Společné golfování s handicapem

K napsání tohoto článku mě přivedla vzpomínka na listopad 2018, kdy jsme v rámci KAP vyrazili s několika pražskými řediteli škol „inspirativním autobusem“ do Německa. Tématem byla inkluze (nejen) v uměleckém vzdělávání. První noc jsme byli ubytováni blízko hranic v golfovém rezortu Alfrédov. Takže jsme u večeře krátce narazili také na tento sport, o který se na amatérské úrovni pokouším. A vzduchem létalo jedno z nejznámějších slov v golfovém světě – HANDICAP.

V prostředí golfu jde o číselné vyjádření herní úrovně amatérského golfisty, které se používá jako „výhoda“ pro méně zkušené hráče (wikipedie).

Historie pojmu „handicap“ je zajímavá. Vznikl jako novotvar ze spojení anglických slov „hand in cap“ (ruka v čepici), a to v prostředí dostihového sportu. Z čepice byly vytahovány lístky, které jednotlivým koním určovaly různou zátěž. A to prapůvodně proto, aby byly dostihy zajímavější. To se však brzy projevilo tím, že vzrušení ze hry se přesunulo pouze na toto losování.

A tak poměrně brzy handicap vykrystalizoval do dnešního pojetí, ve kterém jde o vyrovnávání šancí slabších soutěžících s těmi silnějšími, především úpravou vstupních podmínek (např. olověné destičky, které se vloží do kapsy u sedla). Šance soupeřů se vyrovnávají a soutěž je v tu chvíli hodně vzrušující, protože již nelze (díky handicapu) určit favorita předem. Nejde tedy již o výhru toho nejlepšího, nýbrž toho, který se nejlépe vyrovná s rovnými podmínkami.

Navíc nemusí jít v první řadě o soutěž – jak si ukážeme na příkladu z golfu.

Většina golfistů říká, že hráči nesoupeří mezi sebou, nýbrž „hrají proti hřišti“. Zdolávají hřiště, nikoliv toho druhého. Každý má přitom individuálně nastavený standard – podle svého handicapu. Dejme tomu, že 18jamkové hřiště je navrženo tak, aby jej profesionál zahrál na 72 ran. Tak je tomu např. ve zmíněném Alfrédově, avšak každé hřiště to má jinak. 72 je pak v tomto případě standardem profesionála anebo také amatéra, který má handicap s hodnotou „nula“. Začínající golfista (poté, co prokáže základní předpoklady a znalost pravidel) vždy obdrží handicap s hodnotou 54. Jeho standardem je tedy „uhrát“ toto hřiště na 126 ran (72 plus 54 neboli tři navíc na každé z 18 jamek).

Tento princip aktuálního osobního standardu je pak aplikován i ve většině amatérských soutěží. Na golfovém turnaji jde samozřejmě o výsledné pořadí jednotlivých hráčů. Avšak rozhodující roli v tom hraje právě onen handicap. Nejlepší umístění nezískává ten, kdo projde hřiště s nejmenším počtem ran, nýbrž ten, který zahraje nejlépe vzhledem ke svému aktuálnímu standardu.

Takže pokud hráč s nulovým handicapem zahraje standardně na 72 ran a hráč s handicapem 54 na 120 ran, vítězí o šest bodů ten druhý. Vtip je v tom, že po takto vydařeném turnaji se dotyčnému sníží jeho handicap, např. na 52 (přepočet je poměrně složitý). Od té chvíle je považován za trochu lepšího golfistu, který již nepotřebuje takové zvýhodnění jako začátečník. Pro příští turnaje se tedy jeho osobní standard posouvá směrem k větším nárokům (plus 52 namísto plus 54). A tak dál…, přičemž od určitého pásma platí, že tento „pohyb“ může být i v obráceném směru.

Handicapový systém zajišťuje, že spolu ve skupince (zpravidla čtyř) hráčů mohou postupovat i značně rozdílní golfisté, aniž by to ubíralo na atraktivitě hry pro každého z nich.

Solidaritu při společném postupu hřištěm podporují i další golfová pravidla. Hraje vždy ten, jehož míč je nejdále od jamky. Pokud míč skončí ve křoví, tak se do jeho hledání ihned zapojí všichni hráči. Spolupráce se pak vyplácí plynulejší hrou celé čtveřice. A pokud se někomu povede skvělý úder, následuje většinou sdílený úžas, uznání a často i radost. „Radost ze hry je ten cíl,“ jak ve své knize Inner Game uvádí (nejen golfový) kouč Timothy Gallwey. Jeho trenérský koncept je založen na tom, že golfista hraje především proti blokům ve své hlavě, které ho odstřihávají od jeho vnitřních zdrojů. Ale to už bych zaháněl tento článek do jiného tématu…

Vrátím-li se zpět k handicapu a rozšířím-li tento pojem na všechny možné oblasti lidského života, dovolím si (po svém) použít zajímavé metafory Michala Horáčka z jeho stati „Los a sázka“. Instituce handicapu je vlastně vyrovnáním losu života, který přiřkne jedněm výhru a druhým prohru již při narození. Handicap je v podstatě takový Jánošík, který někde ukradl perpetum mobile, protože chudým dává, aniž by bohatým bral. A bez toho, že by vznikal dluh. Aniž by kohokoliv (bohaté i chudší duchem či talentem) připravoval o pokrok. V nejhorším případě připraví ty „bohaté v dané oblasti“ o prvenství, nikoliv však o jejich úroveň.

Je to křivda? To se odvíjí od pohledu na život, od toho, jaká radost je cílem…

Omlouvám se těm čtenářkám a čtenářům, kteří na tomto místě očekávají nějaké vyústění do oblasti vzdělávání nebo umění. Tento článek nemá pedagogický závěr, což je záměr. Chcete-li, můžete využít jeho neuzavřenosti pro vlastní interpretace, pointy či analogie. Možná vám „naskakují“ právě nyní, na základě vaší fantazie a kreativity…