Vzpomínka na Ivanu Lukášovou

„V prvních letech optimistické euforie po rozpadu stářím zpuchřelé československé totality se mnoho systémem dosud omezovaných odborníků rozhodlo věnovat své znalosti a schopnosti vytváření a zlepšování podmínek, které by v rámci nově vzniklých iniciativ a struktur byly dlouhodobě schopny zajistit potřebný vývoj prvků a základů vyspělé kulturní demokratické společnosti. Tehdy nikdo z nich nepředpokládal, že by měl ze své obětavé práce nějaké výhody, byl to spíše namáhavý zápas s často nečekanými překážkami a často i na úkor osobního života. Všichni si však byli vědomi vzácně jedinečné příležitosti k nápravě věcí a vlastní zodpovědnosti v každém dalším kroku. Ve světě vznikajícího základního uměleckého školství byla jednou z takových nenahraditelných osobností Ivana Lukášová. Není zde místo na obšírný popis její obětavé činnosti, zřetelně se jevící jak v podobě její školy, tak v celku základního uměleckého školství. Ivanku jsem poznal až v roce 1993, po svém návratu ze zahraničí. Rozhodl jsem se věnovat problematice ZUŠ a Ivana byla od počátku jednou z nejspolehlivějších a nejnápaditějších spoluorganizátorů tehdejším úkolům odpovídající podoby Ústřední umělecké rady ZUŠ (tehdy jediné účinné organizace tohoto typu ve školství). Navíc musím říct - a Ivanka určitě na mne dělá odkudsi prstíkem,Hele, nech si to!’ - že byla výjimečně okouzlující a krásná žena, s darem humoru a vtipu, což ve spojení s jejím intelektem a odvahou mnohého náměstka či oponenta během zásadních diskusí učinilo zcela bezbrannými. A právě v této podobě, věřím, si ji všichni zachováme. A též víme, že její osobnost je prostřednictvím její práce nesmazatelně vtištěna i do podoby současné AZUŠ a ÚUR.“

„Když jsem pracoval na Ministerstvu školství, vídali jsme se s Ivanou Lukášovou pravidelně na ústředních kolech hudebních soutěží, které pokaždé tak skvěle a obětavě organizovala spolu s pedagogy ZUŠ Vysoké Mýto,“ říká Pavel Kloub, který měl ZUŠky v té době na ministerstvu na starosti. „Když nám vypadl pořadatel ústředního kola, nikdy nezaváhala a soutěž uskutečnila,v Mejtě’ i v dalším roce. Vzpomínám na příjemné zázemí, které nám poskytla, když jsme psali nové učební osnovy. Pokaždé mne fascinovala svým širokým pracovním záběrem. Byla ideální ředitelkou: měla ráda lidi, fandila mladým učitelům, ráda učila, sama byla umělecky činná, pracovala v porotách řady pěveckých soutěží. Ivana pravidelně uváděla v život i nové skladby svého talentovaného syna Davida, její soprán zněl při půlnočních mších v místním kostele sv. Vavřince. Bylo jí prostě v jejím okolí v tom dobrém slova smyslu,plno’. S naprostou samozřejmostí radila a pomáhala svým žákům, i když pokračovali ve studiu na konzervatořích a vysokých školách. Dodnes slyším její zvonivý smích, vidím před sebou její zasklený pracovní stůl se spoustou fotografií. 62 let života bylo prostě na tak skvělou ženu málo...“

„Je to již více jak 20 let, co jsem se s Ivanou Lukášovou poprvé na ústřední umělecké radě setkal - ten čas neuvěřitelně letí,“

