Poradenský systém je již nyní velmi poddimenzován

Začala jsem pracovat už po střední škole jako učitelka mateřské školy a později jako neaprobovaná učitelka základní školy při dětské ozdravovně. Po studiu na vysoké škole a po mateřské dovolené jsem nastoupila do školy pro tělesně postižené na Kociánce v Brně, kde jsem pracovala jako speciální pedagog a učitel. Po deseti letech praxe jsem nastoupila jako speciální pedagog do SPC, kde pracuji dosud v pozici vedoucí SPC pro děti a žáky s tělesným postižením. Se žáky s tělesným postižením tedy pracuji už více než 20 let. Naše SPC má v péči děti a žáky, kteří se vzdělávají ve školách běžného typu (převážná část), ale také žáky, kteří se vzdělávají v MŠ, ZŠ a SŠ samostatně zřízených pro konkrétní typ postižení. V rámci našeho zařízení mají možnost vykonávat praxi studenti speciální pedagogiky.

SPC je specializované poradenské pracoviště, jehož činnost nebude nikdy zcela uniformní, protože se přímo odvíjí od typu postižení klientů, řídí se potřebami škol, do nichž jsou děti, žáci nebo studenti, které má SPC v péči, zařazeni, a ovlivněna je i specifickými podmínkami regionu, v němž SPC působí, i když samozřejmě musí plnit úkoly, které jsou definovány školským zákonem. Pro efektivní poskytování služeb je nezbytné, aby v rámci SPC pracoval kompetentní, vzdělaný tým odborníků. Minimálním doporučeným standardem je takové složení týmu, které pokrývá standardní činnosti práce SPC. V ČR doposud není odpovídajícím způsobem vyřešen počet pracovníků jednotlivých SPC. Počty jsou nastaveny historicky - z doby vzniku těchto pracovišť. V současné době tato pracoviště plní větší množství úkolů a činností, než tomu bylo v době jejich „zrodu“. Personální poddimenzování některých pracovišť může vést k disproporci mezi tlakem na kvantitu a kvalitu poskytované péče. Aktuálně je počet pracovníků limitován především finančními možnostmi zřizovatele. Protože potřeba podpůrných služeb v terénu stále narůstá zejména díky stoupajícímu množství žáků v inkluzivním vzdělávání a narůstá také počet administrativních úkonů s poradenstvím souvisejících, lze hodnotit počet pracovníků v SPC jako nedostatečný a poddimenzovaný. Nikde není definováno, kolik klientů by mělo připadat na jednoho odborného pracovníka. V současné době také není legislativně stanoveno, jaké má být prostorové a materiální zabezpečení práce v SPC.

Metodická podpora pro odborné pracovníky SPC by měla být komplexní a dostupná. Pokus o takovou podporu byl učiněn v rámci projektu RAMPS, v němž byla zajišťována metodická podpora také pro pracovníky SPC a PPP. Ta byla realizována skrze vedoucí metodiky školských poradenských zařízení a metodiky ŠPZ. Vedoucí metodici přímo komunikovali a oslovovali pro spolupráci vedoucí jednotlivých SPC, prezentovali informace na společných regionálních setkáních SPC, individuálních schůzkách vedoucích metodiků a metodiků jednotlivých krajů, předávali všem svým kolegům instrukce k zadaným úkolům, pokyny ke zpracování podkladů a pozvánky na semináře RAMPS - VIP III organizované zdarma v Praze a Brně. Po ukončení projektu metodická podpora zůstává v pracovní náplni NÚV, ale z informací z praxe kolegů z jednotlivých SPC vím, že tato podpora není dostatečná.

Měli bychom ve spolupráci s MŠMT znovu nastavit celý poradenský systém, definovat služby, které má ten který typ zařízení plnit, určit také standardní činnosti odborníků, kteří v nich pracují. Když bude existovat standard, bude jednodušší dosáhnout toho, aby nebyly tak velké rozdíly ve službách poskytovaných v různých krajích i jednotlivých zařízeních. Také bychom se měli postarat o to, aby byl k dispozici dostatek diagnostických nástrojů. Rekonstruovat je třeba systém dalšího vzdělávání. Ten souvisí se systémem kariérního růstu pracovníků, který nám zatím chybí. V tomto ohledu je problémem také to, že u nás není oficiálně ukotven systém supervize, který je nedílnou součástí pomáhajících profesí. Ten by měl dát záruku, že se člověku, který poskytuje poradenskou službu, dostane v případě potřeby rady někoho nestranného. Supervize se zatím realizovala jenom formou různých projektových aktivit. To však nestačí. Měla by být součástí systému další přípravy odborníků v pomáhajících profesích.

