Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Proč je fyzika důležitější než tělocvik?

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Řízení školy

Je patrně drzost od nevyučujícího dětského psychologa klást následující otázku: Proč jsou fyzika a chemie ve škole důležitější předměty než hudebka a výtvarka nebo tělocvik? A co takové „ruční práce“ nebo etická výchova? Už vůbec si netroufám zeptat se, proč musí být povinná matematika u maturity. Kdo to tak rozhodl? Jaké jsou pro to odborné pedagogické důvody?

Nerad bych dopředu cokoli zpochybňoval, jen vycházím z toho, jak jsem zažil školu já a jak ji vnímám s odstupem půl století po absolvování, i z toho, jak hodnotí uvedené předměty mí dnešní klienti a jejich rodiče. Ti skutečně zpravidla mluví o výchovách jako o docela příjemné a nenáročné výplni školního času – pokud ovšem některý učitel nemá ambice dostat je náročností a striktním „objektivním“ hodnocením na úroveň ostatních předmětů. Pak i tělocvik nebo výtvarná výchova mohou zcela nevýchovně představovat noční můru některých žáků. Platí to i pro některé učitele ZUŠek, ale to je jiný příběh. Hodnocení přijatelnosti vysvědčení se rozhodně odvíjí od matematiky a češtiny, trochu i od fyziky a chemie, rozhodně ne od výchov. Nevybavuji si, že bych měl klienta, který přišel primárně kvůli problémům ve zpěvu nebo ve výtvarce. A také beru v potaz fakt, kolik studentů nedokážeme připravit, aby zvládali matematiku. Místo toho neustále útočíme na nedostatečné schopnosti, případně morálně-volní vlastnosti samotných studentů.řízení školy online
Škola připravuje na dospělý život, o kterém nikdo neví nic moc jistě v obecné podobě, a v případě konkrétního jedince už vůbec nic. Škola tak o tomto budoucím životě ví zhruba stejně málo jako kterýkoli občan. Co však zažíváme už dnes, je, že v demokratické společnosti existuje nepřeberně přijatelných způsobů, jak život naplnit efektivně a ke spokojenosti osobní i společenské. S tím asi souvisí i vhodnost různých vzdělávacích cest. Ovšem je vysoce pravděpodobné, že oběma uvedenými velkými oblastmi poznání i matematikou se bude v dospělém životě živit přibližně stejně nepatrné procento jedinců. Z nás ostatních budou v lepším případě pouzí uživatelé.
Pokud mohu soudit s ohledem na vlastní, pozvolna se završující život, nevím o tom, že by mi nějak scházely hlubší znalosti obou předmětů (ze základky – na ekonomce ani na psychologii jsem asi chemii a fyziku vůbec neměl) či matematiky a že by jejich absence výraznějším způsobem nepříznivě ovlivňovala můj život. Pravda, možná o tom skutečně jen nevím. Pravděpodobně jsem tím pádem méně vzdělaný. Naproti tomu obavy z nedostatečných dovedností výtvarných, zapříčiněných zejména nepříznivým školním hodnocením, mi život mírně komplikovaly zejména ve vztahu k vlastním dětem a dnes i vnoučatům. Neschopnost kreslit a obavy, že se svými výtvory ztrapním, mi byly mírně nepříjemné po celý dosavadní život. Odpor k pohybu a zpěvu jsem naštěstí nezískal, ale dovednosti zejména pohybové ve mně školní tělocvik příliš nerozvíjel ani nepodporoval.
Matematika prý podporuje rozvoj logického myšlení. Jenže samotná matematika se stává tímto nástrojem teprve v rukou umného učitele. A vůbec, vědí o této údajné charakteristice matematiky samotní učitelé matematiky? Pochybuji, že jsem byl vystaven výukou předmětu matematika příležitosti, abych systematicky rozvíjel myšlení. Myslím, že mě škola nikdy nepřevedla přes úroveň počítání, a tedy počtů. A to mi jde většinou skutečně dobře a jsem za to vděčný. Je řada dospělých, kteří rovněž prošli základkou, dokonce odmaturovali, a přitom počítat neumějí a matematiku také zřejmě nikdy neuměli nebo zapomněli. Jestli občas projevím dovednost myslet, tak jsem ji zcela určitě nezískal při výuce matematiky v základní škole, ale ze zcela jiných zdrojů. Cesty ovlivnění a rozvoje poznání i myšlení jsou přece rozmanité, už bychom konečně tento pohled mohli přijmout. Zkušenosti různých odborníků, kteří vidí právě ve svém oboru cestu k nejvhodnějšímu rozvoji jedince, jsou nezpochybnitelné, ale týkají se pouze tohoto člověka a jistě i řady dalších. Rozhodně ne všech! Osobní reflexe jsou pro tento účel vždy velmi nedostatečné. Nedostatečná je však i evidence výzkumná, protože nemá sílu předpovědět jedinečnou cestu každého jednotlivce.
