Být ve škole jedničkářem ještě neznamená být v životě úspěšný a šťastný. Ne že by se jedničkáři dobře neuchytili, ale ze svého okolí určitě známe i zcela jiné, překvapivé scénáře. Jeden z třídních premiantů je úspěšným byznysmenem, druhý ale nedokončí ani vysokou školu a životem se protlouká. Zato z nenápadné tiché spolužačky se vyklube držitelka prestižní ceny za literaturu. A ten nejdivnější spolužák, kterého všichni považovali za blázna, je vědeckou kapacitou. Jak to, že v životě excelují i trojkaři? Jak se jeví nadaní a jak to ve skutečnosti vypadá pod povrchem?
Cesta do hlubin nadané duše
Ing.
Miriam
Janyšková,
MBA, zakladatelka a ředitelka nadačního fondu Qiido, patrona nadaných žáků
Školní třída a družina je mikrosvět s mnoha odstíny chování, projevů a talentů. Děti výkonové, děti citlivé. Děti průbojné, stydlivé, pracovité, bez zájmu, soutěživé, samotáři, průšviháři, sluníčka, třídní šašci, snílci, zlobivci, rebelové. Premianti, šprti, zlatý střed, lajdáci i nedouci... Tak je vidíme ve škole i doma. Problém je ale v tom, že tyto škatulky obsáhnou jen určitou část z oněch mnoha odstínů. Některé děti s nadprůměrným nebo mimořádným IQ (tzv. mimořádně intelektově nadané děti = MiND děti) se mohou poměrně snadno přizpůsobit vzdělávacímu a sociálnímu prostředí, zatímco jiné se pravidlům a systémům společnosti přizpůsobují velmi těžko. Mimořádné nadání také nemusí být snadno rozpoznatelné kvůli fyzickému postižení, psychickým potížím nebo poruše učení. Nadaní tak mohou být paradoxně i ti, kterým se ve škole prospěchově příliš nedaří, klidně i trojkaři, nebo dokonce ti, kteří neprospívají vůbec.