„Zoufale jsem sháněl pomoc - tenkrát ještě docela mladý a nezkušený - kdo, která škola mi pomůže uspořádat celostátní kolo soutěže ve hře na dechové nástroje? Nevím, jak do toho, co je všechno třeba, co mě čeká a její slova,pomůžu ti - chceš?’ na mě působila velmi spásným způsobem. Tak se do toho společně pustíme, poskytnu prostor v naší škole ve Vysokém Mýtě, sežeň si poroty, do měsíce si zavoláme co dál. No, Ivanko, moc děkuji -podáš prst... Co takhle ještě celostátní kolo soutěže ve hře na lidové nástroje, vždyť jste uprostřed republiky, Morava i Čechy zhruba stejně na dojezd??? Ale no tak se do toho dáme,,ňáko’ (Ivanka toto slovíčko ráda používala) to zvládneme. Díky, díky, díky. Nebála se práce, obětovala veškerý čas škole a věděla, že vše obětuje na oltář uměleckého vzdělávání české mládeže. Ne vždy se jí dostalo náležitého ocenění, musela čelit i všelijakým nařčením od různých kazisvětů, ale to jí nezabránilo, aby se v příštím roce se stejnou energií vrhla do dalšího celostátního dobrodružství. Pamatuji se na ta krásná nedělní odpoledne, kdy se všichni účastníci soutěže rozjeli do svých domovů a my jsme společně uklízeli alespoň v kanceláři a ředitelně. Tak je to za námi - povedlo se. No, Ivanko, a co příští rok? Ale,Milánku’ to víš, že jo. Ňáko to zase provedeme. Díky, Ivanko. Tvůj čas na tomto světě byl vyměřen poměrně krátce, ale naplnila jsi jej měrou vrchovatou a já na tebe budu vždy s láskou a úctou vzpomínat.“

„S paní Ivanou Lukášovou jsem se poprvé setkal v roce 1991, kdy jsem se stal ředitelem školy. V této činnosti byla paní Lukášová již patřičně zběhlá. Byla už tehdy ředitelkou ZUŠ Vysoké Mýto a pro nás služebně mladší a nezkušené nešetřila nikdy radami a nezištnou pomocí. Její šarm, energičnost, ale i nezbytná ochota věnovat činnosti našich škol něco navíc ji vynesly naprosto přirozeně do čela Krajské umělecké rady Pardubického kraje. To vše bylo ještě umocněno zastupováním kraje v AZUŠ. Ten, kdo se někdy pokusil zastávat alespoň část podobných aktivit, musel zjistit, že za ně nebude nic dostávat a jeho práce ve škole bude muset být někdy odsunuta na vedlejší kolej. Ale jedině podobní nadšenci mohou dění okolo našich institucí posunout někam dopředu. V těchto dnech se začínají rozjíždět okresní kola soutěží ZUŠ. Každý kraj má jistě své stálice, které se obětavě pouštějí do pořádání těchto klání mladých muzikantů. V našem kraji bylo pořádání krajských, ale i ústředních kol dechařských soutěží synonymem obětavé práce kolektivu ZUŠ Vysoké Mýto, který se v čele s paní ředitelkou Lukášovou zhostil tohoto úkolu vždy s noblesou, avšak i pokorou a zodpovědností.“

„Milá Ivo, vzpomínáme na tebe s úctou a prosím... drž nám tam nahoře palce!“

„Uplynulo pár měsíců od chvíle, kdy nás opustila paní Ivana Lukášová, a já se nemohu smířit s tím, že se už nepotkáme, nezatelefonujeme si, nedostanu od ní žádnou zprávu a neuslyším její srdečný smích. Celá léta jsme se setkávaly, kromě jiného, hlavně u příležitosti pěveckých soutěží základních uměleckých škol na různých místech republiky. Ráda vzpomínám na chvíle strávené společně v moravském Šternberku a v Turnově. Ivana byla vždy skvělou kolegyní a poradcem v řešení případných nejasností. Byla duchovní matkou produkcí, které souvisely se zpěvem mladých lidí. Mnoho hodin jsme si povídaly o zpívání a v zásadních věcech jsme se shodovaly. Její zásluhou vznikl Seznam lidových písní, který vnesl pořádek při výběru vokálních sólových skladeb a je součástí podmínek a požadavků k soutěžnímu repertoáru. Díky tomu se předchází zbytečným dohadům, diskusím a nedorozuměním. Potěšilo mě, když jsem byla vyzvána ke spolupráci s paní Lukášovou při tvorbě metodického materiálu pro Národní institut dalšího vzdělávání. Tohoto společného počinu si velmi vážím, protože si myslím, že je v naší zemi mnoho dobrých učitelů zpěvu, o kterých ani nevíme. O to více jsem si cenila společné tvorby, která probíhala formou přátelských rozhovorů a písemných komunikací. Ivana věnovala spoustu času své práci a vybavuji si, jak často a s láskou vyprávěla i o své rodině. Je mi líto, že nemůžeme společně pokračovat v tvořivé činnosti. V mých očích byla a zůstane skvělým člověkem...“

