Slam poetry: cesta k poezii, cesta k sebevyjádření

Když se snažím vzpomenout na svá žákovská léta, v první řadě na ta strávená na základní škole, vybaví se mi naše třídní učitelka. Rázná dáma, češtinářka, která s námi každý půlrok natrénovala jednu z Erbenových balad, abychom pak na školní akademii předvedli, zač je toho drama. Balada se tedy z poezie přehoupla na prkna, která znamenají amatérské divadlo zmatených zobáčků. Vzpomínky jsou to v podstatě hezké, dostatečně staré, aby se u nich člověk dojal, ale vztah k poezii to nevytvořilo takřka žádný. Na gymnáziu jsme pak dřeli jako koně a cpali si do hlavy všechny ty Nerudy, Hálky, Sapfó, Shakespeary, Whitmany, Bukowské, Seiferty, Nezvaly, Majakovské, Ginsbergy, ovšem básníka z masa a kostí, s funkčními plícemi, v jehož žilách by ještě proudila krev, nám nikdo neukázal.