Děti by se riziku neměly vyhýbat ani v předškolním věku

Vzpomínáte na dětství? Pravděpodobně nezahrnovalo čas strávený u počítače či televize v bezpečí domovů ani překotné převážení z jednoho kroužku na druhý. Naopak jste si užívali běhání s kamarády, často venku, a sem tam došlo i na odřené koleno. Ne všechny situace byly samozřejmě příjemné, ale naučili jsme se díky nim překonat překážky, riskovat a zvládat negativní emoce – a tyto dovednosti se v každodenním životě více než hodí.

Žijeme však v době, kdy je kladen výrazný důraz na bezpečí a pravidla. Děti se snažíme ochránit od potenciálního rizika a nechceme, aby prožívaly bolest, nepohodlí, neúspěch ani zklamání. Nadměrnou ochranou však můžeme dokonce dětem způsobit tzv. naučenou bezmocnost. Kde je tedy hranice ochranářského přístupu? A jak dětem zajistit pocit soběstačnosti?

Prostředí škol mnohdy neuznává význam rizika pro učení a vývoj dětí. Tzv. kultura strachu nás vede k podceňování toho, co děti dokážou, a vytváří ještě „nebezpečnější“ vzdělávací prostředí, kde děti nemají možnost naučit se, jak s potenciálně rizikovými situacemi pracovat. Pokud se pokusíme předcházet všem rizikovým situacím, děti nebudou vědět, jak se vypořádat s nepředvídatelným prostředím a nebudou mít potřebné sebevědomí k samostatnému překonávání výzev. David Eager a Helen Little¹ dokonce vytvořili termín „porucha z deficitu rizika“ k popisu souboru problémů, s nimiž se děti mohou setkat v důsledku pokusů o odstranění rizika z jejich života, mezi které patří náchylnost k obezitě, mentálním problémům, či nedostatek samostatnosti. Studie navíc uznávají schopnost dětí rozeznat rizikové situace, ale úkolem dospělých je zajistit bezpečné hranice pro vývoj a učení, v nichž mohou zkoumat a objevovat svět.

Strach z možných nehod, které by se mohly stát, ovlivňuje přístup rodičů i pedagogů ke hře, takže děti mají tendenci být drženy uvnitř, zaměstnány strukturovanými aktivitami a jsou stále kontrolovány dospělými. Podle výroční zprávy České školní inspekce byl navíc pobyt venku v mateřských školách neúměrně zkracován, kdy ve čtvrtině škol netrval v dopoledních hodinách zpravidla ani dvě hodiny.

Pozorování předškoláků při volné hře venku naznačují, že děti se záměrné vystavují riziku, které vnímají jako výzvu, jako je například hraní ve výškách – evoluce je na tyto hry nastavena a jsou nezbytnou součástí dětského vývoje.² Mozek je nastaven na obrovské množství pestrých podnětů z pohybového aparátu – křížové pohyby, balancování, odhadování pohybu a jeho následné praktické vyzkoušení jsou podnětem k budování nervových spojů nezbytných pro další vývoj nervové soustavy. Některé studie³ dokonce ukazují pozitivní přínos riskantní hry pro vývoj, učení, duševní a fyzické zdraví dětí. Navíc se ukázalo, že pokud mají děti možnost této hry, dokážou lépe vyhodnotit a odhalit rizikové situace, zvýšila se u nich sebeúcta a snížila se citlivost na konflikty⁴. Pro tento typ hry je vhodné venkovní prostředí poskytující rozmanité herní příležitosti, které lze jen těžko napodobit uvnitř. Venkovní prostředí je otevřené a neustále se měnící, je zde možné zažít vítr a déšť, přispívá k vývoji kostí, silnějšímu imunitnímu systému a fyzické aktivitě. Navíc nabízí jedinečné podněty, které upoutají pozornost jako jsou kameny, květiny, půda či voda. Děti jsou zvídavé a jejich zkoumáním dochází k procesu učení, protože nabízejí nespočet možností hraní a děti jim mohou přiřazovat nové významy (např. klacík může být zbraň, loď nebo pero). Díky tomu se mobilizují dovednosti související s odlišným myšlením, kreativitou, či řešením problémů. Ve venkovním prostředí se často objevují příležitosti k překročení osobních limitů v situacích, jako je lezení po stromech nebo používání nástrojů, péče o oheň apod. Proto bychom měli dětem v těchto situacích poskytnout potřebnou podporu, vždy jim zůstávat nablízku a odpovídat na otázky.

V severských státech, ale i dalších zemích tak roste obliba takzvaných přírodních hřišť (Adventure Playground), kde jsou dětem tyto možnosti dostupné. Právě venkovní prostředí však dokáže k vývoji významně přispět – pokud má mít pro dítě hlubší vzdělávací potenciál, je možné vycházet z principů přírodní pedagogiky. Samozřejmě si pod rizikem nelze představit dítě běhající bez dozoru po silnici ani kolem strmé skály. Příležitostí pro vývoj nejsou hrozby, ale zdravé výzvy – a jaké mezi ně například patří?

