Nedávno jsem zažila zajímavou situaci. Starší učitelka si stěžovala svojí mladší kolegyní: „Ty děti jsou dneska hrozný. I předškoláci. Když se jich zeptám, kdo umí hrát na mobilu hry, hlásí se většina, ale zavázat tkaničku umí jen pár z nich a už to trénujeme několik týdnů! Když jsem začínala učit, tohle už uměly i děti mnohem mladší a předškoláci všichni.“ „To znám moc dobře,“ odpověděla její kolegyně, „Já to mám i doma. Náš Honza – jen přijde ze školy, už sedí u počítače, ale když měl manželovi pomoct opravit plot, neuměl vzít kladivo do ruky!“
Obdobné problémy lze najít ve všech věkových skupinách – základní školy upozorňují, že dětem chybí dříve běžné manuální dovednosti, střední školy a učiliště mají potíže, protože se na technické obory hlásí málo zájemců. Rovněž mnohé vysoké školy s technickým zaměřením mají nedostatek zájemců o studium. Důsledkem pak je, že kvalitní řemeslníci jsou dnes téměř „vzácným druhem“, často chybí pracovníci v technických oblastech i ve výzkumu.
Všechny výše uvedené problémy mají společný základ, kterým je vytváření a rozvíjení přiměřené úrovně polytechnické gramotnosti u dětí, mládeže, ale i dospělých. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy o těchto problémech dlouhodobě ví a snaží se hledat řešení, někdy bohužel už dost pozdě. Na základních školách po letech „objevují“ potřebu dílen a mnohde je znovu budují, na polytechnické vzdělávání v různých typech škol jsou vypisovány granty, učitelé chodí na semináře, které by jim měly pomoci motivovat děti k zájmu o technické oblasti.
Způsob, jak zlepšit polytechnickou gramotnost, mnohé školy (včetně některých mateřských škol) hledaly v maximalizaci vybavení škol počítači. Ačkoliv počítačová gramotnost je jistě pro život dnešních dětí a pochopitelně i dospělých velmi významná, pro rozvíjení polytechnické gramotnosti sama o sobě nestačí a v předškolním věku může být dokonce kontraproduktivní. Tedy jednoduše řečeno – počítač je dobrý sluha, ale špatný pán a s troškou odlehčení k úvodnímu odstavci „boty dítě zavázat nenaučí….“.
Polytechnická gramotnost versus počítačová gramotnost
Pro oblast předškolního vzdělávání se touto problematikou mimo jiné zabývá i Podkladová studie k připravované revizi RVP PV (NÚV Praha, 2019), která v kapitole 1.3 s názvem „Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2015–2020“ uvádí jako jednu z priorit předškolního školství v bodě 5 „Podpora manuální zručnosti a zařazení prvků polytechnické výchovy“. Dále se v tomto dokumentu v doporučeních pro mateřské školy v dlouhodobějším horizontu mimo jiné objevuje myšlenka podpory vybavenosti mateřských škol technologiemi zejména pro potřeby učitelů, ale naopak technologie využívané dětmi omezovat na zařízení bez obrazovky. Jako vhodné příklady zde naopak uvádí potřeby vhodné pro experimentování, bádání a manipulaci (např. mikroskopy, lupy apod.).
Osobně se rovněž domnívám, že za jedno z rizik
předškolního vzdělávání
lze považovat i přílišné využívání počítačových technologií (např. interaktivní tabule, digitální „koberce“), zejména pokud jsou vybaveny již připravenými programy. Tato poměrně módní technická vybavení jsou do mnohých mateřských škol nakupována a častá argumentace učitelek pro jejich využívání je, že s nimi činnosti „děti baví“.
Ráda bych proto upozornila na některá psychologická a pedagogická rizika, kterých by si učitelka měla být při jejich častém využívání vědoma:
*
Pokud dítě sleduje obrazovku, dochází u něj k nahrazení reálného, tedy trojrozměrného světa, světem umělým – digitálním, zjednodušeným. To vede k nepřesnému a zkreslenému vnímání a vytváření omezených představ o světě.
*
Vnímání dítěte je zaměřeno pouze na vjemy zrakové, případně sluchové (pokud je odměnou za splnění úkolu např. melodie), chybí tedy haptická zkušenost, vnímání čichem, případně chutí, získávání informací vlastní manipulací s předměty. To vede opět k nepřesnému a zjednodušenému zobrazování reality. Dítě však v tomto věku nemá dostatečně rozvinuté kritické myšlení a může brát zjištěné informace jako správné, objektivní.
