Anna Kucharská

Existují ukazatele budoucích obtíží ve čtení a psaní, či dokonce výskytu specifických poruch učení? Tuto otázku si kladou jak odborníci, tak rodiče, kteří mají nějakou osobní zkušenost s poruchami učení. Problematika tzv. rizika dyslexie (rizika vzniku dyslexie, rizikových faktorů ve vývoji gramotnosti) či tzv. prekurzorů dyslexie je u nás rozvíjena především v praktické rovině. Existují depistážní či diagnostické nástroje, pomocí kterých lze identifikovat na konci předškolního a časně školního věku vývojovou úroveň v oblastech nutných pro rozvoj gramotnostních dovedností (Lazarová, 1999; Švancarová, Kucharská, 2001; Sindelar, 2010) a upozornit tak u konkrétního dítěte na nutnost dalšího rozvoje. Existuje nespočet metodik a metodických materiálů, které mohou být užívány pro podporu rozvoje dílčích funkcí. Zatím je však u nás méně studií, které se věnují sledování dětí s tzv. rizikem gramotnostních obtíží. Právě o jednom takovém výzkumu referuje článek.

Na některých našich školách pracuje školní speciální pedagog, nikoli však jako učitel, nýbrž jako odborník-specialista. Setkáváme se s představou, že je tato profese vhodná jen pro školy, ve kterých jsou vzděláváni ve vyšší míře žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Že je tomu jinak, svědčí i několik příspěvků na toto téma v tomto i minulých dílech časopisu Školní poradenství v praxi. Představovaly jednotlivé odborníky v tzv. školním poradenském pracovišti.