Přesně týden po začátku nového školního roku proběhl v rámci festivalu Future Port Prague kulatý stůl pro zvané účastníky s názvem Digital Challengers. Mix digitálních inovátorů, úspěšných podnikatelů využívajících sílu digitalizace, manažerů, akademiků, ale i lidí ze státní sféry a nezisku diskutoval o tom, jak by digitalizace mohla přispět vyšší ekonomické prosperitě Česka a kde máme slabiny, které brzdí další zlepšování.
Pojem Digital Challengers označuje podle společnosti McKinsey státy, které ve využití digitalizace mají ještě značný potenciál. Jinými slovy jsou to státy včetně Česka, které nepatří do klubu digitálních favoritů a mají co zlepšovat. Ačkoli má v digitalizaci Česko dobře našlápnuto v sektorech, jako je finančnictví a ICT, celkový rozvoj státu brzdí podle McKinsey zaostávající státní správa, zdravotnictví a vzdělávání.
A právě vzdělávání se týkala jedna oblast diskuse. Moderátor diskuse Václav Moravec se přítomných tázal, které klíčové dovednosti by měl vzdělávací systém rozvíjet a podporovat. Pokud bych měl hledat shodu přítomných, pak nejfrekventovanějším pojmem byla komplexita, se kterou by se měli absolventi škol být schopni vyrovnávat. Představuji si to tak, že by lidé měli chápat složitosti propojeného světa, ve kterém žijeme, snažit se porozumět jeho principům, rozmanitosti a vztahům mezi jeho prvky a nenechat se strhnout populisty na vzestupu, kteří tvrdí, že jejich jednoduchá řešení mohou všechno vyřešit. Měli by vědět, že všechno se vším nějak souvisí a jakýkoliv počin může vyvolat obtížně odhadnutelné důsledky. Proto bychom měli být velmi uvážliví a snažit se propojenému komplexu co nejlépe porozumět. Dobrým příkladem komplexity je příroda a probíhající klimatické změny, které bohužel dokládají, jak málo o svém prostředí víme, a přesto přistupujeme k věcem s asertivní nevědomostí. V diskusi samozřejmě nechyběly požadavky na rozvoj měkkých dovedností, zejména iniciativnosti, podnikavosti a sebevědomí – podle diskutujících oblastí, které školy spíše brzdí.
Pro mne byla nejzajímavější část diskuse, kde digitální inovátoři odpovídali na otázku, jak podporovat vzdělávání a využít k tomu sílu pozic, které zastávají. Například šéfka českého Google Taťána le Moigne vyzdvihovala firemní projekt vzdělávání veřejnosti
Digitální garáž, který již čtvrtým rokem nabízí online vzdělávací kurzy prostřednictvím českých videí, resp. e-learningových mikrokurzů. Jiným doporučovaným příkladem je nezisková organizace Czechitas , která pod vedením Dity Přikrylové pomáhá zejména dívkám objevovat svět informačních technologií, motivuje je ke vzdělávání a propojuje je s potenciálními zaměstnavateli v oboru IT. Vybrané jednodenní akce někdy organizace nabízejí zdarma, kroužky, akademie a letní školy je potřeba si zaplatit.
Tyto aktivity jsou skvělé, doplňují školní vzdělání o další možnosti, pomáhají řešit lidem jejich problémy, nabízejí možnosti trávení volného času relativně atraktivním vzděláváním. Ministerstvo školství k tomu, aby našlo další partnery pro podporu (digitálního) vzdělávání a posílilo diskusi v této oblasti, dokonce před několika lety založilo DigiKoalici. Dnes sdružuje přes 170 podobných organizací.
Mnozí přítomní by upřímně rádi pomohli, proto se věnují obdobným aktivitám, ať už přímo ve svém zaměstnání, nebo na bázi filantropie. V diskusi několikrát zazněl stesk nad současným stavem školství, které důležité dovednosti a kompetence rozvíjí u dětí nedostatečně. Žádná z aktivit, které nejlepší inovátoři Česka vyvíjejí, ale necílila na systémovou změnu vzdělávání. Možná je to komplexita českého vzdělávacího systému, která i nejúspěšnější inovátory od změn v této oblasti odrazuje. Možná je to i projev určité frustrace, že se dlouhodobě nedaří uspět.
Jak totiž ukazují poslední data, Česko má stále větší problém. Někdy jej nazýváme problémem diferenciace kvality škol, jindy nerovností šancí a jindy zase regionálními disparitami. Jedná se o velkou a stále se zvětšující závislost výsledků vzdělávání na socioekonomickém a kulturním statusu rodiny dětí.
