani neumíme predikovat. Jenže už dnes se můžeme zaměřit na odstraňování některých existujících překážek, o kterých víme a které aktuálně brání žákům, aby dosahovali žádoucí a očekávané výsledky, aby se optimálně rozvíjeli, aby je vzdělávání zajímalo a snad i bavilo. Navíc s těmito nepříznivými okolnostmi velmi často máme letité zkušenosti i na vlastní kůži. Nelze totiž předpokládat, že dnešní komplikace by se případnou změnou cílů a prostředků i obsahů vzdělávání buď samy odstranily, nebo se změnily automaticky ve výhody. A že tedy máme počkat, až jak zamýšlení týmu Strategie 2030+ dopadne, a případně počítat s tím, že pozitivní návrhy a následující změny odstraní automaticky všechny dosavadní problémy. Na druhé straně uznávám, že jednotlivá praktická opatření mají souviset s obecným pojetím. Jinak mohou působit kontraproduktivně. Například případné samotné zrušení známek bez dalších změn v přístupu k žákům by patrně vneslo do vzdělávacího systému chaos.

Řízení školy onlineVzhledem k tomu, že strategie se týká období, které začne již za chvíli, nesmí obsahovat úplné fantasmagorie. Na druhé straně by strategie měla být odvážná. Proto nemusí obsahovat jen to, co by se skutečně mělo a dalo okamžitě realizovat, o čem víme už dávno a co je reálné, ale i témata a opatření, o kterých bychom teprve měli diskutovat, nad kterými zatím sotva jen přemýšlíme.

Samozřejmě si dobře uvědomuji realitu českého školství, ve kterém všeobecně scházejí učitelé, nedostávají se kvalifikovaní i aprobovaní učitelé, stále nejsou dostatečné finanční prostředky. Takže se např. diskutuje o tom, že by mohli učit pedagogicky a psychologicky nekvalifikovaní odborníci (ve 21. století jde o odraz zoufalé situace českého školství a letitého podceňování této oblasti), ale to nic nemění na skutečnosti, že bychom měli být připraveni na změnu situace k lepšímu. Aby to totiž pak nedopadlo, jako když si stěžujeme, že velký problém jsou hodně naplněné třídy, a pak se setkáme s velmi špatně fungujícím učitelem ve třídě o 12 žácích. Vnímám také výsledky výzkumů, ve kterých se ukazuje, že pro blaho žáků hraje podstatnější roli to, co se děje ve třídě, jaké je v ní klima, jak působí učitel, než organizační či systémové úpravy na úrovni státu. Přesto uznávám, že dobré nastavení systému podporuje větší procento učitelů k excelentním výkonům, zatímco špatné je stojí mnohem víc sil, které pak nemusejí zbývat na kvalitní učení a podporu dobrých vztahů ve třídě.

Co bych si jako dětský psycholog pracující téměř půlstoletí ve školství přál, aby se urychleně měnilo, protože zde vidím zcela zbytečné překážky dosavadního rozvoje vzdělanosti české společnosti i efektivity školství? A v čem spatřuji dílčí, avšak nezanedbatelný zdroj mnohých problémů, či dokonce nepravostí, se kterými se setkáváme v dospělé společnosti?

Měli bychom se prvotně mnohem víc, než to děláme dosud, zabývat prožíváním dětí a jejich vztahem k učení a ke škole. Chtěl bych, aby i školní vzdělávání všechny děti těšilo, aby do školy nechodily se strachem, ale s příjemným očekáváním, co zajímavého se naučí, co pěkného předvedou, aby se těšily na spolužáky i na učitele.

