Ještě ke dvouletým dětem v mateřské škole...

Odborná veřejnost vcelku jednoznačně odmítla podpořit začlenění dvouletých batolat do mateřské školy především z obav před jejich masovým začleňováním. A tento nepříznivý postoj přetrvává. Nepokládala tuto možnost za vhodné opatření pro zmíněnou věkovou kategorii. Podobně se vyjadřovala i většina učitelek mateřských škol. Patrně i proto nebyl schválen návrh předpisu, který ukládal povinnost vytvoření příslušné kapacity pro všechny dvouleté ve školkách.

Proti tomu stojí požadavky některých rodičů, národního hospodářství, zaměstnavatelů, argument slaďování pracovního a osobního rozvoje rodičů, zejména žen, ale i statistiky, které ukazují, že ve srovnání s dalšími vyspělými státy je u nás zapojení dětí mladších tří let v kolektivních zařízeních velmi nízké, za což jsme prý Evropou kritizováni. Zřejmě bylo toto opatření vykládáno jako prorodinné, přičemž odborníci si myslí pravý opak. Pokud v budoucnosti poroste nezaměstnanost, určitě se tento tlak sníží, protože lidí na práci bude zase dost, ale dnes stále ještě přetrvává „hlad“ po pracovní síle.

Když pomineme absolutní odmítání jakéhokoliv odloučení malého dítěte od rodičů, které nemá oporu ve zkušenostech ani snad v existujících poznatcích, tak námitky se týkají frekvence a délky i podmínek odloučení od primárního pečovatele.

Jestliže dvouleté dítě chodí do mateřské školy každý pracovní den a tráví v ní víc než tři, čtyři hodiny ve větší skupině dětí, rozhodně to není v jeho nejlepším zájmu. Neposiluje si intenzivní emoční vztahy s nejbližšími dospělými, nedostává právě od nich nejvhodnější podněty ke svému rozvoji. Pochopitelně máme na mysli běžnou rodinu – v případě některých zcela nedostatečně fungujících rodičů představuje pobyt v kolektivním zařízení už pro takhle malé dítě zásadní obohacení kognitivního a možná i emocionálního rozvoje. U dalších rodin představuje návštěva jeslí/školky patrně nezbytnost. Byť i v tomto případě doplácí dítě (nejslabší článek) často na neschopnost státu např. vymoci alimenty, výrazněji podpořit krátké úvazky pro pečovatele o dítě apod.

Určitě se však toto odmítání institucionální výchovy netýká krátkodobého pobytu malého dítěte mimo rodinu. Pokud má nové zajímavé hračky, lidi, kteří jsou na ně vlídní, a navíc je zná, nemusí jíst pro ně neobvyklá jídla, má přitom možnost individuálního kontaktu, nechodí do zařízení každý den, ale tak dvakrát do týdne, je tato míra sociálního otužování zcela přiměřená vývojovým možnostem a asi i potřebám velké části dětí.

Další námitka se týkala podmínek, za kterých se péče v instituci realizuje. V tomto věku potřebuje dítě skutečně a doslova individuální přístup. Malé dítě je „nošenec“, což v doslovném i přeneseném slova smyslu znamená, že pro sebe potřebuje skutečně jednoho pečovatele. Je zcela nemyslitelné, že by mu vrstevníci poskytovali individuálně přiměřené podněty k rozvoji. A dospělý nemá dostatek příležitostí, protože dětí má na starost víc. Navíc dítě chce mít dospělého co nejvíc jen pro sebe. Asi nešlo docílit poměru 2 děti na jednoho dospělého (pro každé jednu ruku), nicméně pokud je tento počet vyšší než tři čtyři dvouleté na jednu paní učitelku, pak je to složité. Podobnou komplikaci představují běžně velké heterogenní třídy.

Problém taky je, že v případě umístění do mateřské školy se nejmenší dítě nemůže efektivně bránit – starší už to přece jen trochu dokáže. Paní učitelky vnímají, že řada dětí je nedomazlených. A nepříliš dobré řečové dovednosti se dlouhým pobytem v mateřské škole od dvou let také příliš nebudou zlepšovat.

Pro politiky jsou některé odborné jemnosti pod rozlišovací schopnosti. Jenže právě tyto maličkosti mohou rozhodovat, jestli opatření bude (odbornou) veřejností přijato, nebo odmítnuto. A jestli bude v nejlepším zájmu dětí. Nemají snad politici velmi slušné prostředky na to, aby externími službami dohonili chybějící znalosti ve specifických oblastech? Měli by tedy hledat taková opatření, která by umožnila rodičům pracovní realizaci a současně podpořila žádoucí všestranný rozvoj dítěte. Rodičovství je nesmírně náročné, když se vykonává s plným nasazením. Jenže kvalitní rodinnou péči v raném věku lze pokládat za prevenci pozdějších problémů.

Není to tak dávno, co mi jedna paní ředitelka mateřské školy přátelsky vytkla, že jsem přispěl k tomu, že nebyla schválena podle ní zcela neutrální možnost povinného vytvoření míst pro všechny dvouleté děti. Vždyť se nemělo jednat o povinnost, že všechny dvouleté do školky musí. Když by se postupně vytvořily dostatečné kapacity, odpadly by komplikace při přijímání dětí. Schválení tedy představovalo možnost pro všechny dvouleté, ne povinnost.

A právě i tuto možnost pokládám za nevhodnou. Stát prostřednictvím svých institucí ovlivňuje společnost a dává najevo, které hodnoty i která praktická opatření podporuje. Nemusí ani přikazovat, ale stejně ve skutečnosti říká, kterou variantu podporuje. Následně zvažují rodiče. Na jedné misce vah je nejlepší zájem dítěte a na druhé např. uspokojování materiálních potřeb rodiny, pracovní kariéra atd.

Vytváření prostoru představuje nemalý problém. Zkusme si to představit v jiných oblastech. Jak by například dopadalo kouření, které je podle lékařů nezdravé, podle mě smrduté, když bychom je neomezovali ve veřejném prostoru, když nebudeme zakazovat nákup ani dětem. Mnohokrát můžeme zopakovat, že zdroj je jinde. A můžeme si také myslet, že všechny děti by akceptovaly racionální argumenty, ukáznily se a cigarety by si nekoupily?! Takže v našem případě bychom se mohli spolehnout na to, že všichni rodiče by opravdu tak seriózně zvažovali potřeby a nejlepší zájem dítěte? Rozhodně to nepředpokládám.

A nezapomínejme na praktický ekonomický aspekt. Vybudují se kapacity pro 100 000 dětí a některé zůstanou prázdné, protože „přece všechny dvouleté nepůjdou do školky“. Zřizovatel bude souhlasit se zvýšenými náklady bez patřičného využití? Asi ne. A podobně paní ředitelka bude propouštět, když se jeden rok nepřihlásí dostatečný počet dvouletých? Ne, bude se je snažit sehnat. A když jich nesežene dostatek, určitě některá vezme dítě, kterému dva roky budou už brzy.

A v čem by tedy spočíval pozitivní přínos bohatší komunikace mezi těmi, kteří militantně neobhajují jedinou správnou variantu? Možná by si obě strany dál držely své pozice. Ale viděly by, že druhá strana o všech argumentech přemýšlí, bere je vážně, takže nezůstává jen na holém sloganu „děti patří mámě“, hledá i rozmanité možnosti, jak vylepšit podmínky tak, aby děti i rodiče byli maximálně spokojení.