„S paní Ivanou Lukášovou jsem se poprvé potkal v roce 2006 v Praze,“

„Stal jsem se tehdy vedoucím pěvecké sekce krajské umělecké rady za Jihomoravský kraj a s tím nastoupila nová povinnost připravit oblastní kolo pěvecké soutěže. V Praze jsme se setkali všichni vedoucí krajských uměleckých rad ze všech krajů naší republiky a diskutovali o soutěži. Když jsem pozoroval Ivanu, měl jsem pocit, že energie z ní přímo tryská a bylo vidět, že má ve věci zcela jasno. Diskutovali jsme zcela otevřeně o našich potřebách a problematice pěvecké soutěže. Bylo to prostě fajn. Na konci porady mě Ivana zastavila a pravila, že se chce do Kyjova na oblastní kolo soutěže podívat. Pochopil jsem. Chtěla se přijet podívat na nováčka, který bude mít vše poprvé na starost. Trochu mi přejel mráz po zádech, ale já mám takové výzvy rád a beze všeho jsem Ivanu jmenoval členkou poroty. Když dorazila do Kyjova, měl jsem pocit, že je všudypřítomná. Běhala po naší škole nahoru a dolů. Zjistil jsem, že se zná prakticky se všemi členy porot a na konci soutěžního maratonu jsem dostal pochvalu za příkladnou organizaci. Byl jsem tomu samozřejmě rád a těšil jsem se na další setkání v Turnově, kam postoupila moje žákyně. Vše mělo aspoň pro mne stejný průběh, vše perfektně připravené, ústřední kolo probíhalo jako po másle.

Další setkání se opakovalo o tři roky později v roce 2009. Opět porada v Praze, diskuze a jaká novinka! Bylo mi sděleno, že chce opět do Kyjova, do poroty. Bez diskuze jsem souhlasil a těšil se, jak bude zase běhat po škole a sledovat, co se kde děje. Nezklamala! Tentokrát to mělo všechno dohru, skončili jsme dříve a dali si na závěr pohárek. To se trochu protáhlo a po už nevím kolikátém pohárku jsme si začali tykat. Atmosféra byla velmi uvolněná a přátelská. Zrovna jsme si dohodli, že v roce 2012 bude opět v porotě. A tak se taky stalo. Ivana mi byla vždy oporou, kterou jsem pociťoval v situacích, kdy jsem musel řešit drobné neshody například ve výběru repertoáru. Lidové písně nám dávají pořád zabrat, a tak se rozhodla, že vypracuje seznam, který nám pomůže věc správně posoudit. Do týdne jsme měli vše potřebné na stole a využíváme toho seznamu všichni dodnes. Mé poslední setkání s Ivanou bylo na jaře loňského roku, kdy se celá pěvecká sekce Ústřední umělecké rady potkala na pracovním jednání. Nebylo jí asi dvakrát dobře, ale držela se statečně. Dohodli jsme si spolu, že budu členem poroty v ústředním kole, což mě nesmírně potěšilo, ale nestane se tak. Její náhlý odchod vše změnil. Byl jsem ostatními členy ÚUR pověřen řídit celou pěveckou sekci, a tak neustále narážím na její jméno, její práci. Nepochybuji o tom, že někde shora sleduje mé kroky a pokroky v této práci s lidmi. Nepochybuji o tom, že až se ocitnu letos v dubnu v ZUŠ Turnov, budeme na Ivanu vzpomínat, udělala pro zpěv velmi mnoho a za to jí patří velký dík.“