Projev předsedy ÚUR ZUŠ ČR

Dobrý den, dámy a pánové, dovolte mi několik slov k soutěžím a přehlídkám. Předpokládám, že informace o tom, že nový způsob zařazování žáků do soutěžních kategorií podle věku dosaženého v roce, kdy soutěž skutečně probíhá, bude platit od školního roku 2016/2017 pro všechny soutěže, se k vám již dostala. Setkávám se na toto téma s reakcemi pozitivními i negativními, občas zazní kritické hlasy i k dalším problémům, které se v soutěžích objevují, proto bych rád tento příspěvek věnoval právě soutěžím, i když si nemyslím, že jsou jedinou oblastí, kterou bychom se měli zabývat.

Především bych chtěl uklidnit všechny ty, kteří se obávají, že nové zařazování žáků do soutěžních kategorií ohrozí nějak naši pozici v kategorii A, kam soutěže a přehlídky žáků ZUŠ patří. MŠMT naprosto respektuje práci ÚUR jako svého poradního sboru, který právě pro přípravu soutěžních propozic (kromě jiného) zřídilo již v roce 1993. Diskuse kolem soutěží samozřejmě probíhá na úrovni uměleckých rad a jednotlivých sekcí, které se snaží průběžně propozice aktualizovat. Nelze ale pominout, že probíhají - často velmi vášnivě - také ve sborovnách škol, nebo dokonce při samotných soutěžích již od okresních kol, kde všichni nejlépe vědí, co je špatně a jak by to mělo být. V této souvislosti si uvědomuji, že je tu hned několik důležitých otázek, které bychom si měli položit, než se rozhodneme, že se soutěže se svým žákem nebo souborem zúčastníme.

Především bychom měli vědět, zda pro žáka, s nímž do soutěže chceme jít, je účast v soutěži v danou chvíli pro jeho osobní růst skutečným přínosem. Zda se tak naplňuje pedagogický záměr učitele a nejde pouze o povrchní snahu uspět, nebo dokonce zvítězit. Hlavním argumentem pro účast určitě není věk v dané kategorii (a tedy rozhodnutí, že „konečně do toho můžeme vstoupit, abychom se ukázali“), ale především dovednosti a další důležité osobnostní předpoklady, které soutěžícímu umožní přijmout i případný „neúspěch“, o němž musíme podle mého názoru předem se žákem mluvit. Pokud přijmeme soutěž jako možnost srovnávání, setkávání a poučení a vedeme své žáky k tomu, aby si poslechli své „soupeře“ v dané kategorii, jsme na správné cestě. Pokud ale plánuje pedagog nebo jeho nadřízený už předem výsledek a považuje-li soutěž za prostředek ke zviditelnění kvality školy (a často i k prezentaci své vlastní osoby), při neúspěchu podloženém občas i nesoudností se hněv pedagoga, ředitele a někdy dokonce rodičů soutěžícího obrací proti organizátorům soutěží, porotcům, kteří špatně rozhodovali, nebo předsedům jednotlivých sekcí, kteří špatně nastavili propozice.

Rád bych při této příležitosti připomenul, že umělecké rady na všech stupních mají povinnost podmínky připomínkovat, včas připravovat příslušná kola soutěží a podílet se na organizaci soutěží zajištěním kvalitní poroty a odborným dohledem. Konstatuji, že v mnoha sekcích se skutečně starají o to, aby soutěže probíhaly tak, jak mají. Těm všem bych chtěl poděkovat, že svoji nehonorovanou práci vykonávají se ctí. Je však škoda, že někde a někdy tyto věci nefungují a problémy, často lokální a marginální, vytvářejí špatnou atmosféru konfliktů a vzájemného obviňování, které vede až jakémusi „generalizování“ obecného názoru, že se soutěžemi ZUŠ jsou jenom problémy. Apeluji proto na všechny, kteří svou funkci v uměleckých radách zastávají pouze formálně, aby buď svou práci vykonávali tak, jak je to potřeba, nebo aby svou pozici přenechali těm kolegům, kteří mají zájem podílet se na kvalitním zajištění našich soutěží.

Tak jako kvalitní školní vzdělávací program ještě nezaručí škole kvalitní výuku, dobře napsané podmínky soutěže nezaručí, že všechno proběhne podle stanovených pravidel, pokud selže tzv. lidský faktor. Proto se obracím také na vás, vážené kolegyně a vážení kolegové, abyste pod vidinou úspěchu nepodléhali těm ambiciózním pedagogům, kteří učí své výborné žáky „od soutěže k soutěži“ (někdy bohužel i na úkor těch žáků, kteří nepatří mezi „oblíbené soutěžní koně“), a abyste si uvědomili, že soutěže, kterých se účastní pouze malé procento těch nejtalentovanějších žáků, jsou jen jedním z mnoha pohledů při hodnocení kvality našeho uměleckého vzdělávání. Hon za ziskem cen a za výsledky v soutěžích by nás, ředitele škol, neměl dovést do situace, kdy prosazováním vlastních nebo sdílených ambicí na úkor pravidel ztrácíme svou důstojnost.