Poučovat učitele o významu zejména vnitřní kladné motivace a pozitivního naladění žáka pro efektivní učení i kooperativní chování je snad zbytečné. Odmítat bychom v této souvislosti neměli ani hledání vhodných motivací vnějších. Vím, že žáci nepředstavují homogenní skupinu – mnozí se do školy těší už dnes. Mají takové učitele, kteří dokážou ve třídě vytvořit přátelské a bezpečné klima, že se děti cítí, nebo dokonce jsou úspěšné a přijímané. Některé menší děti se pochopitelně mohou netěšit i proto, že nechtějí opustit maminku a známé a bezpečné prostředí domova, jsou si nejisté v souvislosti s rodinnou situací, další mají takové zájmy, které musejí ve škole odkládat. V těchto případech je škola bez viny. Ale podstatná část dětí se do školy netěší z důvodů, které jsou spojeny se školou a školním vzděláváním, případně se vztahy mezi dětmi a dospělými či samotnými dětmi. Setkal jsem se např. i s pohledem paní učitelky, že desetiletá dívka je přecitlivělá, když odmítá chodit do školy jen proto, že jí spolužačky říkaly, že je tlustoprdka. Takový přístup rozhodně pozitivní vztah ke škole neposílí. My bychom nejraději záležitost odbyli s tím, že učení vyžaduje úsilí a vytrvalost, zatímco dnešním dětem se nechce pracovat a jsou pohodlné, nejraději by si jen hrály na tabletu. A rodiče je v tom ještě podporují. Jenže taková odpověď nedává dobré vysvětlení ztráty předškolní zvídavosti a radosti z poznávání, které dovedly i dnešní děti v prvních šesti letech života k obrovskému množství potřebných dovedností a znalostí. Základní škola zbytečně výrazně mění podmínky vzdělávání – z organizačních důvodů potlačuje iniciativu dětí, jejich individuální zájem, vnucuje univerzální osobní tempo, klade velký důraz na jednotnost. Osobně ke změně přístupu oproti mateřské škole nespatřuji žádný odborný důvod.

Možná bude tým kolem Strategie 2030+ navrhovat lepší řešení, ale já bych jako jeden vhodný nástroj zlepšení situace žáků viděl odstranění (nebo alespoň výraznou redukci) tradiční klasifikace, tedy známkování. Známky jednak jednoznačně podporují nevhodnou vnější motivaci (učíme se pro známky) a za druhé výrazně komplikují vztah k učení a ke škole (leckdy i k životu) u slabších žáků. Škola bez známek by zvýšila naději na úspěch pro každé dítě. Strategie 2030+ by přinejmenším měla dát podněty k diskusi, jak dál řešit hodnocení žáků. Vítám návrh zavádění formativního hodnocení, ovšem bez změny celého systému přístupu k hodnocení žáků přinese jen malý kýžený efekt.

Mnohem výraznější možnosti spatřuji v programovém rozbití jednotnosti přístupů k žákům i stanovování požadavků. Inkluzivní vzdělávání by k tomu dávalo velmi dobrou příležitost, kdyby se ovšem u nás zatím neomezovalo téměř výlučně na společné vzdělávání a počty asistentů ve třídách. Inkluzivní vzdělávání se přece týká i tříd, ve kterých není ani jeden žák se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy dotýká se úplně všech žáků. Naplnění inkluze by se tedy rovněž mělo stát předmětem rozmýšlení, zejména ve smyslu poskytování důsledně individualizovaného vzdělání žákům primárně podle jejich potřeb, a ne podle případných diagnóz.

Všechny děti mají právo na úspěch a všem dětem má škola povinnost tento úspěch zajistit. Ten jim však nejsme s to poskytnout, jestliže je neustále srovnáváme s druhými dětmi ve třídě (leckdy až o dva roky staršími) a toto srovnávání je pro nás klíč k řadě hodnocení i praktických opatření. Argumentujeme Gaussovou křivkou a tím se snažíme dokázat, že některé děti nemohou být úspěšné. Jenže pro život je důležitý pouze osobní rozvoj a ten v průběhu školní docházky dosahují všechny děti. Pravda, některé ve výraznější podobě, jiné vykazují nemalé mezery, ale rozvíjejí se všechny. My musíme být zaměřeni právě na dosažené pokroky, a ne jen na to, co dítě ještě nezvládlo a v čem je horší než ostatní. Problém trvalého neúspěchu spočívá mj. v tom, že bere dítěti životní perspektivu. Toto rozbití jednotného přístupu naopak zlepší i podmínky pro naplňování inkluzivního vzdělávání.

