JUDr. Daniela Kovářová

Střídavá péče je dnes pojem velebený i proklínaný. Tuto formu péče otcové u soudu tvrdě vyžadují, zatímco matky stejně zásadně odmítají. Jak vypadá její dnešní realizace, kam se posunula judikatura soudů a co se s ní nebo proti ní dá dělat? Pojďme se na odpovědi na tyto i další otázky podívat v následujícím zamyšlení.

Kdysi velmi dávno, ještě na vysoké škole, jsem si vybrala advokacii jako své povolání, které vykonávám už tři desítky let. O pár let později jsem byla velmi hrdá, do jaké skupiny profesionálů patřím, a dodnes považuji advokacii za barvité povolání, které mě stále baví a překvapuje. Pohled veřejnosti na nás advokáty se ovšem mění, za což mohou kauzy přetřásané na prvních stránkách novin. Možná je však advokát na světě proto, aby plnil docela jinou roli.    

Největší štěstí je prý dobrá rodina a člověk - stejně jako každý jiný tvor - je na tomto světě proto, aby přivedl na svět potomka. Postavení dítěte se ovšem v průběhu lidských věků značně proměnilo od doby, kdy mohli rodiče své dítě beztrestně zabít nebo prodat do otroctví. Teprve relativně nedávno - v polovině minulého století - jsme v civilizovaných částech světa, tedy i u nás doma, začali chránit každý narozený lidský život. A jednadvacáté století jde ještě dál - spolu s mezinárodními dokumenty, zejména s Úmluvou o právech dítěte, se mění pohled na postavení dítěte a na práva s ním spojená. Pro Českou republiku mělo zásadní význam přijetí nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále také zkráceně obč. zák.), který nabyl účinnosti 1. ledna 2014.