Vilma Hušková

Před několika týdny byla zveřejněna studie Mediální gramotnost populace České republiky, resp. byly zveřejněny závěry dvou částí této studie, přičemž první zkoumala úroveň mediální gramotnosti osob starších 15 let a druhá fáze se zaměřila na děti od předškolního věku do 15 let.

Když se řekne dětský pořad, patrně nikdo z nás nebude na pochybách, že ví, o čem je řeč. Nemusíme být rodičem ani pedagogem, abychom v televizním vysílání nebo v kině rozpoznali film či jiný pořad určený dětskému divákovi. Přesto, když stojíme před úkolem definovat termín dětský pořad a jednoznačně jej mediálně-analyticky vymezit, není to zdaleka tak snadné.

Česká republika je jednou z mála zemí v rámci Evropské unie, které dosud nemají uzákoněn systém označování audiovizuálních děl z hlediska jejich přístupnosti pro jednotlivé věkové kategorie dětí. Jak se ale zdá, současná vláda již brzy přijde s legislativní iniciativou, která tento stav změní.

V ČR se první úvahy o mediální gramotnosti a její nezbytnosti datují přibližně do přelomu tisíciletí. V odborném tisku se termín mediální gramotnost objevil poprvé v roce 1997, nicméně nutnost systematické mediální výchovy byla experty, zejména z oboru mediálních studií, zdůrazňována již od počátku 90. let. Od roku 2005 je téma mediální výchovy zakotveno v rámcových vzdělávacích programech, které vyžadují po základních a středních školách vytvoření školních vzdělávacích programů zahrnujících mediální výchovu.

Mediální gramotnost, mediální výchova, mediální pedagogika, mediální osvěta, mediální didaktika. Se všemi těmito termíny se setkáváme a běžně je používáme, ale zdaleka ne vždy mezi nimi správně rozeznáváme, definujeme je a vhodně uplatňujeme v praxi.