Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

Hodnoty jako potřebné, smysluplné a spolehlivé kormidlo vzdělávání

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Redakce Řízení škly

Jsem učitelkou už více než dvacet let, z toho šestnáct zároveň v roli ředitelky základní školy. Učitelské povolání považuji za jedno z nejkrásnějších a zároveň za jedno z nejmocnějších – nahlíženo optikou toho, jak zásadně může učitel ovlivnit život druhých lidí, primárně svých žáků.

Řízení školy onlineČím déle jsem učitelkou, tím silnější a neodbytnější je moje potřeba ptát se po smyslu vzdělávání. Potřebuji vědět, že co a jak učím, nebo spíše nabízím a předkládám svým žákům k učení, je obohacující a užitečné pro život. Čím dál víc mi záleží na tom, abych tuto jistotu neměla jen já sama, ale aby obsah všeho toho, co se pod mojí taktovkou odehrává v procesu, který nazýváme výuka, dával smysl i mým žákům. Už dávno nepovažuji otázky svých žáků: „Paní učitelko,a k čemu mi tohle v životě bude?“ za drzé a opovážlivé. Vnímám je jako otázky naprosto legitimní, ba dokonce potřebné a žádoucí. A dávno už nečekám na to, až mi takovou otázku položí někdo z mých žáků, ale kladu si je sama. Jsou totiž skvělým a neomylným ukazatelem toho, jestli jako učitelka jdu po cestě, která sleduje určitý cíl a přibližuje mě k němu, nebo jestli někde bloudím, přešlapuji na místě nebo se dokonce od vytyčeného cíle vzdaluji.
A právě tady se ocitáme u zcela zásadní otázky: 
Co je cílem vzdělávání?
Řada pedagogů se ve svých přípravách na nový školní rok zaobírá učivem. Pročítá si rámcové vzdělávací programya školní vzdělávací dokumenty a sestavuje si tematický plán coby jízdní řád s přehledem toho, co by žáci měli umět na konci října, co v lednu, co po Velikonocích a co v závěru května (protože s červnem, jak víme, se už příliš počítat nedá, stejně jako ostatně s prosincem, do kterého nám vidle hodí Vánoce). V přípravném týdnu si pak ve svých kabinetecha sborovnách chystáme slovníky, matematické tabulky a atlasy, v počítačích kontrolujeme prezentace, ve třídách rozvěšujeme nástěnné mapy, přehledy vzorců, slovních druhůa panovníků zemí českých, instalujeme modely krychlí a kvádrů a tu a tam spolu s globusem vystavíme i nějakou zachovalou vycpaninu hranostaje nebo odlitek bobří stopy. Všechnu tuto energii věnujeme učivu. A mnoho další energie následně investujeme do toho, abychom učivo nalili do hlav našich žáků. Radujeme se z toho, když v opakovacím testu správně napíší, čím je charakteristická buňka prokaryotická, a jsme smutní nebo dokonce frustrovaní z toho, když někteří, mnohému vysvětlování navzdory, stále chybně uvádějí, že kultury popelnicových polí zahrnujeme do doby kamenné, namísto mladší a pozdní doby bronzové.
Je cílem vzdělávání učivo? 
Dává nám učivo jako cíl vzdělávání smysl?
 Dává učivo jako cíl vzdělávání smysl našim žákům? Kolik takového učiva v podobě výčtů, definic, seznamů a naučených textů nás provází životem? Čím učivo obohacuje naše žáky a naši společnost?
Pokud by učivo mělo být cílem vzdělávání, pak si troufnu prohlásit, že nepotřebujeme školu ani učitele. Postačí nám počítač s připojením k internetu a v něm nainstalovaný program (či aplikace) „Domácí pedagog“, který každý den naservíruje žákovi určité téma, přečte mu příslušné pasáže z učebnic, encyklopedií a dalších informačních zdrojů, v případě potřeby nabídne doplňující informace, provede žáka sérií procvičovacích úkolů různé úrovně obtížnosti a nakonec žáka dovede až k závěrečnému ověření znalostí, jehož výsledek mu otevře cestu k dalšímu učivu, nebo ho vrátí k zopakování a upevnění učiva již probraného.
