Mgr. Jitka Hřebecká

Otázkou uvedenou v titulku se asi v poslední době zabývá nejeden obyvatel Evropy. To, v čem teď musíme žít, nám rozhodně přerovná hodnoty. Věci, které dříve byly zásadní, najednou ustupují do pozadí. Začínáme si vážit těch, které bývaly tak samozřejmé. Ve školství to platí taktéž. Ze dne na den jsme se střetli s tvrdou realitou, vzdělává se teď jinak a hotovo. Bojují s tím děti, učitelé i rodiče. Pro všechny je to nová situace, všichni se v ní učíme chodit.

V poslední době se slova integrace a inkluze skloňují mezi pedagogickou a rodičovskou veřejností velmi intenzivně. Často ne zrovna v pozitivním vyznění. Teprve v posledních dnech se objevují první předběžné podklady blíže konkretizující změny, které nás ve školství od září 2016 čekají. Dosavadní informační vakuum dává nebývalou příležitost kritikům této změny a zejména nechává bujet nejistotu v řadách ředitelů škol a běžných pedagogů. Tak zásadní změna, která se od září chystá, potřebuje důkladnou přípravu, aby nebyla předem odsouzena k neúspěchu. To jde bez informací jen velmi těžko, a tak se skeptikům v řadách učitelů i rodičů nelze divit, jakkoliv jsem přesvědčena, že změny budou pro společnost a její soudržnost velkým přínosem a investicí do budoucna.

Moderní výraz polytechnická výchova je v poslední době skloňován ve všech pádech. S překvapením zjišťujeme, že naše děti nejsou už ani zdaleka tak zručné, jako bývali naši předkové. Jsme zaskočení a horečně přemýšlíme, jak tento fakt zvrátit. Nedivme se, že je tomu tak.