Nejhorší jsou výsledky žáků v Karlovarském a Ústeckém kraji, pohybují se na úrovni Malajsie (měřeno PISA testy), zatímco výsledky nejlepších krajů jsou na úrovni vyspělých států západní Evropy. Argumentem by mohlo být, že v těchto krajích žijí vzhledem k ekonomickým rozdílům i lidé s nižším sociálním a kulturním statusem. Jenže jak uvádí sociolog Daniel Prokop, tyto rozdíly vysvětlují pouze necelou polovinu rozdílů mezi kraji. Zbytek jde za jinými faktory, mezi které patří především rozdílná kvalita škol. A jak ukazují výzkumy, kvalita českých škol se stále více rozrůzňuje.
Česko patří k zemím s nejvyšším vlivem ekonomického, sociálního a kulturního statusu rodiny na vzdělávací výsledky dětí. Někdy se tomuto fenoménu také říká reprodukce nerovností. Přitom právě snižování nerovností, za které děti nemohou, je dnes jedním z nejdůležitějších úkolů vzdělávacího systému. Paradoxní na celém problému je, že ČR patří ve srovnání s ostatními k zemím s relativně malými nerovnostmi v rodinném statusu žáků. Náš vzdělávací systém je ale nedokáže redukovat a naopak je posiluje.
Ruku v ruce s tím jde silný vliv vzdělání rodičů na vzdělávací aspirace dětí. Rodiče s nižším sociálním statusem a vzděláním mají méně informací o studijních dovednostech vlastních dětí a jsou výrazně méně informovaní o tom, jaké další možnosti ve vzdělávání mají jejich děti. Takže je často ani nenapadne, že by jejich děti potřebovaly další vzdělávání nad rámec toho, kterého se jim ve škole od státu zdarma dostává. A snad není potřeba opakovat, že kvalita života a kultury společnosti se odvíjí od těch nejslabších. Čím lépe se budou mít, tím lépe se nám všem zde bude společně žít.
Kvalitu škol určuje množství prvků vzdělávacího systému. Nejsou to pouze učitelé, jejich motivace a vzdělání, ale také podpora, které se jim dostává, pedagogický leadership ředitelů škol, podpůrný personál dostupný dětem ve škole (psycholog, zdravotník, kariérový poradce…), řízení ze strany zřizovatele, vybavenost škol…
Je skvělé, že se mnozí z nejúspěšnějších inovátorů stále aktivněji pouštějí do podpory zájmového vzdělávání, pouze takové aktivity ale Česko nespasí. Dokonce je možné, že ještě více zvýší selektivitu vzdělávání a rozdíly mezi lidmi. Chudí rodiče prostě své děti do kroužků a příměstských táborů nezapíšou, protože na to nemají dostatek peněz. Anebo proto, že nejsou zvyklí o takových věcech vůbec přemýšlet.
Pokud tedy chceme měnit Česko k lepšímu, musíme trvat na systémové změně vzdělávání. Základem takové změny je kvalitní státní správa. Jak v diskusi zdůraznil Andrej Kiska, permanentní tlak na politiky a vyžadování kvality ve vzdělávání
je přesně to, co může věci pomáhat měnit. Lidé, kteří mají jednoduchý přístup do médií, což o digitálních inovátorech bezpochyby platí, by k tomu měli využít každou příležitost. To je přesně parketa, kde mohou být digitální inovátoři nesmírně užiteční celé společnosti.
je přesně to, co může věci pomáhat měnit. Lidé, kteří mají jednoduchý přístup do médií, což o digitálních inovátorech bezpochyby platí, by k tomu měli využít každou příležitost. To je přesně parketa, kde mohou být digitální inovátoři nesmírně užiteční celé společnosti.
Bez sebevědomého ministerstva školství s respektovaným ministrem ve vládě, ideálně na pozici vicepremiéra, se dál neposuneme. A tato konstelace nenastane, pokud ji nebudeme intenzivně vyžadovat.
Abych neskončil jen hraběcí radou, uvedu příklad organizace, která se o systémové změny snaží a jejíž fungování je závislé na ochotě donátorů pomáhat vzdělávání. Neziskovka Učitel naživo letos otevírá již čtvrtý ročník inovativního vzdělávání učitelů, jehož důležitým prvkem je intenzivní, různorodá a reflektovaná pedagogická praxe přímo ve třídě, která tolik chybí absolventům fakult vzdělávajících učitele. Učitel naživo nevyužívá evropské peníze, žije z peněz dárců a filantropů. Je to příklad organizace, která svou činností přispívá ke zkvalitnění systému tím, že podporuje budování kapacit lidí uvnitř vzdělávacího systému, který je zde pro všechny bez rozdílů.
Psáno pro projekt Chytré Česko.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy prosinec 2019 - PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D.