Škola, která chápe učivo jako cíl vzdělávání, se podobá moderní klinice s obrovskými možnostmi a potenciálem – lidským i technickým, která se však naprosto programověa vědomě omezuje pouze na ovazování odřených kolen. Taková klinika nedává smysl, je nepotřebná, neužitečná a zcela zbytečná.
Vždycky znovu žasnu nad tím, co všechno se děti samy naučí dávno před tím, než vstoupí do systému institucionálního vzdělávání. Naučí se pozorovat svět, rozpoznávat členy své rodiny a reagovat na ně, naučí se lézt a později chodit, naučí se ovládat své vyměšování, objeví a osvojí si účinné strategie, které jim zajistí pozornost dospělých, naučí se rozpoznat, kde jim hrozí nebezpečí, a když se jednou spálí, pamatují si, že kamna v kuchyni mohou být za jistých okolností rizikem, naučí si hrát si a mají ze hry radost, naučí se dorozumívat s lidmi ve svém okolí a později mluvit. Naučí se mnoho dalších dovedností. A na tom všem jsou naprosto úžasné dvě věci – za prvé: naučí se to zcela přirozeně samy (my dospělí tento proces jejich učení můžeme pouze podpořit vhodnými podmínkami) a za druhé: všechno, co se takto naučí, pak celý svůj další život využívají a zdokonalují se v tom, neučí se nic nepotřebného. Stručně shrnuto: samy se naučí to, co potřebují pro život.
V ostrém kontrastu k výše popsanému spontánnímu a smysluplnému učení dětí je jejich pozdější vzdělávání v institucích k tomu určených. Děti, které učení vnímají jako radostné objevování, najednou zjišťují, že je to nuda a otrava a později přichází i poznání, že je to celé k ničemu – že je to jen nepříjemná a mnohdy i zraňující povinnost, kterou musí splnit.A na pozadí tohoto smutného a trestuhodného prozření, k němuž škola zákonitě děti dříve či později dotlačí, stojí fakt, že naše školy a vzdělávání v nich často sledují špatný cíl.
Jaký by tedy měl být cíl vzdělávání?
V této části své úvahy zaměřím pozornost zejména na 
školu základní
 . Mám pro to 2 důvody.
1. Základní škola je vstupní branou do prostoru, v němž se odehrává veškeré další institucionální vzdělávání. Nejde tu tedy jen o vzdělávání jako takové, jde o mnohem víc. Jdeo budování důvěry v profesionální vzdělávání, tedy ve školu a v pedagogy. Jde o 
vytváření vztahu k učení
 . Jde o důležitost místa, které děti ve svém dalším životě vzdělávání přiznají. Jde o to, zda ve vzdělávání budou spatřovat smysl a bude pro ně tedy znamenat cennou hodnotu v jejich životě. Co se v tomto ohledu podaří, nebo naopak pokazí na základní škole, má často velký vliv na další vzdělávání a přístup k celoživotnímu vzdělávání žáka a později dospělého člověka.
2. Základní škola, ve srovnání s jinými stupni škol, disponuje jako jediná zcela mimořádným privilegiem, které jí svěřil stát. Docházka do ní je povinná. Základní školou musí projít všichni – budoucí lékaři, řezníci, vědkyně, kadeřnice, podnikatelé, a dokonce i ti, kteří se rozhodnou žít alternativně, třeba jako samotáři kdesi na Šumavě. Základní škola je proto v životě každého z nás místem neobyčejně inspirujícím právě různorodostí lidí, kteří se v ní setkávají. A co víc, je místem, kde po dobu devíti povinných let 
má stát jejím prostřednictvím intenzívní vliv na život člověka a na podobu budoucí společnosti
 . A to je vskutku mocný nástroj!
Omezit základní školu, coby významného spolutvůrce lidského života a architekta lidské společnosti, na probírání učiva je devalvací nejtěžšího kalibru! Nedává to smysl. Není to užitečné ani jednotlivci, ani společnosti. Je to odsouzeníhodné mrhání potenciálem lidského ducha, časem i veřejnými financemi a nezaslouží si to být označováno jako vzdělávání.
A tady už se konečně dostávám k tomu, co smysl dává. Na konci školního roku dávám absolventům úkol: „Napište mi, čím vás obohatila základní škola“. Tady jsou některé z odpovědí:
Dala mi kamarády a zjistil jsem, že nemusím mít vždycky pravdu.
 