*
Další problém vidím v horším rozvíjení volních vlastností dětí. Při práci s obrazovkou počítače dítě dosáhne poměrně dokonalého „výsledku“ bez většího vlastního úsilí (porovnejte si například, kolik práce a námahy dá dítěti vybarvit obrázek v omalovánkách tak, aby plocha byla vybarvená kompletně, bez přetahování, se správnou volbou barvy a jak je proti tomu jednoduché jednou kliknout na barvu a jednou na zvolený prostor). Děti (a následně i žáci, studenti) pak i v dalším vzdělávání hledají cesty, jak dosáhnout výsledku s co nejmenším úsilím. To může vytvářet velmi problematický postoj.
*
Rovněž dítě dostává jen omezený prostor pro vlastní myšlení, tvořivost. Při řešení úkolu obvykle musí zvolit jen jednu z variant, které má již zadány počítačovým programem – např. jakou barvou vybarví sluníčko, na jakou hlásku začíná slovo. Za správnou odpověď je vždy bráno jen jedno z možných řešení (například spojit sluníčko se žlutou barvou). To však může vést k neschopnosti dítěte hledat vlastní varianty a originální řešení. Mnohdy dokonce program tyto jiné možnosti označí jako nesprávné, i když řešení odpovídá realitě (např. sluníčko může být ráno oranžové a navečer červené, dům na obrázku můžeme pojmenovat jako chaloupku, baráček atd.).
*
Při manipulaci s technikou (počítačem, interaktivní tabulí) se nevytváří potřebné manuální dovednosti, které jsou při reálné činnosti třeba. Například stavbu domečku z tvarů nabízených počítačem dítě opět řeší klikáním na různé tvary, které se již bez problémů sestaví (a nespadnou), zatímco při vlastním stavění musí dítě vybírat a správně skládat jednotlivé kostky přesně na sebe, zapojit jemnou motoriku, odhadnout vzdálenost atd.
Takže – i když počítače a jejich využití k technickému vzdělávání jistě patří, v předškolním věku bychom jistě měli dát přednost jiným metodám práce.
Co tedy vlastně polytechnická gramotnost a k ní vedoucí polytechnické vzdělávání znamená? Zkusme se na problém podívat nejprve v obecné rovině a následně specifikovat jeho pojetí v předškolním vzdělávání.
Co je polytechnická gramotnost
Polytechnickou gramotnost obecně bychom mohli specifikovat jako způsobilost využívat technické poznatky a informace v běžném životě či v práci, tedy zejména:
*
Uvědomovat si klíčové procesy ve vědě a technice (znát tyto procesy, vědět jejich principy, tedy jak a proč fungují).
*
Dokázat obsluhovat technické přístroje a zařízení, se kterými se běžně setkáváme, nebo ty, které potřebujeme ke své profesi.
*
Aplikovat konkrétní technické poznatky do běžných situací každodenního života, ale umět s jejich využitím řešit i nově vzniklé situace nebo je předvídat.
*
Mít racionálně odůvodněný vztah k technice, využívat ji rozumně.
*
Uvědomovat si vztah techniky a přírody a společnosti, vědět, jak se vzájemně ovlivňují, a podle toho přiměřeně upravit svoje jednání.
*
Mít nejen konkrétní technické a technologické vědomosti, ale i potřebnou manuální zručnost k jejich uskutečnění.
Celospolečenské důvody, proč je třeba se výrazněji zabývat problematikou technického rozvoje dětí, mládeže i dospělých, lze rozdělit do několika základních okruhů:
- Rozvoj ekonomické prosperity společnosti, protože na rozvoji vědy, techniky a nových technologií a zejména na schopnosti jejich rychlé aplikace do praxe je založená veškerá moderní výroba a její inovace i rozvoj dalších hospodářských odvětví a oborů lidské činnosti. Tím se stává nejvýraznějším stimulem pro zvyšování produktivity práce i získání konkurenceschopnosti jednotlivých podniků, odvětví i zemí.
- Zohlednění ekologicko-environmentálních dopadů, protože se výrazně zvyšuje spotřeba všech zdrojů, které nám naše planeta poskytuje. Jedná se jak o různé druhy surovin (rudy, ropy, uhlí, zemního plynu atd.), tak o životně důležité zdroje pro vlastní přežití lidstva na planetě – vody, čistého vzduchu, nezničené atmosféry. Proto je nutné uvědomovat si vzájemný vztah mezi spotřebou a jejími důsledky a zároveň hledat způsoby pro různé alternativní zdroje i úspory těch stávajících.
