Mít nasazené batohy i u počítačů aneb Jak odolává kolektiv Přírodní školy opatřením letošního roku

Když to začalo, tak jsme samozřejmě nevěděli, jak to bude dlouho trvat. Ani jak se to má dělat. Byl to takový zmatek, takový hukot, že nebyl čas se ani domluvit. Já si pamatuji, že poté co jsme se dozvěděli, že se školy zavírají, někteří hrozně jásali a říkali si, že se možná tři týdny budou flákat. Už tenkrát jsem tušil, že to dobré nebude. V úterý zavřeli školya ve čtvrtek se nám podařilo ještě sejít se ve Stromovce, kde byly konzultace, a v ten den vyhlásili nouzový stav a omezil se pohyb lidí. V tu dobu jsme ještě neuměli dělat videokonference, takže veškerá práce byla zadávána pouze jako úkoly přes Edookit poměrně dlouho, několik týdnů. A nějak jsme se úplně odřízli. Ten začátek byl hrozně zvláštní, protože tím, že to nebylo propojené, jsem měl pocit, jako by život skončil. Myslím, že jsem nebyl sám, že mnozí lidé byli najednou sami. Aspoň jsem se snažil si s nimi volat, zjistit, jak na tom jsou. Začal jsem každý den psát na web zprávy, takové společňákové myšlenky, aby aspoň bylo vidět, že se něco děje. Takováto zvláštní doba trvala asi měsíc, do Velikonoc, teprve později – vlastně díky Matoušovi, Járovi a dalším lidem – se začaly zkoušet další možnosti, třeba online hodiny v Meetu. Po Velikonocích byl první online společňák a to byl myslím dost zásadní moment. Říkal jsem si, že to mají lidi dobrovolné, ještě by mohli spát, ale přesto tam bylo asi sedmdesát lidí. Dokonce mi psali Lambdáni, že se chtějí taky připojit, to mi přišlo jako skvělý moment. A do dneška to tak je, že se nás tam ráno hodně sejde a možná ve škole by nás víc nebylo (úsměv). Aspoň takto se to společenství drželo. Další zásadní zlom byl, že jsme se s tím nesmířili, že budou školy zavřené, a ve chvíli, kdy se venku mohl setkávat určitý počet lidí na volnočasových aktivitách, hned jsme je nabídli. V květnu, v červnu byla minimálně jednou, dvakrát za týden nějaká aktivita venku, bylo jaro, teplo. Mluvilo se o tom, že vakcína bude v létě a potom žádný problém nenastane. Později to bylo samozřejmě jinak.

U nás bych řekl, že se to spíš zlepšuje. Ze začátku jsme nevěděli jak na to, tak učitelé točili výuková videa, což na jednu stranu byl takový challenge, na druhou stranu je to hrozně náročné. Ukázalo se, že takové věci jako připravená prezentace nebo vedení hodiny jsou pro online hodiny celkem vhodné. Snažili jsme se mnohem víc zapojit i vás, pak vznikl také systém, že může být i skupinová práce. Člověk může ukázat, přihlásit se, zamávat, aby tam nějaká interakce byla, což si myslím, že je hrozně důležité, protože to přece jenom není plnohodnotný kontakt a člověk se tak nerozvíjí. V tomhle si myslím, že je to spíš lepší. Otázka jak je to z efektivitou, to ukáže až budoucnost. Já mám pocit, že pokud to není doplněné nějakým dozkoušením, pak je efektivita tak poloviční, než by byla normálně. I u hodně chytrých lidí je to horší. Ale kdyby šlo jen o tohle, tak to není tak hrozný, tady jde o velkou absenci kontaktů a návyků.

Jedna věc jsou online hodiny a druhá věc je ta výuka. Myslím, že hodiny pozitiva nemají. Nevidím nic, co by online hodina dala lidem zásadně jiného, než bych mohl poskytnout ve třídě. Ale třeba výborný je kroužek latiny, který probíhá odpoledne, lidé nemusí vstávat brzy a je to velmi efektivní. Samozřejmě se rádi sejdeme i osobně, ale takhle se to dá. Potom porady, ať je to kapitanát, učitelská porada. Učitelé tam nemusí být, ušetří si cestu. A paradoxně třídní schůzky, kde se říkají informace, nějaká krátká diskuze, to se zvládne online. Vlastně jsme nikdy neměli na třídních schůzkách tolik lidí jako teď. Taky některé ty konzultace, kdy se člověk může z dálky přihlásit na konkrétní čas. Co se týče těch jiných úkolů, tak si myslím, že to má výhodu v tom, že zadaná práce nutí pracovat i lidi, kteří by normálně nepracovali. Taky někteří, kteří školou procházeli, aniž by se potřebovali učit, tak najednou musí odevzdat nějakou práci. Řada studentů mi potom z odstupu řekla, že za to byla ráda. Tenhle systém je bližší tomu na vysoké škole, kdy si člověk něco odposlouchá na přednášce, půlce z toho nerozumí, ale potom se to stejně musí naučit. To si myslím, že zvláště pro vás starší bude obrovská revize pro vysokou. Takže tohle je dobré, ale vybalancovat míru práce a poměr toho, co zadávat, bylo hrozně těžké a doteď to řešíme.

