Jak na vizi mateřské školy?

Kombinované bakalářské studium na katedře Centrum školského managementu není rozhodně snadnou záležitostí a závěrečná práce tuto skutečnost jen potvrzuje. Proto se snažíme najít s kolegy zajímavá témata, která by byla přínosem nejen pro jejich vlastní práci, ale obohatila i ostatní vedoucí pracovníky. V letošním školním roce úspěšně ukončilo studium několik ředitelek mateřských škol a jejich závěrečné práce přesně odpovídaly slovu přínosný. Proto jsem se rozhodla je oslovit a přiblížit vám, čtenářům speciálu Řízení školy, jejich práce. První z ředitelek je Ctirada Foučková, ředitelka pětitřídní mateřské školy. Školu navštěvuje 130 dětí, o které se stará 20 zaměstnanců, z toho 10 pedagogů a jeden asistent pedagoga. Obhájená závěrečná bakalářská práce měla název „Vize vybraných mateřských škol Prahy 8“.

Měla jsem pocit, že to, co jsem se těžko naučila sama, potřebuji nějak doplnit, utřídit, případně opravit to, co dělám špatně. A samozřejmě, abych se dozvěděla něco nového. Roli hrálo i to, že studium absolvovala kolegyně, od které jsem měla informace o obsahu, konkrétně třeba o praxi na školách.

FSI jsem měla, takže mě ke studiu nic nenutilo. Ale byl tady ještě další důvod – tím je visící Damoklův meč požadavku vysokoškolského vzdělání na pedagogické pracovníky mateřských škol.

Dívala jsem se do archivu závěrečných prací a měla jsem pocit, že všechno už bylo řečeno. Tebou navrhované téma bylo úplně nové, takže jsem se rozhodla ho zkusit – ale nebudu zastírat, že jsem se ho obávala.

Obavy jsem měla obrovské až téměř do konce. Studium teorie bylo doslova utrpením – málo, v podstatě téměř žádné zdroje. Takže v první chvíli obrovský úlek, co vlastně do bakalářky napíšu. Pak se začaly hromadit informace, bylo jich velké množství a hlavně byly neutříděné. Dalo mi práci přijít na to, čeho si nevšímat a na co se soustředit. Začala jsem postupovat stejně, jako je struktura práce – úvod, teorie. Ale dodatečně jsem zjistila, že je to nešikovné řešení – k věcem praktickým mě toho napadalo mnohem více. Když jsem se začala ptát, věci se mi dávaly do souvislostí.

Začít vším, co člověka napadá, a nepřemýšlet o struktuře. První myšlenky jsou obvykle nejlepší.

Já ti to přirovnám k uklízení ve spíži. Nejdřív vyhodíš, co už není k jídlu – to jsou nepotřebné myšlenky, které by mě odváděly od tématu. Pak si to roztřídíš podle druhů potravin a času a narovnáš do polic. Ty si označíš a pak už přesně víš, co kde hledat. Někdy je ovšem problém s přeplněnou nebo prázdnou policí...

Rezignovala jsem na všechny svoje záliby – ale měla jsem motivaci, že až to udělám, zase se ke všem koníčkům vrátím. Prostě nejde všechno dělat najednou a tohle je jen na přechodnou dobu.

Nevím, zda to úplně otevřít... Tak třeba hospitace – pro ten rok jsem je ze své strany omezila, ale kolegyně chodily na vzájemné hospitace mezi sebou.

Navíc jsem z jejich zápisů zjistila, že neumí hodnotit, pouze popisují jednotlivé činnosti. A na to se musím v příštím roce zaměřit. S každou kolegyní hospitaci ještě jednou rozeberu a uvidím – buď to bude stačit, nebo je pošlu na nějakou vzdělávací akci.

Poměrně brzy jsem začala dělat rozhovory. U toho, kdo se držel tématu, probíhal rozhovor rychle, ale kdo chtěl sdělit i okolnosti kolem, tak rozhovor trval třeba 45 minut. Rozhovor jsem nahrávala na mobil a pak ho přepisovala. Byla jsem překvapena, kolik je v hovorové řeči „náplavy“, takže ještě byla nutná úprava. Každopádně to zabere hodně času.

Já jsem se dívala i na webovky, abych si udělala základní představu o tom, jak jejich vize vypadá. Pak byly stěžejní rozhovory, ale ty byly ještě doplněny dotazníkem, který vyplňovali řadoví pracovníci.

Když už šly do rozhovoru, rozdaly i dotazník svým podřízeným. Každé jsem pak poslala zpracování jejich školy a obecné závěry. Chtěla jsem prostě zachovat anonymitu.

Úplně na začátku pro mě byla vize něco, co je teoretické, cizí, uměle vytvořené, někde něco popsané, ale neuchopitelné... Prostě něco, pod čím si člověk těžko něco představí.

Další věc – když jsem navštívila školku, kde byla vize výrazná, tak to bylo cítit. Nejvíce asi na osobě ředitelky školy – ta tím prostě žije. V takové školce byl rozhovor nejdelší – ředitelky chtěly sdělit, jak začínaly, jakou měly představu, jak ji naplňovaly. Třeba příklad vize založené na individuálním přístupu k dětem – tam bylo na ředitelce jasně vidět, jak jí záleží na každém dítěti, jak nechce, aby jí něco uteklo... Nebo jedna soukromá školka – tam si ředitelka plnila své sny, byla do toho prostě potopená.

Pak byly ještě zajímavé závěry dotazníků – v některých školkách dávaly vizi dohromady jenom učitelky. Ředitelka si je svolala a zeptala se, kam chtějí směřovat – alespoň tak to vyplynulo z dotazníků. Nebo s nápadem přišla ředitelka a s ostatními o něm diskutuje. A poslední možná cesta je výrazná ředitelka, která ví, co chce, a svou vizi prostě předloží. A ani jedna z cest není špatná – každopádně všechno podléhá výběru lidí. Při přijímání nových lidí ředitelka oznamuje, kam školka směřuje a zda to dotyčné bude vyhovovat.

A posledním překvapením byla délka vize – od čtyř slov až po několik set. Asi nejlepší by bylo – ale to je můj názor – mít vizi stručnější, jako zvolání nebo heslo – a pak ji dále více rozebrat. Někdy se ještě může stát, že máme jako ředitelky pocit, že ve vizi něco chybí – to vyplývá z naší všestrannosti. Třeba zdůrazníme pohyb, ale chybí nám tam řeč... Já si to představuji tak, že školka je jako rodina. A jako jsou rodiny různé, zaměřené na sport nebo kulturu, tak i školky jsou různé. A vize je vlastně nálepka a dělá se s těžkým srdcem, školka je všestranná, a když ji někam zaměřím, tak mám pocit, že je to špatně. Ale to tak prostě je – všechno se stihnout nedá. Nemít pocit, že musí být všechno.

Pro čtenáře dodávám, že se rozhovor odehrával na začátku července, kdy jsme obě plánovaly dovolenou a hlavně – Radka se zase začala věnovat svým koníčkům... Každopádně obě věříme, že čtení rozhovoru pro vás bylo zajímavé a hlavně, že závěry Radčiny bakalářské práce jsou pro vás inspirující a pomohou vám ve vaší krásné, ale nelehké práci. Vzhledem k tomu, že jsou – díky podpoře paní šéfredaktorky Nadi Eretové – naplánované další rozhovory (a ten nejbližší se bude týkat sebeřízení ředitelek mateřských škol), se těším na další setkávání.