- Vytváření společenské kontinuity, jako je
hrdost na kvalitu české práce, tradičních i současných výrobků. Tento postoj by se měl posilovat již u dětí a tvořit součást takových hodnot, jako je vlastenectví i pocit národního zakotvení.
- Potřeba základní manuální zručnosti, která je velmi důležitá v životě každého člověka. Jejím výsledkem je schopnost poradit si v běžných situacích při práci s materiály, nářadím atd. Manuální zručnost může posílit sebehodnocení dětí i dospělých, kteří třeba v teoretických oblastech selhávají.
- Podpora a posilování fenoménu kutilství, který je specifickým jevem zejména v naší společnosti. Možnost vytvořit si něco vlastníma rukama, či dokonce dokázat vhodně využít materiálů již použitých patří k velmi pozitivním možnostem seberealizace a vhodnému trávení volného času.
Polytechnická gramotnost v předškolním vzdělávání
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že základy polytechnické gramotnosti je třeba vytvářet již u dětí předškolního věku. Podle poznatků současných psychologů má předškolní vzdělávání pro život dítěte dalekosáhlý význam, protože většinu toho, co prožije, co z podnětů okolního prostředí přijme, je trvalé a tyto rané zkušenosti se v jeho životě – třeba i daleko později uplatní.
Polytechnické vzdělávání v kontextu Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání
Polytechnické vzdělávání jako vzdělávací oblast v Rámcovém vzdělávacím programu pro předškolní vzdělávání (dále jen „RVP PV“) vyčleněna ani pojmenována není. Přesto je vzdělávání předškolních dětí v této oblasti velmi důležité a inspiraci na polytechnické aktivity i formulace pro naplňování jejich cílů zde na mnoha místech najdeme.
Základní přínosy (neboli cíle) této oblasti pro předškolní dítě, které vycházejí z výše uvedených obecných cílů polytechnické gramotnosti, si můžeme naformulovat pomocí tří rámcových vzdělávacích cílů – tedy jednoduše řečeno: 1. Co a proč se má dítě naučit, 2. Jaké postoje by si mělo osvojit a 3. Jaký prostor pro jeho iniciativu a aktivitu mu při jeho činnostech poskytujeme.
1. Rozvíjení dítěte a jeho schopnost učení
Například:
*
Vytvořit si základy manuální zručnosti (zejména při práci s hračkami, stavebnicemi, drobným materiálem, ve výtvarných a tvořivých aktivitách atd.).
*
Umět bezproblémově zacházet s běžnými předměty denní potřeby při hře, činnosti i při sebeobslužných či úklidových činnostech (např. zvládat manipulaci s příbory a nádobím, obsluhovat vodovodní baterií atd.).
*
Získat přiměřené dovednosti práce s některými materiály (např. papír, textil, dřevo, přírodniny, modelovací hmoty), dokázat používat i některé nářadí (kladívko, šroubovák) a náčiní (hrábě, motyčku…).
*
Dokázat obsluhovat některé jednoduché přístroje (zapnout rádio, použít telefon či fotoaparát…).
*
Znát a respektovat základní bezpečnostní zásady a pravidla při práci s materiály, nářadím i jednoduchými přístroji (vědět, co je bezpečné a nebezpečné, které přístroje smí po domluvě s dospělým samostatně obsluhovat a které již ne).
*
Na základě vlastních činností získat některé elementární zkušenosti ze světa vědy a techniky – tj. například poznatky o vlastnostech některých materiálů, fyzikálních a chemických zákonitostech v technice i v přírodě.
*
Uvědomovat si některé jednoduché procesy v technice a případně vědět, jak fungují – například z oblasti mechaniky používat principu páky u vážení na dvouramenné váze, kola na hřídeli u různých stavebnic.
*
Zkoušet aplikovat získané zkušenosti a poznatky i do nových situací, snažit se situace řešit.
*
Seznámit se s některými řemesly, znát jejich názvy, význam.
*
Zajímat se o vědecké a technické informace, používat různé encyklopedie, dětské časopisy.
2. Osvojení si základů hodnot, na kterých je založena naše společnost
Například:
*
Uvědomovat si význam práce a jejích výsledků, být k nim ohleduplný, neničit je, neplýtvat.
*
Respektovat, že je třeba šetřit se zdroji (např. vypínat po sobě vodu, zhasnout světlo) a zacházet šetrně s materiály i s přírodním prostředím.
*
Chápat, že technika je přirozenou součástí našeho života a je pro lidi důležitá.
*
Postupně si uvědomovat některé vztahy techniky a přírody – jak může člověk ovlivnit pozitivně i negativně.
