V předcházejícím čísle jsem otevřel problematiku sebehodnocení žáků na ZUŠ jako nástroje k efektivní domácí přípravě. Z pedagogického hlediska je výborné, když si žák sám přijde na to, co mu jde, co nikoliv, jakých cílů již dosáhl a jakou cestou se vydat dále. Učitel toto sebehodnocení pak může využít k jeho dalšímu rozvoji.
Sebehodnocení žáků ZUŠ - motivační nástroj k seberegulaci
Mgr.
Egli
Prifti,
Ph.D.,
učitel hry na klavír, ZUŠ Hostivař
V minulém článku o sebehodnocení a seberegulaci žáků jsem popsal postupy k aktuální podobě týdenního plánu, který má být hlavním nástrojem k sebehodnocení žáka. Vytvořil jsem proto "týdenní plán" a vyplnil ho nejdříve se staršími žáky a později se všemi žáky, i těmi nejmenšími. Žáci si velmi rychle zvykli udělat analýzu týdenní práce a sami posoudit vlastní posun. Bylo možné se pustit do další fáze a nastavit ještě kratší cíle - každodenní práci.
Žáci si každý den zaznamenávají, co hrají. Ne jenom název skladby, ale o každé skladbě následující tři body:
. Následující den by se pak žák měl soustředit právě na to, co zjistil, že je potřeba vylepšit, a takto pokračovat dále. V hodině jsme si potom o tomto průběhu povídali a zároveň si nastavili
co mi šlo, co mi nešlo, co pro to udělám
cíle
do příští hodiny. Když nastavujeme tyto cíle, snažím se žáka velice mírně orientovat (navigovat). Je důležité, aby se naučil nastavovat si cíle sám (je to z hlediska např. domácí přípravy zásadní). Pro mě, jako učitele, nemusí být vlastní hodnocení práce, které žák dělá ve třídě nebo doma, úplně přesně definováno. Důležitější je, aby žák věděl, o čem mluví, a aby se dokázal srozumitelně vyjádřit. I to je jeden z důležitých školních výstupů, které by si žák z výuky měl odnést.
Snažím se také "ulevit" z tlaku na podávání "správné odpovědi" i strachu z "udělání chyby". Jedinou chybou v tomto případě je "nevyjádřit se" (nesprávné vyjádření nám totiž dává možnost k nalezení nápravy). Žák může používat jakékoli poznámky, zkratky či zjednodušení, ale důležité je, aby on všemu dobře rozuměl a dokázal o tom v hodině mluvit.
Vývoj žáků je odlišný a individuální, což je logické, neboť každý jsme od přírody jinak nastavený. To je i jeden z důvodů, proč
nikdy neporovnávám své žáky mezi sebou
. Nastavil jsem tento projekt (který realizuji v rámci osobního plánu profesního rozvoje) jako
soutěžení žáka se sebou samotným
, tedy překonávání sebe sama. Důležitý je individuální posun podle vlastního tempa a osobních charakteristik a preferencí (vždy nemusí probíhat "individualizovaná výuka" při "individuální" výuce).Uvedu několik konkrétních bodů, které jsem u svých žáků pozoroval poté, co jsme tento způsob sebehodnocení a plánování zavedli:
-
Žák dokáže lépe a kriticky hodnotit vlastní výkon
- do jaké míry to žák dokáže, záleží na věku a na jeho individuálních schopnostech.-
Na základě hodnocení vlastního výkonu je žák schopnější sám naplánovat svou další práci
- právě sebehodnocení umožňuje žákovi plánovat další práce na základě popisu skutečného stavu, návrhu řešení nebo splnění cíle.-
Žák umí lépe sám sebe hodnotit a je motivován pracovat samostatně
- když žák hodnotí, zda cíl splnil, tak k tomu nepotřebuje učitele - cítí úspěch a je motivován najít další cíle, které by splnil, a nemusel čekat na další hodinu klavíru.-
Žák lépe hodnotí výkon jiných dětí
- když žák dokáže hodnotit sám sebe, lépe, s větším taktem a pochopením pak hodnotí i výkony ostatních dětí.Práce na tomto projektu měla výborný dopad nejenom na samotné žáky. Osobní plány profesního rozvoje jsou o tom, aby učitel neustále pedagogicky rostl a vyvíjel se. Uvažoval jsem, jaký posun nebo osobní pokrok jsem za dobu této práce s dětmi udělal já, a s překvapením jsem zjistil následující:
-
Lépe vnímám a posuzuji problém na hlubší úrovni
- protože mám pravdivé informace o průběhu domácí přípravy a mám od žáka reálnou zpětnou vazbu.-
Vytvářím při výuce situace, ve kterých může žák zažít úspěch jako vlastní hodnotu (bez "chválení" učitelem)
- žák splnil svůj nastavený cíl a je tak bezpodmínečně úspěšný.-
Povzbuzuji žáky ke kladení otázek a oceňuji chuť se ptát
- rozhovory v hodině umožňují kladení otázek a vytvářejí pozitivní prostředí k vyjádření názoru a k "debatě" s učitelem.-
Zapojuji žáky do rozhodování a umožňuji jim nést spolu-odpovědnost za věci, které se jich týkají
- žák se stává více "dospělý", může rozhodovat či spolurozhodovat o věcech, do kterých byl dříve nucen (kdy a jak bude doma cvičit apod.).Je tento systém univerzální? Mohou týdenní plány fungovat u všech žáků? S tímto systémem pracuji relativně krátkou dobu a aby bylo možné poctivě odpovědět, je potřeba pokračovat dále. S jistotou ale mohu říct, že týdenní plán měl dosud velmi dobré výsledky u všech mých žáků. Zajímavé je i poznání, že někteří menší žáci se rychleji učí lépe se vyjádřit než někteří starší. To by mohlo být i tím, že starší žáci často mají k vyjádření názoru větší osobnostní bariéru a jsou zvyklí ze škol spíš víc poslouchat a "správně" opakovat.
Hlavním cílem týdenního plánu je rozvíjet u žáka
samostatnost
na základě
sebehodnocení
s jeho následným využitím v praxi k dosažení
seberegulace
. Myslím si, že takováto práce je pro žáka důležitá, protože se naučí sám si odpovědět na tři základní otázky v učení:
Jak?
(to dělám)
Proč?
(to tak dělám) a
Co?
(proto udělám). A ne nadarmo se říká, že pedagogický ideál nastane tehdy, když nás žák již nepotřebuje.