To je možná jedna z první myšlenek, která vás napadne. Děti chtějí proměňovat svět kolem sebe a vyřezávání je pro dítě vzácnou příležitostí, jak zažít, že si dokážou samy něco vytvořit. Děti hodně baví seřezávat kůru – k tomu se hodí čerstvé proutky lísky nebo bezu. Vidíte-li dítě pracovat se dřevem, všimněte si, jak je soustředěné, jak dokáže pracovat rukama od celé paže po drobné pohyby prstů, čímž pomáhá také k rozvoji jemné motoriky.

Důležité je, že se k této činnosti dítě . Nejprve by mělo pozorovat ty, co vyřezávají – ať už jsou to dospělí, nebo starší kamarádi. V řadě lesních školek dostávají děti ostrý nůž k narozeninám, obvykle k pátým. Do té doby pozorují mladší děti ty starší. Vidí, jak vypadá místo, kde lze vyřezávat, a jak s nožem zacházet. Také si do té doby vyzkoušejí práci s kuchyňským nožem s kulatou špičkou, kterým lze krájet měkké jablko nebo hada z těsta. Ve chvíli, kdy dítě dostává možnost pracovat s ostrým nožem, . Pokud se dítě práci s nožem učí, nemělo by vyřezávat samo, ale vždy s dospělým a za každých okolností je nutné u této činnosti sedět.

Když se dítě naučí práci s ostrým nástrojem v předškolním věku, nemělo by se stát, že „až bude dost velké“, dostane do ruky nůž, se kterým neumí zacházet, a ocitne se tak v mnohem rizikovější situaci. Děti tak předcházejí riziku tím, že se učí s ním zodpovědně pracovat pod vedením dospělého.

Lezení je zážitek, při kterém dítě zapojí celé tělo, žádný pohyb není stejný, a to velmi prospívá rozvoji senzomotorických drah, tedy těch, které propojují různé části mozku s tělem. Pestrý pohyb tak souvisí i mozkovými centry odpovědnými za rozvoj řeči. Před lezením je nutné se vždy podívat, co je pod stromem – pokud je pod ním nebezpečný kámen, který nelze odvalit, nebo větve, které nelze odsunout, vybereme jiné místo k lezení. Pro začátek lze vybrat jeden strom či keř s nízkými větvemi, pod kterým je pouze měkké listí a tráva. Úkolem nás dospělých je zkontrolovat strom a dopadovou plochu – klidně u toho přemýšlejme nahlas, ať i tuto dovednost předáváme dětem. Samotné lezení pak plně nechme na dětech. Je to právě pozornost, kterou děti potřebují věnovat pouze sobě a pohybu. Pokud u toho mají poslouchat ještě naše slovní pokyny, pozornost se tříští a nelze se divit, že pak bezradně čekají, co s tím uděláme.

Úlohou předškolního vzdělávání je zažít základní principy tohoto světa. Oheň je základ tolika jevů, že nemůžeme dělat, jako by neexistoval. Jen u skutečného ohně bude dítěti dávat smysl, aby si dalo pozor na jeho žár. Je však potřeba zajistit, že v bezprostřední blízkosti ohně bude k dispozici voda pro potřebu okamžitého zchlazení nebo hašení. U ohně s dětmi můžeme v klidu sedět a pozorovat, jak děti obezřetně poznávají, co oheň umí – co hoří, jaké má barvy, jak voní a hřeje. Děti mohou mít klacíky, kterými dosáhnou do ohně, ale nevytahují je mimo prostor ohniště. Ohniště by mělo být ohraničené, se sezením okolo v takové vzdálenosti, že lze dobře projít mezi sedícími dětmi a ohněm.

Když je venku zima nebo třeba jen mrholí, mnohdy se rozhodneme s dětmi zůstat v teple. Přesto bychom dětem měli umožnit zažít pestrost počasí a budovat tak jejich odolnost. Podmínkou je udržet děti v suchu a teple – pro rodiče to znamená pořídit více různých vrstev a typů oblečení na ven a na cestu vzít náhradní oblečení.

Krédem lesních školek je . Je tomu skutečně tak – jsme venku celý rok, každý den. K tomu nám slouží zázemí, kde máme náhradní oblečení a přes zimu v něm každý den topíme. Na cestu lesem bereme sadu náhradního oblečení s sebou a jsme vždy ve dvojici, aby se v případě akutní situace mohl jeden dospělý o dítě postarat, zatímco druhý zůstane se skupinou. Ke zdraví přispívá i dostatek kyslíku a sluneční svit – podmínky, které jsou vlivem častého pobytu v interiéru nedostatečné. I v souvislosti s aktuální pandemií často slyšíme, že pobyt venku nám všem rozhodně prospěje. Děti se venku postupně otužují, jsou odolné a přizpůsobivé – a to je dobrý základ pro zvládnutí mnoha změn, které je v životě čekají.

SKENAZY, L. Reference. In ; Jossey-Bass: San Francisco, CA, USA, 2009. [Google Scholar]