Šárka Dušková

Česká republika v minulém roce zažila bouřlivou mediální i odbornou diskuzi o tzv. zavádění inkluzivního vzdělávání. To bylo spojeno zejména s novelou školského zákona č. 82/2015 Sb., která představila systém podpůrných opatření pro vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Pojem inkluzivní vzdělávání je proto v současnosti spojen s mnoha emocemi vztahujícími se především k této novele. Inkluzivní vzdělávání je však pojem mnohem širší, vyjadřující zejména soubor postupů a opatření k zajištění toho, že školní prostředí bude otevřené každému dítěti.

Inkluzivní vzdělávání je téma, které je v českém školství aktuální již řadu let. V posledních letech cestu za inkluzivním vzděláváním jako svou strategii deklaruje, byť někdy poměrně zdrženlivě, i ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Zdá se však, že tato cesta je provázena neshodou ve významu pojmu, a často je tak komplikována zjevnými rozporuplnostmi. Cílem tohoto článku je stručně představit inkluzivní vzdělávání jako základní lidské právo každého dítěte a nastínit právní principy, které z něj vyplývají, včetně jejich praktických důsledků a výzev.