Naučil jsem se vidět na každém něco hezkého, i když je to třeba člověk, který mi není úplně sympatickej.
 
Při projektu pro děti z 1. stupně jsem zjistila, že chci pracovat s malými dětmi. Úplně mě to dostalo, fakt.
 
Našla jsem spoustu kamarádů mezi Romy a nechápu, proč je spousta lidí na ně tak hnusná.
 
Zjistil jsem, že i blbý věci se druhýmu daj říct slušně, a že to nemusí být urážka.
 
Jsem rád, že jsem poznal spoustu fajn učitelů. Neměli to s námi vždycky jednoduchý, ale nezlomili nad náma hůl a furt nám věřili, že něco dokážeme. A hele, my jsme zvládli základku!
 
Pan učitel mě nadchnul pro angličtinu. Tomu bych fakt nikdy nevěřil, ale moc mě baví.
 
Zjistil jsem, že jsem v něčem dobrej a v něčem blbej, a když jsem to zjistil, tak se mi docela ulevilo.
 
Chtěl bych bejt jednou takovej chlap, jako náš třídní. Je to zvláštní, ale nikdy jsem nezažil, že by měl blbou náladu. To je možná zázrak, ne?
 
Kdybych mohla, dala bych si těch devět let znova a znova
 
a znova. Bylo mi tady dobře a někdy v sedmý třídě jsem si konečně začala věřit!
 
Naučil jsem se ovládat svůj vztek, myslím, že už se to se mnou dá vydržet.
 