Standardní činností PPP jsou diagnostické a intervenční aktivity poskytované žákům a jejich rodičům v oblasti problémů výukových i výchovných. Ve spolupráci se školami, popř. školními poradenskými pracovišti, tak pedagogicko-psychologické poradny poskytují služby preventivního charakteru. Součástí poradenské činnosti je zjišťování připravenosti dítěte na školní docházku, doporučení vhodné formy zařazení žáka do školy a třídy, jedná-li se o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, prevence sociálně patologických jevů, kariérové poradenství apod. Cílovou skupinou jsou převážně žáci s poruchami učení a chování.

SPC poskytují poradenské služby rodinám dětí, které mají tělesné, smyslové, mentální, řečové nebo kombinované postižení či autismus. Služby se zaměřují na nácvik běžných činností, logopedickou péči, nácviky speciálních dovedností (individuálně i ve skupinách) a na pomoc při zařazení do běžného života. Významnou činností SPC je pomoc při integraci těchto dětí a žáků do mateřských, základních a středních škol.

SVP se zabývají zejména problémy spojenými s poruchami chování, vztahy v rodině a škole, sociálně patologickými jevy (šikana, experimentování s alkoholem a drogami). Střediska poskytují preventivní speciálně pedagogickou péči, psychologickou a terapeutickou pomoc dětem s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a v rámci dohledu nad výchovou, která je stanovena soudem také klientům propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti.

Praxe ukazuje, že spolupráce těchto zařízení je efektivní a přínosná, ale nejsem si jistá, že je vhodné jejich kompetence míchat. Možná mě praxe přesvědčí o opaku...

Specifické postavení má školní poradenské pracoviště (ŠPP), které poskytuje poradenské a konzultační služby jednotlivým žákům, třídním kolektivům, zákonným zástupcům žáků a pedagogům školy. Organizace ŠPP vychází ze skutečnosti, že úspěšnost poradenství ve škole je závislá na vnitřním systému komunikace ve škole, na němž se vedle užšího poradenského týmu složeného z psychologa, speciálního pedagoga, výchovné poradkyně a školní metodičky prevence podílí ředitelka školy a její zástupkyně, speciální pedagogové, třídní a další učitelé a asistenti pedagoga. Pro každé ŠPP je nezbytná dostatečně široká, ověřená a průběžně aktualizovaná vnější síť odborníků z různých oblastí péče o děti mládež a rodinu, na které se škola může v případě potřeby obrátit s žádostí o spolupráci. Do této sítě samozřejmě patří i PPP, SPC a SVP.

Po přijetí novely zákona (§ 16) bude na pracovníky poradenských zařízení dopadat další povinnost. Bude třeba správně nastavit a určit míru podpory konkrétního žáka ve vztahu k jeho speciálním vzdělávacím potřebám, z čehož vyplývá potřeba odpovídající diagnostiky. Důležitým krokem ke zkvalitnění této oblasti byl vznik Katalogů posuzování míry speciálních vzdělávacích potřeb, které byly vytvořeny v rámci projektu EU . Používání uvedeného katalogu pracovníky všech SPC by vedlo ke srovnatelnému a standardnímu posuzování speciálních vzdělávacích potřeb každého žáka ve kterékoli oblasti naší republiky. Používání katalogu ale není povinné, dané právními předpisy, ale je ponecháno na rozhodnutí jednotlivých SPC. Vytvoření takového diagnostického materiálu je prvním krokem. K tomu, aby byla diagnostika úbytku funkcí skutečně brána vážně celou odbornou veřejností, by bylo třeba ji standardizovat.

V návaznosti na výše uvedené diagnostické katalogy je nyní zpracováván Katalog podpůrných opatření pro vzdělávání žáků se zdravotním postižením, znevýhodněním a pro žáky se sociálním znevýhodněním, ve kterém by měli učitelé najít konkrétní návody a postupy, jaká podpůrná opatření (jakým způsobem, s jakými riziky apod.) při vzdělávání konkrétního žáka aplikovat. Tento je výstupem projektu realizovaného na Univerzitě Palackého v Olomouci ve spolupráci s Člověkem v tísni, Asociací pracovníků SPC a dalších partnerů. Tento projekt je spolufinancován rozpočtem Evropské unie a státním rozpočtem České republiky.