*
Vytvářet si elementární povědomí o možnostech přírodu chránit.
*
Uvědomovat si a na konkrétních příkladech dokázat ocenit význam vztah techniky a společnosti (např. jak některé stroje ulehčují lidem práci).
*
Mít zájem o pracovní činnosti a chuť zapojit se do nich, projevovat svoji potřebu tvořit.
*
Získat zkušenost, že k tomu, abychom něco vytvořili, je nutné vynaložit úsilí.
*
Získávat vztah úcty k dílu předků a řemeslným tradicím.
3. Získání osobní samostatnosti a schopnosti projevovat se jako samostatná osobnost působící na své okolí
Například:
*
Využívat při aktivitách vlastní zvídavosti a spontaneity.
*
Objevovat pomocí vlastních zkušeností různorodé vztahy v technice i přírodě.
*
Zkoušet a volit různé postupy, pracovat i s případným nezdarem a snažit se překonávat překážky.
Získávání klíčových kompetencí při polytechnických aktivitách
Pokud se na polytechnické vzdělávání podíváme z hlediska naplňování klíčových kompetencí (viz RVP PV, strana 10–12), jsou pro polytechnické vzdělávání v mnoha případech jakoby přímo „šitá na míru“. Snaha o jejich vytváření by měla být základem všech polytechnických aktivit. Zde uvádím alespoň některé formulace:
Kompetence k učení – např. „dítě soustředěně pozoruje, zkoumá, všímá si souvislostí, užívá jednoduchých znaků a symbolů, získanou zkušenost uplatňuje v dalších činnostech i učení, klade otázky a odpovídá na ně, vyvine při učení úsilí…“
K ompetence k řešení problémů – např. „problémy řeší na základě bezprostřední zkušenosti, postupuje cestou pokusu a omylu, spontánně vymýšlí nová řešení… nebojí se chybovat, chápe, že vyhýbat se řešení nevede k cíli…“
Kompetence komunikativní – např.“ samostatně vyjadřuje svoje myšlenky,… rozšiřuje svoji slovní zásobu, dokáže využívat informativní a komunikační prostředky – encyklopedie, počítač, telefon…“
Kompetence sociální a personální – např. „uvědomuje si, že za své jednání nese odpovědnost, spolupodílí se na společných rozhodnutích…“
Kompetence činnostní a občanské – např. „svoje činnosti a hry se učí plánovat, dokáže rozpoznat svoje silné i slabší stránky, odhaduje rizika svých nápadů,… má smysl pro povinnost, váží si práce druhých lidí…“
Jak u dětí tyto cíle a kompetence naplnit?
Příležitostí máme mnoho – jak při plánovaných aktivitách připravených učitelkou, tak při spontánních aktivitách a hrách dětí. Ale i každodenní pravidelné činnosti dětí (hygiena, jídlo, pobyt venku) průběžně přinášejí situace, které vytvářejí přirozené momenty k rozvíjení polytechnické gramotnosti. Jde jen o to, aby učitelka jejich vklad „viděla“ a dokázala jej vhodně využít.
Obsah polytechnického vzdělávání v MŠ
Obsahem polytechnického vzdělávání (stejně jako vzdělávání ve všech ostatních oblastech) je v mateřské škole – „vzdělávací nabídka“ (tedy to, co učitelka dětem nabízí, jaké činnosti a hry pro ně vymýšlí, organizuje). Ta je poměrně široká. Učení by však vždy mělo probíhat činnostní formou, tedy způsobem, kdy děti samy s předměty manipulují, na zákonitosti přicházejí vlastními pokusy, promýšlejí a diskutují nad situacemi. Tento styl učení je vhodný ať se jedná o spontánní volné hry dětí, nebo učitelkou záměrně vytvořené situace.
Poučování a předávání hotových poznatků je z hlediska dosažených výsledků nejméně efektivní. Poučení jako metodu můžeme použít v situaci, která to jednoznačně vyžaduje, například pokud děti seznamujeme s bezpečnostními principy při práci s nářadím, náčiním. Ale i zde je možné řešit situaci činnostně, klást dětem otázky a stanovovat zásady bezpečnosti spolu s nimi, případně si je nakreslit jako piktogramy:
Příklad:
„Co by se asi mohlo stát, kdybychom s nůžkami běhali po třídě, dokonce špičkami nahoru? Ano, mohli bychom se zranit nebo ublížit kamarádovi. Tak co nakreslíme na obrázek k pracovnímu koutku? Výborně, při stříhání sedíme, nůžky – pokud právě nestříháme – leží na stole a přenášíme je špičkami dolů. Tak jak to nakreslíme? Janička navrhuje panáčka, jak při stříhání sedí? Souhlasíte?