Zjistila jsem, že když mě něco úplně nebaví, nebo mi to nejde, pomůže mi, když na tom dělám ještě s někým jiným.
Je to jen zlomek z odpovědí, ale i kdybych sem vypsala všechny, marně bychom v nich hledali výroky tipu: „Naučil jsem se zlomky“, „Umím vyjmenovat živočišné říše“, „Už chápu skladbu souvětí“, „Vím, kdy byla založena Karlova univerzita“.
Odpovědi absolventů odkazují na to, co si ze základní školy ponesou dál do života. Není to učivo. Je to kus sebepoznání a jsou to hodnoty – respekt, zodpovědnost, spolupráce a další. Obojí je důležité a nosné. Obojí dává smysl, a proto má škola obojí rozvíjet a kultivovat. To první proto, aby každý žák-jednotlivec věděl, kým je a jak se sebou má zacházet, protože jedině tak může naplnit svůj potenciál a být v životě šťastný a prospěšný sobě i druhým. To druhé proto, aby prosperovala, byla stabilní, zdravá a životaschopná celá naše společnost. 
Učivo
 , vhodně zvolené a správně uchopené, 
může být k tomu skvělým nástrojem, nikdy však nemůže být cílem
 .
My učitelé, pedagogové a ředitelé škol 
potřebujeme jasně slyšet, jaký je cíl vzdělávání
 . Potřebujeme si uvědomit, že když v našich školách budeme tento cíl sledovat, bude to mít pozitivní dopad na nás všechny a všichni z toho budeme profitovat. Potřebujeme vědět, že takové je naše zadání od státu, který prostřednictvím povinné školní docházky nesleduje jen základní gramotnost v podobě trivia, ale něco daleko hlubšího a nosného pro celou naši společnost. Potřebujeme jasný kurz, protože bez něho jsme jako kapitáni, kteří jen bezcílně křižují široširý oceán, ale nikdy nedoplují ke kýženému horizontu.
A jak na to? Mohlo by to mít třeba podobu desatera:
1.
Věřte, že 
každé
 dítě v sobě má naprosto jedinečný potenciál. Je pouze třeba ho objevit a vytvořit podmínky pro jeho rozvoj. Nikdy to hledání nevzdávejte. Objevení potenciálu a jeho rozvoj je tím největším darem, který můžete svým žákům dát.
2.
Důvěřujte
 dětem. Důvěrou v ně podporujete a rozvíjíte jejich sebedůvěru a důvěru v život – a to jsou základní kameny seberozvoje, kreativity a radosti ze života.
3.
Učte děti vzájemnému 
respektu
 . Každý jsme jiný, každý jsme jedinečný, na každém z nás záleží. Bez respektu jednoho člověka k druhému nebude naše společnost zdravá a nebude se nám v ní dobře žít.
4.
Pomáhejte dětem objevovat 
zodpovědnost
 . Žádný člověk nemůže být zralý, aniž by nebyl zodpovědný. Zodpovědnost každého (za sebe, za své vztahy s lidmi, za své okolí, za přírodu, za způsob svého života) je nutným předpokladem zachování civilizace a udržení života na Zemi.
5.
Učte děti 
spolupráci
 . Stejně jako je důležité rozvíjet sebe sama, je neméně důležité umět spolupracovat a spojit síly s druhými lidmi. Pokud dokážeme spolupracovat, nabídnout své síly, investovat něco ze sebe ve prospěch společného díla, nemusíme se bát výzev, které nám život postaví do cesty. Spolu budeme vždycky silnější!
6.
Naučte děti 
učit se
 . Více než učivu se ve školách věnujte strategiím učení. Podpořte děti, aby objevily, jak se efektivně mohou učit. Když se toto naučí, budou se učit rády a budou se celý život dál vzdělávat a pracovat na sobě. To je pro celou naši společnost nesmírně důležité!
7.
Věnujte ve škole hodně prostoru 
komunikaci
 . Je to nástroj dorozumění mezi lidmi, nutný předpoklad harmonického a partnerského soužití. Bez komunikace nemůže dojít k porozumění a pochopení mezi lidmi, a tedy ani k udržení míru mezi národy.
8.
Podporujte 
angažovanost
 dětí. Vytvářejte ve školách prostor pro realizaci jejich nápadů, představa snů. Dopřejte dětem, aby zakusily, že když něco chtějí a jsou ochotny do něčeho investovat, dokážou to! Naše společnost potřebuje odvážné a činorodé lidi, kteří se nebudou bát prošlapávat nové cestya kteří nás budou inspirovat.
9.
Neporovnávejte
 děti mezi sebou, nepodporujte ve školách soutěž. Nedává to smysl, protože ať tak či onak vždycky porovnáváme neporovnatelné. Namísto toho veďme každé dítě k sebepoznání, k objevení silných a slabých stránek a k seberozvoji. Čím méně porovnávání a soutěže, tím bude naše společnost soudržnější, a tedy i stabilnější a schopnější čelit různým výzvám.
10.
Inspirujte
 svým vlastním příkladem. Buďte autentičtí, na nic si nehrajte. Mějte na paměti, že nemůžete své žáky naučit ničemu, co sami v sobě nemáte.
Budeme-li takové nebo podobné desatero mít v našich školách na zřeteli, pak máme jistotu, že náš cíl je správný. Že naše školy a vzdělávání nejsou odtrženy od života, nýbrž jsou jeho velmi cennou součástí. Že naši pedagogové nejsou jen těmi, kteří umí zajímavě vyprávět nebo interpretovat informace, nýbrž jsou osvícenými a inspirujícími osobnostmi. Že jsou vlastně tak trochu porodníky pomáhajícími na svět lidem, kteří si věří, rádi se učí, respektují druhé a dívají se dál než jen za hranice svého dvorku. Na tom záleží, to je důležité! A je vlastně jedno, jestli si komunikaci, spolupráci a vzájemný respekt budeme osvojovat na pozadí učiva o Sámově říši, zlomcích a rovnicích, skupenství vody, větných členecha slovních druzích či mnohobuněčných organismech.
Na prahu nového školního roku přeji pedagogům, žákůma celé naší společnosti, abychom věděli, kam plujeme, jaký je náš cíl a proč jsme si ho zvolili. A abychom o smyslu škola vzdělávání nikdy nepřestali přemýšlet. Je to naše povinnost a kus naší vlastní zodpovědnosti za podobu společnostia světa v rychle se proměňujícím proudu času.
 
Zdroj: Pro zářijové vydání časopisu Řízení školy Mgr. Marie Gottfriedová

Diskuse - Počet příspěvků: 0

Archiv článků