V polytechnickém a digitálním vzdělávání vidíme smysl

Podstatné je vidět smysl právě v polytechnice a mít pocit, že dítě, které je v této oblasti netknuté, bude v budoucnu ochuzeno o lepší pochopení navazujících informací. Samozřejmě k tomu přidáme odvahu pracovat až s pětadvaceti dětmi předškolního věku, pěknou řádku trpělivosti, nadšení, a tak nám vznikne recept na lektora technického a digitálního vzdělávání.

Na doporučení mé bývalé kolegyně z MŠ mne oslovily zakladatelky projektu, Barbora Vítová a Petra Rožková, s kupou kostek, technickým výkresem, návodem na stavbu mostu, a právě s nadšením pro polytechniku. To mi během prvního setkání rázem předaly, a pak už jen vznikaly další a další lekce.

V tu dobu jsem také viděla u svých dětí oči plné otázek týkajících se podobných témat a začalo mi to všechno do sebe zapadat a dávat smysl. Nyní už mé děti vědí nejen jak funguje čistička odpadních vod, ale také umí vysvětlit, co se děje s obrázkem, který posíláme do jiného počítače…

Přiznám se, že jsem se ve spoustě věcí musela sama nejprve vzdělávat, abych mohla toto vědění předávat dál. To mě profesně hodně posunulo od běžné učitelky MŠ na odbornou úroveň v polytechnice a přiznám se, že mě to velice těší.

Poukázala bych na známou Lockovu filozofii, že dítě je „nepopsaná deska“. My víme, že je velice důležité předškolní děti vzdělávat ve všech oblastech RVP, aby se jejich vědomosti mohly dále rozvíjet. A právě proto bychom k těmto oblastem chtěli přidat i polytechniku, aby byla v budoucnu na stejné úrovni jako např. matematika. A je potřeba začít právě v předškolním věku.

Názorně a jednoduše jim předávat dovednosti, které je budou motivovat k dalším otázkám a k tvořivému myšlení. Také je důležité, aby tyto informace uměli použít v běžném životě.

Pokud se ptáte na krátkodobé naplnění cílů, tak díky MTU a MDU se daří je naplňovat opravdu ukázkově. Na dlouhodobé cíle je ještě brzy, ale věřím, že to bude obdobné.

Na začátku všeho stojí myšlenka od autorek projektu – co chceme dětem předat, např. jak se dostane obrázek z tabletu do tabletu? Kdo je programátor a co dělá? Proč věže nespadnou? Tato myšlenka, což je vlastně cíl každé lekce, zůstává většinou nezměněná. To, na čem pracujeme při vývoji jednotlivých lekcí, je obsah – konkrétně způsob a metody předání těchto informací dětem. Metodiky jsou napsané tak, aby byly srozumitelné pro pedagogy z mateřských škol a zároveň aby aktivity byly snadno pochopitelné pro děti. Používáme jednoduché triky z praxe.

Nedílnou součástí je konzultace veškerých témat s odborníky – IT experty, architekty, projektanty atd., ale i psychology a pedagogy. To proměníme pro svět předškoláka a metodiky jsou na světě, ale tím to zdaleka nekončí. Nyní začíná maraton zkušebních hodin, kde je potřeba opravit nedostatky. Zde zjišťujeme, kdy klesá pozornost dětí a je potřeba vložit jinou aktivitu, jestli se dá lekce organizačně zvládnout, ověřujeme množství informací. Stává se, že na jedné lekci pracujeme i několik měsíců.

Každá lekce je postavená tak, aby naplňovala potřeby předškolního dítěte. V úvodní části děti seznamujeme s tím, co nás čeká, co se naučíme, opakujeme předchozí získané znalosti.

V další části, na základě motivace, dětem vysvětlujeme obsah lekce – šíření signálu, roboti okolo nás, práce programátora… Snažíme se dětí spíše ptát a navádět je na odpovědi. V lekcích najdeme různé aktivity, od skládání velkoplošných obrázků až po pohybové hry. A pak se již věnujeme naplnění vzdělávacího cíle jednotlivých lekcí, opět je to spojeno s aktivitou, která je koncipována tak, aby byl jasný cíl. Tyto aktivity děti plní většinou po skupinách. V závěru nechybí zábavné zhodnocení toho, co si „malí programátoři“ zapamatovali.

Díky tomu, že se jednotlivé gramotnosti v předškolním věku navzájem propojují, podařilo se nám projekt nastavit tak, že v našich lekcích pracujeme se všemi podporovanými gramotnostmi – matematickou, čtenářskou, polytechnickou i digitální.

MTU má jasně daný cíl, který chceme v dané lekci naplnit. V jedné z lekcí chceme dětem vysvětlit třeba fungování rozvodů v domě. To během hodiny dětem vysvětlíme, procvičíme a ony nám to zvládnou samostatně předvést.

MDU je specifická v tom, že v průběhu vzniku jednotlivých lekcí se zdánlivě jasný cíl stále mění a postupně se odhaluje podstata věci. Zrození těchto lekcí je tedy náročnější a trvá déle, než si na zkouškách konečně řekneme, že je lekce hotová. O to větší to ale přináší radost, když při zpětné vazbě slyšíme, že děti náš záměr pochopily a správně odpovídají na kontrolní otázky.

Setkáváme se s velice kvalitními lektory z řad nepedagogických pracovníků. Zásadní je opravdu motivace a nadšení. Pravdou je, že někteří mají nevýhodu v prvních lekcích, když se poprvé postaví před třídu dětí, ale to se stane velice rychle minulostí.

V některých ohledech MTU ano, nadšení při stavbě Karlova mostu a následná zkouška jeho nosnosti tím, že po něm sami jdou, je u lektorů i u dětí stejně veliké. U MDU je to stejné, všichni budoucí lektoři, stejně jako děti, si musí zkusit naprogramovat naše roboty tak, aby došli po čtvercové síti, kam mají určeno, jinak domů neodejdou.

Už v tom, že když mě vidí, bez vyzvání hlásí, co se děje v datovém centru, co je to optické vlákno a že k narozeninám už nechtějí autodráhu, ale robota, kterého mohou programovat. Samozřejmě je to vidět i na organizaci dětí, umí se například samostatně rozdělit do skupin. A i více jak po měsíci si pamatují mé jméno.

Rozhodně vtipné odpovědi, jako že se signál šíří puchem, místo vzduchem, nebo že programátor potřebuje ke své práci svačinu. Nebo když mají vymyslet, na co dalšího kromě robota potřebujeme ještě ovladače, a dětí odpovídají… na televizi, na garáž a na paní učitelku…

Nadchnout učitele tak, aby oni sami měli potřebu předávat dětem technické a digitální vzdělávání. A aby v tom viděli smysl – alespoň z části tak, jako to vidíme my z MTU a MDU.