Do obsahu polytechnického vzdělávání můžeme zařadit zejména:
*
Hry a činnosti se stavebnicemi a nářadím, využití konstruktivních her a stavebnic, koutky s materiály a nářadím.
*
Pokusy a „objevy“, které hrovou formou umožní dětem získat některé zkušenosti z oblasti fyzikálních a chemických zákonitostí.
*
Hry a tvoření s různorodými materiály – papírem, textilem, vlnou, dřevem, kovem, i různými hmotami (např. modurit, těsto, keramická hlína).
*
Hry a tvoření s přírodninami (písek, kameny, plody a plodiny stromů a dalších rostlin atd.).
*
Hry a vytváření z různých již použitých či odpadních materiálů (např. využití igelitových sáčků, PET lahví, víčka od nápojů, kelímky od jogurtů atd.).
*
Praktické seznamování s technikou v našem životě – sledovat, jak lidem technika pomáhá (doprava, stavby, zemědělství…), využívat stroje a přístroje, které se mohou děti naučit obsluhovat (například televizor, mobil, fotoaparát), vědět o možných nebezpečích a riziku při práci s technikou.
*
Práce s informacemi – seznamování děti se zajímavostmi ze světa techniky (například návštěvy vzdělávacích center, technická muzea…), získávání informací v encyklopediích, využívání internetu atd.
*
Poznávání vybraných řemeslných dovednosti (včetně historických řemesel) – využití exkurzí do podniků i tradičních dílen, možnost, aby si děti vyzkoušely některá řemesla.
*
Práce pěstitelské, případně i chovatelské – pěstování rostlin na školní zahradě, práce v koutku živé přírody, péče o drobné živočichy atd.
Některé z těchto aktivit učitelky s dětmi běžně využívají. Mnohdy je však polytechnické vzdělávání vnímáno učitelkami hlavně jako tvoření, „vyrábění“ z různých materiálů, což je jistě činnost důležitá a vhodná, ale není jediná.
Proto bych se v této části svého příspěvku ráda zabývala oblasti méně využívanou – inspirací, kterou najdeme v různých vědních oborech pro pokusy a „objevy“ děti.
Pokusy a „objevy“
Jsou aktivity, které hrovou formou umožní dětem získat některé zkušenosti z oblasti přírodních jevů, ale i fyzikálních a chemických zákonitostí. Děti sice objevují sice vztahy a zákonitosti, které již lidstvo dávno objevilo, ale pro ně je to zkušenost nová, zajímavá – je to jejich „objev“. Vede je k vlastnímu vyjadřování úvah, nápadů, chuti zkoušet a případně i zaznamenávat svoje zjištění jednoduchými obrázky, grafy.
Většina z přírodních, fyzikálních či chemických jevů v sobě má pro děti určitou magičnost – „kouzlo“, že něco nějak funguje a je to zajímavé a zvláštní… Získané poznatky tak sice nemusejí přesně odpovídat odborným definicím (dítě si zde vytváří jen elementární naivní prekoncept, který si v průběhu dalších etap svého života bude upřesňovat a doplňovat), ale při jejich vytváření dětem zprostředkujeme základní životní postoj, že mezi různými jevy jsou určité souvislosti, které můžeme hledat a nacházet a že je to činnost velmi zajímavá.
Inspiraci k pokusům najdeme v mnoha oblastech z vědních oborů nebo z lidských činností a některé zde uvádím. Na seminářích polytechnického vzdělávání si mnohé z nich vyzkoušejí pedagogové v praxi a sami často zjistí, že vědomosti, které získali ve výuce na základní či střední škole, k řešení ani jednoduchých úkolů nemusí stačit.
Praktické příklady:
INSPIRACE Z OBLASTI: ZÁKLADY STATIKY
S dětmi zkoumáme stabilitu staveb z kostek, experimentujeme s tělesy různých tvarů, vytváříme a sledujeme i vlastnosti staveb, které mají osu mimo těžiště. Umožníme dětem zjišťovat možnosti práce s mezerou ve stavbě i jak řešit její přemostění.
Stavění věže z různých kostek.
