Investujme do kvalitního vzdělávání, ne do špatných zkoušek

V je stanoven cíl Strategický cíl omezovat přístup ke vzdělávání v době, kdy se všechny vyspělé země snaží zajistit co nejvyšší vzdělanost svých obyvatel, je v mezinárodním srovnání zcela unikátní. Je důležité důkladněji přemýšlet o tom, zda snaha přiblížit se co nejvíce situaci před rokem 1989 může vyřešit stávající problémy středoškolského vzdělávání. Dostupná data týkající se vývoje vzdělávacího systému a uplatnění absolventů na pracovním trhu nasvědčují spíše tomu, že

Letošní vydání ročenky OECD Education at a Glance, založené na datech z roku 2012, opět potvrdilo, že ČR má v mezinárodním srovnání vysokou účast ve středním vzdělávání a vysokou míru jeho dokončování. Podíl mladých lidí, kteří odejdou ze vzdělávání před dokončením středoškolského studia, se dlouhodobě pohybuje mezi 5 a 6 %. Česká republika má zároveň nejvyšší podíl středoškoláků, kteří absolvují odborné vzdělávání.

V této souvislosti je ovšem zajímavé si povšimnout, že podíl mladých lidí ve věku 15-29 let, kteří nechodí do školy a nejsou ani zaměstnaní, se v ČR příliš neliší od průměru OECD. Zatímco v ČR činí zhruba 13 %, průměr OECD je 15 %. Je zřejmé, že řada absolventů nenachází uplatnění na pracovním trhu. Pohled do statistik nezaměstnanosti absolventů ukazuje, že nejvyšší nezaměstnanost vykazují ti, kteří nedokončili střední vzdělání, a hned za nimi následují absolventi nematuritních oborů. Jejich nezaměstnanost byla v roce 2012 ve srovnání s absolventy maturitních oborů dvojnásobná.

Statistiky úřadu práce z roku 2013 dále ukazují, že složení lidí hledajících práci z hlediska jejich kvalifikací bylo velmi podobné poptávaným profesím. Tedy samotné absolvování příslušného oboru zaměstnatelnost nezajišťuje. A to ani přes své vysoké odborné zaměření, kterého si tradičně velmi ceníme právě proto, že věříme, že zajišťuje dobrou přípravu mladých lidí pro vstup na pracovní trh. Výzkumy zaměstnavatelů naznačují, že problém spočívá v tom, že absolventi nejsou dostatečně vybaveni kompetencemi, které jim umožní dostát nárokům moderního trhu práce. , za které je primárně zodpovědný Nezohledňují ani rostoucí nároky na flexibilitu pracujících, kteří se stále častěji musejí vyrovnávat s radikálními změnami pracovní náplně danými provázenými nutností často měnit zaměstnání a s (a stále složitějším)

Cílená a nákladná příprava na konkrétní povolání, které se českým dětem dostává ve školách, je navíc často nevyužita, neboť většina absolventů pracuje do 5 let od ukončení studia v jiném oboru. Z výše zmiňovaných trendů vyplývá potřeba (aktuálně je jich téměř 300) a tak, aby v nich absolventi získávali takové odborné vědomosti a dovednosti, které budou méně specifické a využitelné v širší skupině oborů.

Zároveň je třeba na úkor specializovaných dovedností. Obecným dovednostem se musí mladí lidé učit ve škole, protože je budou potřebovat v každém zaměstnání i v osobním životě a v pracovním procesu je jejich získávání daleko obtížnější. Nedávno zveřejněné výsledky mezinárodního výzkumu OECD PIAAC,který zjišťoval matematické a čtenářské dovednosti a dovednosti řešit problémy s pomocí informačních technologií u dospělých ve věku 16-65 let, potvrdily, že vzdělávací systém vybavuje absolventy nematuritních oborů nedostatečně. Výzkum dále přináší přesvědčivé doklady o tom, že obecné kompetence jsou vyžadovány i u pracujících v nízkokvalifikovaných profesích.

Cíl mladých lidí je ve světle poznatků o fungování vzdělávacího systému a požadavcích pracovního trhu značně problematický. Stejně tak problematická jsou opatření, která mají plnění tohoto cíle zajistit.

Prvním z těchto opatření bylo zavedení společné části maturitní zkoušky. Zde se omezování podílu maturantů daří, např. letos na jaře u zkoušky neuspělo 19 % studentů, kteří ji konali v prvním termínu, na podzim neuspělo 44 % z těch, kteří ji konali v opravném termínu. Nad tímto výsledkem však stále visí řada otázek: Není cena, kterou platíme v podobě nárůstu mladých lidí, kteří u maturity propadnou, a nezískají tedy žádnou středoškolskou kvalifikaci, příliš vysoká? Připravují všechny školy žáky tak kvalitně, aby měli spravedlivou šanci maturitu složit? Dostávají žáci informaci o tom, že jejich vědomosti pravděpodobně nebudou na složení maturity stačit, dostatečně záhy, aby mohli svoji vzdělávací dráhu včas změnit? Je žákům, kteří jsou u maturity neúspěšní, poskytnuta nějaká podpora v podobě pomoci s přípravou na opravnou zkoušku či nabídnuty dosažitelné studijní alternativy?

Nad druhým připravovaným opatřením spočívajícím v jednotných přijímacích zkouškách na maturitní obory se vznášejí podobné otazníky. Kvalita základních škol je velmi rozmanitá a nejsou přijímána žádná systémová opatření k tomu, aby tomu bylo jinak. Jak bude zajištěno, že všechny školy připraví své žáky stejně kvalitně k přijímacím zkouškám? Budou mít všichni žáci k jejich složení stejné podmínky? Pokud nebudou jednotné přijímací zkoušky a nezbytná podpůrná opatření dostatečně promyšlena, doplatí na ně ti, kterým by měl systém nejvíce pomáhat: žáci z rodin, které se ve vzdělávacím systému neorientují a nejsou schopny zajistit svým dětem kvalitní vzdělávací dráhu. Ministr Chládek opakovaně zmiňuje, že jedním z důvodů pro zavedení jednotných zkoušek je rozdílná kvalita základních škol. Povinností státu je pokusit se zajistit všem dětem na všech veřejných základních školách stejně kvalitní vzdělávání, a ne nechat část z nich ještě více doplácet na to, že to nedokázal.

Příprava zkoušek a jejich administrace bude zahrnovat nemalé investice. Nebylo by lepší tyto prostředky místo do rozdělování dětí investovat do zkvalitnění výuky na všech školách a modernizace středoškolských oborů? To by pomohlo české ekonomice víc než armáda nákladně vybraných učňů, které bude stát nutit do volby vzdělávací dráhy, která pro ně bude nevýhodná, neboť jim nezajistí ani kvalitní vzdělání, ani dobré uplatnění na pracovním trhu.