Není a nebyl proveden žádný věrohodný výzkum, tj. založený na vědeckých teoriích a metodách, který by prokazoval oprávněnost a prospěšnost totální inkluze. Záleží na druhu zdravotního postižení, na konkrétním žákovi, jeho rodině a také na škole a podmínkách, které může nabídnout žákům, kteří mají potřebu podpory. Nelze zavádět inkluzi bez možnosti volby u všech dětí, aniž bychom neměli poznatky o reálných efektech totální inkluze, a zvláště ne v situaci, kdy ještě stále dochází k tomu, že se setkáváme s umístěním dětí s postižením do běžné školy, ale bez náležitých didaktických a jiných opatření.

Někteří autoři článků v tisku odkazují na situaci v zahraničí, kde se prý v mnoha vyspělých zemích inkluze zavedla a osvědčuje se, zatímco my v této oblasti zaostáváme. To je nepravdivé tvrzení. Pokud se podíváme na zahraniční informační zdroje z oblasti školství, lze snadno zjistit, že situace je v jednotlivých zemích různá. Například speciální školy pro děti s vážnějšími druhy mentálního postižení v řadě zemí běžně fungují (např. ve Francii, Velké Británii), a v některých zemích (Polsko, Španělsko aj.) je dokonce inkluze spíše výjimkou. Velmi inspirativní je situace ve Finsku. Zde je vzdělávání zdravotně postižených žáků realizováno buď formou flexibilní částečné integrace, při níž postižený žák navštěvuje běžnou třídu, ale v některých předmětech během školního dne či týdne má možnost využít speciální výuku individuálně, nebo v malé skupině žáků, se specializovanými učiteli. Případně může využít úplné speciální vzdělávání, kdy postižení žáci mají své zvláštní třídy v běžných školách, ale s plně speciální výukou. V těchto třídách je obvykle 6 až 10 žáků se svými učiteli a asistenty.

Velmi mě mrzí, že se zatím také nikdo příliš nezajímal o pocity a prožívání samotných dětí se zdravotním postižením, vlastně se rozhoduje o nich bez nich. Rozpory v problematice týkající se vzdělávání žáků se SVP jsou v současnosti hluboké. Dají se identifikovat dva odlišné přístupy: buď dosavadní systém tohoto vzdělávání zcela destruovat a odstranit, tedy v intencích radikalistů prosazujících totální inkluzi žáků s různými druhy speciálních vzdělávacích potřeb, nebo stávající systém speciálního vzdělávání v zásadě zachovat, ovšem zlepšit některé jeho složky a pokračovat v rozumné integraci. Patřím k těm, kdo považují za účelnou druhou variantu s tím, že je třeba integraci žáků v běžných školách co nejvíce podpořit metodicky, odborně, personálně, ale také ekonomicky.

Celý poradenský systém potřebuje především posílení počtu odborných pracovníků, kteří by měli k dispozici ucelený systém dalšího vzdělávání s nastavenou metodickou podporou a vidinou kariérního postupu, včetně odpovídajícího finančního ohodnocení. Poradenský systém je již nyní velmi poddimenzován, zvláště personálně. Při zavádění podpůrných opatření do škol bude třeba ještě větší a užší spolupráce odborníků ze ŠPZ se školami. Segment speciálně pedagogických center si za dvacet let své existence vydobyl nezastupitelné místo v poradenském sytému. Co se týká ponechání specializace SPC, tak již nyní je mnoho center zaměřeno na více typů postižení. Nezáleží tak na tom, jaké má centrum zaměření, ale důležité je, zda má na svém pracovišti odborníky, kteří dokážou s konkrétními problémy, které určité postižení přináší, pracovat. Problematika například zrakového, sluchového, tělesného mentálního postižení není stejná. Každý typ postižení má svá specifika, která nejdou pominout, jinak se promítá do vzdělávání a zvládnutí problematiky, klade vysoké nároky na odbornost. (Nikoho by nenapadlo spojit ordinaci očního lékaře s ortopedií, a ještě hůře - poslat člověka, který nevidí, k ortopedovi...).

Činnost systému ŠPZ pro děti a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami je v současnosti vystavena protichůdným tendencím. Na jedné straně se zvyšuje počet dětí se zdravotním postižením vzdělávaných v rámci tzv. běžných škol. Stejně tak jsou přijímány dílčí a často nekoncepční novely právních norem, které ukládají ŠPZ řadu nových úkolů. Na druhé straně trpí systém činnosti těchto poradenských a diagnostických zařízení řadou „dětských nemocí“, které nebyly v průběhu minulých let řešeny. Přes všechno výše uvedené jsem přesvědčena, že práce v poradenském zařízení má smysl a PPP, SPC i SVP mají ve školském systému, který se prezentuje jako integrativní (inkluzivní), nezastupitelnou roli.