Řízení školy online - Rízení školyUvedl jsem, že všechny děti mají právo na úspěch. K tomu je zapotřebí diskutovat o zrušení známkování, dramaticky oslabit explicitní srovnávání žáků a výrazně posílit formativní hodnocení (to jediné se objevuje ve Strategii 2030+). Jestli se obáváme, že děti se bez známek přestanou učit, tak bychom se měli podívat do běžného života, kolik se toho naučí, když je něco zajímá a baví.

Rovněž by stálo za to zamyslet se nad způsoby uplatnění disciplíny ve školním prostředí. S tím také těsně souvisejí i dosud v českém školství uplatňovaná výchovná opatření. Všelijaké důtky a napomenutí nemají prakticky žádnou pedagogickou hodnotu. Výchovu ke slušnému chování si představuji jinak – např. že škola se mnohem víc zaměří na preventivní opatření, tedy rozvíjení osobnosti, sebepoznání, řešení konfliktů, trénink slušného chování, že bude těmto okruhům věnovat programově víc času než dosud. Důležitá je i podpora pozitivních vztahů mezi dětmi. Mnohem víc bychom se měli zamyslet nad tím, co dělat, když se dítěti nedaří dodržovat normy.

Děti se musejí ve škole cítit absolutně bezpečně. Učitel musí jít příkladem a měl by si nechat od cesty výsměch, výčitky, kritiku, křik. Učitelé by měli být co nejvíc s dětmi. Sice tím poněkud omezí jejich rozmanité přestávkové zábavy, současně ale mohou zasáhnout hned ve chvíli, kdy děti začnou realizovat nějakou nepravost. Ve škole a ve třídě by měl být položen značný důraz na vytváření pocitu sounáležitosti, úcty a respektu, vzájemné podpory a pomoci.

Školství a hlavně vedení škol by měly intenzivně a programově pracovat s učiteli, kteří na děti křičí, jsou na ně naštvaní, pomlouvají je, jsou vůči nim negativně naladěni, sdělují jim „objektivní pravdu“ o nepříznivé budoucnosti, nejsou nastaveni na podporu, povzbuzení a hlavně na pomoc. Určitě se opakuji, ale tito učitelé by měli strpět vzdělávání, videotrénink interakcí, supervizi, měli by povinně chodit na bálintovské skupiny. Děti nemohou za to, že je učí i vyhořelí učitelé. Neobstojí, když skutečnost odbudeme s tím, že v každé profesi jsou vynikající i slabší pracovníci a že je to složité. Podobně je nevhodné, abychom setrvávali na názoru, že výsledky vzdělávání jsou výlučnou funkcí fungování samotného dítěte, případně působení jeho rodiny.

Školství ve spolupráci s dalšími resorty by mělo hledat možnosti a představit opatření, jak získat některé rodiče k větší ochotě vzdělávat a vychovávat své dítě a efektivněji spolupracovat se školou. Případně jak je k této spolupráci dotlačit. Edukace dětí patří k povinnostem rodičů. Dosavadní ochrana práv rodičů škodí v některých případech zájmům dítěte. Jestliže Nejvyšší soud rozhodl, že fyzické násilí mezi manželi před dětmi představuje formu mravního ohrožení, jsme na dobré cestě. Školství by se mohlo nechat inspirovat – absolutní nezájem o vzdělání u některých rodičů přece také představuje ohrožení dítěte.

Strategie by však neměla hledat pouze systémová opatření, ale měla by se je pokusit dovést do konkrétních opatření, která se dotknou přímo každého žáka. Budou „vizionáři“ dostatečně odvážní, aby české školství někam směřovali a případně aby šli s kůží na trh?

Zdroj: Pro časopis Řízení školy 1/2020 PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog, katedra psychologie FF UK


Diskuse - Počet příspěvků: 0