Stavění věží a staveb z kostek patří k oblíbeným dětským hrám. Obvykle k tomu používáme díly ze stavebnice, které se sobě hodí (pasují navzájem). Zkusme dětem ale dát kostky různých tvarů, velikostí a materiálů (klidně použijte zbytky již nekompletních stavebnic – například velké umělohmotné kostky, molitanové kostičky, díly ze stavebnice Kapla a menší dřevěné díly různých tvarů a velikostí. Necháme děti nejdříve s kostkami volně stavět, zkoušet co a jak lze vytvořit a pak zadejte skupince, optimálně ze 4–6 dětí, úkol:
„Zkuste postavit co nejvyšší věž, ale tak, abyste na ní využili co nejvíce kostek, nejlépe všechny, které máte. Ale pozor – kostky budeme dávat postupně – vždy každý jen jednu. Ostatní mu mohou radit, ale vybrat a použít už ji musí každý sám. Možná nám stavba spadne brzy, možná bude vysoká, uvidíme.“

Foto: archiv Nádvorníková
Důležité je, aby nikdo z dětí nebyl skupinkou kritizován, pokud stavba spadla právě jemu (učitelka by měla reagovat třeba formulací: „Aha, teď nám pomohla Janička zjistit, že takhle už stavba nebude držet. Co myslíte, děti, proč právě teď spadla?“ A zkusíme společně vyvodit nějaký závěr (bylo to nakřivo, dole byla lehká kostka…).
Děti (a vlastně i my dospělí) si uvědomíme, že stavbu je třeba vyvažovat v ose, obvykle přijdou i na to, že je třeba mít těžké kostky dole a lehké nahoře (a dospělí si uvědomí, jak se tím změní těžiště…).
Stavíme znovu a znovu, dokud to děti baví, můžeme měřit provázkem, kam až se nám stavba vyšplhala, nebo psát čárky za každou použitou kostku.
Pokud děti mají zájem, můžeme si s nimi o stavbě povídat – proč některé stavby stály a jiné brzy spadly? Odpovědi dětí mohou být různé (špatně jsme to postavili, už to bylo moc vysoko…), některá vhodná řešení můžeme zvýraznit (stavění začít širším základem, dbát, aby se stavba nevychýlila na stranu).
Dětem můžeme případně ukázat nějaké stavby v knížkách a povídat si, čím jsou zajímavé, jak je asi stavitelé postavili.
Co všechno se tu děti mohou naučit? Kromě odhadu, co který materiál v dané chvíli unese, jak se stavba zachová, se také učí manipulaci s materiálem (položit kostku tak, aby celá stavba nespadla, není v posledních fázích aktivity vůbec jednoduché), ale hlavně respektovat pravidlo, že se při činnosti střídáme a že nikdo za to, že mu stavby spadla, nebude od ostatních odsouzen, protože jeho pokus je velkým přínosem pro nás všechny a bez omylů či chyb učení zkrátka není možné!
Přemostění
Zkusíme udělat most mezi dvěma místy. Na pevnou konstrukci (využijeme třeba dvě velké krabice, které postavíme asi 10 cm od sebe), uděláme přemostění z různých materiálů. Použijeme například dřevěnou desku, modelovací podložku, čtvrtku papíru, novinový papír, leták z obchodu, kancelářský papír… Najdeme hračky a předměty různé hmotnosti (např. molitanové kuličky, plyšového medvěda, dřevěný vagonek, kovové auto, magnety) a zkoušíme, co který most či lávka unese a co už ne. Zjistíme, že pevný materiál (dřevo) unese vše. Umělohmotná podložka se prohne a hodně těžké předměty neunese. A co různé druhy papíru? Zkoumáme, který je silnější a asi víc unese, odhadujeme nebo i zvážíme, která hračka je lehčí a která těžší. Můžeme vždy zkusit i náš odhad (kdo si myslí, že lávka hračku unese, dá ruce před tělo jako most, kdo si myslí, že se lávka propadne, ruce rozpojí). Pak vyzkoušíme, co se stane skutečně. Můžeme si naše pokusy zaznamenat na tabuli nebo každý do svého sešitku – Záznamníku pokusníka.
Ale učitelka pak přidá ještě otázku:
„Myslíte, že je možné s tímhle obyčejným papírem (a vezme kancelářský papír) něco udělat tak, aby unesl i ten náš nejtěžší náklad – kovové auto i s magnety? Děti vymýšlejí různé možnosti řešení a učitelka je nechá jejich nápady vždy zkusit. Pokud děti na řešení nepřijdou, ukáže jim je sama: naskládá papír jako harmoniku a položí jej na nosné tvary. Pokud budou sklady kolmo na „nosné pilíře“, nosnost se výrazně zvýší a most unese i dost těžké předměty. Ale pokud budou sklady rovnoběžně se směrem základny, papír se prohne a most s těžšími předměty spadne.