Myslím, že to uvidíme, až to skončí. Ukázalo se, že to, co jsme všechno hezkého na těch všech výjezdech zažili, vedlok tomu, že jsme pořád parta. I po tom roce cítím, že i když se po dlouhé době sejdeme, pořád patříme k sobě. A paradoxně cítím, že třeba sekundáni, kteří ve škole zažili jen půl roku, to spolu zvládají hůř. Prostě starší, kteří už dřív měli k sobě blízko, se teď třeba přes sociální sítě setkají, protože se chtějí vidět. Dovedu si představit, že na jiných školách, kde tohle předtím pořádně nebylo a děti se spolu moc neznaly, tak to mají nyní těžké. To je první věc, to naše společenství pořád existuje. Jako další pozitivum vidím, že teď všichni společně táhneme za jeden provaz. Předtím to bylo ve škole trochu rozdělené na učitele a žáky, trochu jsme se prudili. Teď to vůbec necítím. Vnímám, že jsme spolu, jdeme za stejnou věcí a vzácnost setkání vede k tomu, že si vážíme sami sebe a že vztahy jsou mnohem hlubší. Dovedu si představit, že to, co jsme spolu teď zažili, nás bude stmelovat do konce života. Stejně jako v případě lidí, kteří ve svém životě společně prožili něco těžkého. To bych viděl jako pozitivní. Samozřejmě se nám zhoršuje schopnost spolupracovat, to jde na dálku špatně. Myslím si, že umění naslouchat si, spolupracovat, být týmový, tomu se budeme muset znova učit a určitě to bude v budoucnu hrát roli.

Naše škola celou dobu stojí na určitých hodnotách, ať už je to týmový duch, nebo právě ta spolupráce. Myslíš si, že nám tyto schopnosti, ke kterým jste nás od začátku vedli, teď pomáhají?

Myslím si, že ano. Na druhou stranu jsme jedna z mála škol, která poskytovala takovou nabídku aktivit, jakou máme my. Prakticky každý týden měl člověk možnost se setkat s kantory ve Stromovce, absolvovat nějaký program v omezeném režimu dvojic atd. Myslím si, že to tomu taky hodně přispívá. Na druhou stranu si myslím, že je to už jen setrvačnost a že nám to za chvíli začne opravdu hodně chybět. Pokud se nám do léta nepodaří aspoň na týden někam vyjet, tak už to bude ve vztazích kolektivu dost znát.

Školy to dělají hodně různě, řada jich funguje jako my, kdy jedou podle rozvrhu. První rozdíl bych viděl v tom, že máme celou řadu aktivit okolo. Je pravidelně kapitanát, společňáky, kroužky, a řada lidí se zapojila do dalších aktivit. Počínaje vaším časopisem, kde zapojujete dost lidí, jiní doučují děti na základce, další volají seniorům. Stejně jako dřív jsme se ani letos nevěnovali výlučně jen výuce, ale pracovali jsme trochu jinak a přijde mi to skvělý, protože to lidem dává nějaký smysl a není to jen o té výuce. To jiné školy moc nedělají.

Druhá věc jsou volnočasové aktivity, ať už jde o výlety, které využívají spíše mladší, když to okolnosti umožní, nebo že jsme řešili projekty, daří se nám dělat omezeně středy (projektové dny, když to zrovna opatření pro pohyb osob umožňují – pozn. red.). Ale všechno, co spolu dělají lidi venku, je mnohem lepší, než kdyby něco jen četli nebo seděli doma na online výuce. Myslím si, že tohle taky jiné školy nedělají. Protože jsou velké, jinak by možná tu vůli měly. Nicméně zase se ukázalo, že malá škola je výhoda, protože můžemev omezeném počtu v rámci pravidel organizovat nějaké akce, ale můžeme se také věnovat každému, je to mnohem individuálnější. Já opravdu vím o každém, jestli vypadává, zda má nějaké potíže. Kdybych učil tři sta dětí, nemůžu zjistit, jestli je nějaký problém.