Rozhodně nic nenamítám proti maturitě z češtiny a cizího jazyka, přestože oběma předměty se v dospělosti bude přímo živit také zanedbatelné procento populace. Na druhé straně oba jazyky bude prakticky skutečně každý jedinec používat při dalším vzdělávání, při výkonu kteréhokoliv povolání, hodí se při rekreaci, při sdílení informací i kultury, při výchově dětí. V globalizovaném světě se bez znalosti cizích jazyků neobejdeme. A velmi kvalitní znalost češtiny a dobře rozvinuté vlastní vyjadřovací schopnosti, kritické čtení a uvažování, dovednost sebereflexe nám umožní lépe vyjadřovat vlastní myšlenky, přání, city, rozumět alespoň některým lžím ve veřejném prostoru, závažnosti různých druhů sdělení. Je pravda, že těmto reálným potřebám života by se mělo mnohem víc přizpůsobit základní vzdělávání. Rozhodně nepodceňuji technické a exaktní předměty, znalosti o přírodě – jenže to by pedagogové měli i v tomto případě vhodněji, s ohledem na současnost, definovat tyto oblasti a přizpůsobit jim přípravu žáků. Takže bych maturitu z těchto dvou předmětů doplnil na gymnáziu o jeden až dva volitelné předměty včetně matematiky, zatímco na odborných školách by to byly odborné předměty.
Kdybych měl tu moc a školství by mohlo být výlučně podle mě, na prvním stupni bych programově navázal na působení rodiny a na mateřskou školu, důkladně učil v běžném životě použitelné a potřebné základní dovednosti pro život – z těch tradičních zejména čtení (!) a základní počítání –, propojoval bych poznatky s praktickým životem samotných dětí, hodně času bych věnoval hrám a výchovám, ale nejenom těm, které jsou zatím na vysvědčení. Od první třídy (už od mateřské školy) bych děti učil, že svět lidí je nesmírně rozmanitý, že tato různorodost není špatná, že je pro lidstvo dokonce přínosná, učil bych je rozumět sám sobě, vycházet s druhými, respektovat je, efektivně řešit spory. Na prvním stupni bych poskytoval jednotné, byť vnitřně diferencované kurikulum, ve kterém bych se zaměřoval na skutečně praktické dovednosti. Nemám strach, že dítě podlehne zjednodušujícímu prakticismu a že s postupujícím věkem a větší zralostí nepřijde na to, že značné množství poznatků nemá bezprostřední praktické využití, přesto stojí za to investovat do nich energii a čas i prostředky. Přestože to zní protismyslně, mimořádnou pozornost bych ve škole věnoval rodině a posilování jejího působení na dítě.
Na druhém stupni bych už hledal a rozvíjel tradičnější znalosti a dovednosti, ke kterým dítě dospělo. Stále přitom musíme myslet na propojení se životem, byť někdy je zcela evidentní, jindy vztah zatím ani sami neznáme. Pořád bychom měli myslet na to, že prvotní smysl základního vzdělání není vychovat odborníky v jednotlivých oblastech, ale zprostředkovat dětem základy veškerého poznání a posílit jejich socializaci.
Střední škola už by měla učit studenty pronikat hlouběji do nitra jednotlivých oborů. Zejména gymnázium by je mělo připravovat ke studiu na jakékoli vysoké škole, tedy mnohem víc by se mělo zaměřovat všeobecně.
Jakkoli pokládáme pojem kompetence za nepříliš vhodný, při hodnocení výsledků vzdělávání by se mi jako jedno doplňující kritérium velmi líbil. Otevřel by nám více prostor k definování toho, co se dítě naučilo, co zvládá. Vedle specifikací konkrétních jednotlivostí může být docela užitečné i globální posouzení výstupních kompetencí. Byť vím, že je velmi obtížné je zformulovat.
Zdroj: Pro časopis Školní poradenství v praxi, dětský psycholog Václav Mertin

Diskuse - Počet příspěvků: 0