Necháme pak děti skládat harmoniky z různých papírů a odhadovat, co most vydrží a kdy už je náklad moc těžký.
Můžeme jim i říci, že podobný „objev“ se používá ve stavebnictví při stavbě budov, mostů, věží, případně si některé stavby, kde je jejich konstrukce tvořena různě tvarovaným materiálem, ukázat na obrázku.
Co všechno se tu děti mohou naučit?
Odhadnout hmotnost různých hraček (i nám dospělým to někdy dělá problémy), odhadovat vlastnosti jednotlivých materiálů (pevnost a pružnost), opatrně pokládat předměty na most.
Zjistí, že při změně tvaru stejného materiálu -papíru – (tj. jeho naskládání), se materiál najednou začne chovat jinak. Objeví ale také, že záleží na směru naskládání u položeného materiálu vůči nosným částem. Naučí se i skládat přesně harmoniku, dodržovat přesný postup.
INSPIRACE Z MECHANIKY
V mechanice můžeme najít inspiraci v principech jednoduchých strojů. Patří mezi ně například páka, ozubená kola s převody, nakloněna rovina.
Princip páky mohou děti poznávat v mnoha běžných situacích. Pohrát si můžeme s dvouramennými váhami – dvěma miskami na společné tyčce. Děti mohou zkoušet, co je těžší (kuličky, dřevěné kostky, papírové koule), a hledat, kolik čeho musíme na misky vložit, aby byla váha v rovnováze – obě misky budou stejně vysoko. O pokusech si mohou předškoláci vést jednoduché záznamy.
Zajímavá aktivita vznikne i při vytvoření balanční plochy. Dětem dáme delší prkénko, do jeho středu položíme na zem drobný váleček (stačí stará pastelku nebo kousek násady od koštěte). Dítě se na prkénko postaví a zkusí balancovat. Pokud není kulatina na prostředku (v ose váhy), balancování se nedaří.
Co všechno se děti mohou naučit?
Zkouší odhadovat a ověřovat hmotnost předmětů. Uvědomit si, že hmotnost není vždy odvislá od velikosti, ale důležité jsou materiály, ze kterých jsou předměty vyrobeny.
Při balancování se učí odhadovat polovinu balanční podložky i dovednost, jak na ni nastoupit a udržet rovnováhu.
PRINCIP PŘEVODŮ – OZUBENÁ KOLA
Jednoduchý pokus s převody můžeme využít při vytvoření mýdlové pěny. Použijeme běžné dětské mýdlo, struhadlo a kuchyňský ruční šlehač, ve kterém je princip převodů použit.
Děti si do nádoby šlehače nalijí trochu vody a nastrouhají do ní dětské mýdlo. Ručním šlehačem vytvoří mýdlovou pěnu. Čím více otáčejí kličkou šlehače, tím se metly pohybují rychleji a pěna je hustší. Mýdlovou pěnu můžeme vyklopit do misky, různě ji tvarovat nebo obarvit potravinářskou barvou. Všechny suroviny jsou nezávazné, děti si s nimi mohou hrát podle libosti. Nejlepší je dělat tuto aktivitu venku, kde nevadí mokrý stůl nebo pocákané podlahy.
Šlehat můžeme i jiné materiály. Do vody přidat trošku jaru, mléka, mouky, soli…
Co všechno se děti mohou naučit?
Základem pro učení jsou jednoduchá manipulace s předměty – nalít potřebné množství vody, nastrouhat mýdlo, točit kličkou šlehače v jednom směru.
Zároveň si dítě uvědomí základní princip převodů – jakmile začne točit klikou, šlehací metly se dají do pohybu. Zjistí také, jak se různé látky chovají ve vodě a při pohybu v ní – co se napěn (mýdlo, jar.), co ne (mouka, sůl).
ROZPUSTNOST LÁTEK
Pro zkoumání si připravíme misky s různými materiály, např. sůl, cukr, sádra, křída a dále nádobky (použijeme třeba vymyté kelímky od jogurtu).
Nejdříve děti zkoušejí odhadovat, co v jednotlivých miskách je. Necháme je materiál prohlédnout, očichat, případně zkusit jeho vlastnost i hmatem (pozor na sádru – zvážíme, zda děti nebudou mít snahu ji i ochutnávat). Pak si určíme, co ve které misce opravdu je, a můžeme si misky označit symbolem, který děti vymyslí (třeba sůl – talíř polévky, cukr – bábovka). Předškoláci možná už zvládnou napsat označení velkými písmeny nebo alespoň označit prvním písmenkem. Potom děti odhadují, co se ve vodě rozpustí a co ne.
Následně si svoji domněnku vždy ověří: z větší nádoby nalijí do kelímku trošku vody, lžičkou do ní vloží jeden z materiálů a zamíchají. Co se stalo? Co se rozpustilo a co ne? U rozpustných látek můžeme dojít i k problematice nasyceného roztoku – některá látka se sice rozpouští, ale jen do určitého množství. A tak zkoušíme, kolik lžiček například soli se ještě rozpustí a kdy už voda další nevezme. Co se stane se sádrou a co třeba s moukou? Co ve vodě udělá mléko, trošku oleje?
Děti si opět mohou vést jednoduché záznamy. Obdobné pokusy si můžeme vyzkoušet i s různými materiály venku – „rozpouštíme“ písek, zeminu, šišky, kamínky, listy, kousky trávy… Rozpustí se? Co se stane s vodou, když do ní tyhle přírodniny zamíchám? A proč něco plave (šiška, list) a něco se potopí (kamínky, písek…)?
Co všechno se děti mohou naučit?
Děti si uvědomí, že i materiály, které vypadají podobně (mouka, sůl, sádra), nejsou stejné a ve vodě mají různé vlastnosti. Je to prostor pro poučení dětí, že látky nikdy „neochutnáváme“ (Co by se mohlo stát, kdyby někdo třeba ochutnal sádru?).
Učí se nalít bezpečně vodu do kelímků, spočítat počty lžiček a přesně je do nádobky nasypat, zamíchat tak, aby voda nevyšplouchla. Poznávají různé vlastnosti předmětů, odhadují a ověřují jejich rozpustnost. Ale uvědomí si i vztah mezi hmotností předmětů a jejich schopnosti plavat na hladině. V širším kontextu pak se dozví, jak snadné je vodu znečistit.
INSPIRACE Z MAGNETISMU PŘEDMĚTŮ
Děti rády manipulují s magnetky – s obrázky na ledničku, magnetickými stavebnicemi. Objev, že na některých předmětech magnety drží a z jiných padají, je fascinuje.
Můžeme pro ně připravit pokus s magnety:
Do hlubší misky ukryjeme předměty z různých materiálů – kuličku skleněnku, dřevěnou kostičku, kovovou sponku, umělohmotnou lžičku, šroubek… Na předměty nasypeme písek nebo hrubou mouku. Děti dostanou silný magnet uvázaný na tyčce a zkouší si něco vylovit. Pojmenujeme materiály a opět si můžeme zaznamenat, co magnet vyloví a co zůstane ukryto v míse.
Podobně můžeme magnety využít i k jiné hře. Na tenkou plochu (třeba umělohmotnou podložku na krájení) položíme několik magnetů. Podložku nadzvedneme a pod ní posouváme jiný magnet – můžeme jej i navázat na tyčku. Najednou se některý z magnetů „přichytí“ a začne se pohybovat sám – podle toho, kam jej spodní magnet vede. To je ale kouzlo! Zkoušíme, zda bude také fungovat přes silnější desku – desku stolu, víko od stavebnice…
Co všechno se děti mohou naučit?
Děti vyzkoušejí manipulaci s magnety na různých materiálech a uvědomí si, že některé magnety přitahují (kov, druhý magnet), ale na některých magnet nedrží (dřevo, umělá hmota, papír). Ale také že magnet má dvě části, z jedné se dva magnety přitahují, z druhé se naopak odpuzují. Manipulace pomocí dvou magnetů vůbec není jednoduchá, děti si trénují obratnost i trpělivost.
Malé cvičení pro paní učitelky na závěr:
Zkuste si znovu přečíst část textu, kde jsou popsány kompetence, které u dětí vytváříme. Pak se můžete zamyslet nad tím, které z nich by při výše uvedených (či jiných) pokusech děti mohly získat.
ZDROJE
CLAYBOURNE, A. Vynálezy, které změnily svět. Praha: Svojtka a spol., 2008.
KOŽUCHOVÁ, M. Elementarna technická vychova detí predškolskeho veku. Praha: Portál, 2010.
NÁDVORNÍKOVÁ, H. Polytechnické činnosti v předškolním vzdělávání. Praha: Raabe, 2015.
SPLAVCOVÁ, H. Podkladová studie k připravované revizi RVP PV. Praha: NÚV, 2019.
ROCHOVSKÁ, I. a D. KRUPOVÁ. Vědci v mateřské škole. Praha: Portál, 2015.